Dobře, dobře, přiznávám – lhal jsem, když ses ptal, jaký to bylo poprvý. Ale pochop, chlape, není to vůbec jednoduchý… Cigaretku, nemáš cigaretku? Ne, v těch svejch podělanejch lejstrech to máš správně napsaný, nemel furt – co sem řek, to kurňa platí. Co seš hned tak napruzenej? V tomhle sem nekecal, jasný? Nekouřím. Fotr hulil a chlastal u toho a bylo mu špatně a mně je špatně, když si na toho zmrda vzpomenu…Co chceš slyšet? Ty hračky tě zajímaj, viď, viděl sem ti to na vočích, jen co si sem vlez, to je jasný, každej chlap to má stejný, rád si hraje, rád staví, a eště rači boří. Jak lego, takle sem je viděl, jak takový to děcký zoo, umíš si to představit? Měly svoje vlastní kóje, spíš takový krabičky, představoval jsem si na nich ty mříže, někde jsem je dokonce nakreslil – jo, jo, tady na tý fotce, to je vono, slast! A v každý tý škatuli sem měl po kousku, vod ní, někdy jsem si jen tak vypůjčil, vony by to jinak zmerčily, vždyť mě všechny do jedný tutově znaly. Někdy hrozilo, že na to přídou, ale vopravdu, kdo by co čekal vod impotenta, že jo? Ty holky byly takový vláčný, každá miluje zoo, myslím, že je to tím. Zvířátka, volňásky, děckej řetízkáč, vejlet parníkem po Vltavě. Všechno v Tróji, vole, všechno v Tróji, řikal sem jim. Mám volňásky. Ale byl tu ten problém – no vono, ty holky se vykrucovaly, jako, moc práce, znáš to, vždyť tu taky děláš. Tak jsem jim nakecal, že jenom zprostředkuju, znáš to, zprostředkuju – hehe – jak ňákej podělanej dohazovač. A ty holky v kanclu sou některý kurva zoufalý, stačí pak říct méno, a vony tomu dovopravdy nevěřej, nejsou tak blbý, ale furt sou zvědavý, chtěj zjistit, co za tím je, že jo, tak jim řeknu, hodím tě tam autem, že jo. A vony si až docela v poslední chvíli uvědomí, že do Tróji tahle kára vůbec nejede…

To zoo tě zajímá, hošánku, to zoo? A kerý kusy máš nejradši, řekni, při kerých cejtíš takový to vzrušení, to neukojitelný mravenčení v klíně? Já bych tě vodhad na pavilón opic, kamaráde. Ty seš jasnej goriláč. Ty je rád celý naducaný, hodně na dotek, líbí se ti to silný, intenzivní. Já dycky rači šelmy, to bylo moje. Vod začátku do konce vostrý, nebezpečný – nejčastějc hrozilo, že se to provalí. Ale ta hra s nima, s kočkama, to bylo nevopakatelný, povidám, nevopakatelný… Byly namyšlený, čičkundy jedny blbý, myslely si, že hrajou hru se mnou, jak kočka s myší, myslely, že já byl ta krysa a vony jak ňáký micky s mlíčkem, po kerým každej chlap tajně touží, jen vomáknout a lízat.

Hele, to si laskavě nech, tohleto, vykuř mi, esli se ti nelíbí. Povídám, žádný krabičky vod sirek, žádný zavrovací sklenice…Ale chrám, tyvoe, malá svatyňka, úpně droboulinká, přímo jak dělaná na všecky ty jejich malovátka, párátka, rtěnky, zapomenutý kalhotky, vodhozený ubrousky a podobný hovadiny. Já k nim čichal a lísal se k nim, zrovna jak ta kočka, vony byly mý malý vochočený myšičky – měly i takový miniaturní prolejzačky, všecko sem jim udělal, ten uzmutej bičík sem nastříhal na takový prťavý liány, mohly se na nich houpat jak v džungli – hehe – a různý vobaly od mazlavýho sýra sem napustil vodou, aby se holky mohly koupat v jezírku, až dostanou chuť se svlíknout. Měly všecko, co si jen mohly přát. A já se nad nima pak bimbal úpně nahatej a užíval jsem si to pomyšlení, že sem jak dozorce, dozorce v zoo! po zavíračce, co už všichni vodejdou, já jen se svejma drobnejma zviřátkama, nic netušícíma, a jejich klece a vostrůvky byly plný různejch vohavnejch tajemství, plný neuklizený špíny a sraček…