Doba

Ozval se ohromný třesk. Chvíle, které se lidé tolik báli. Chvíle, kdy člověk přestával být pánem tvorstva….

Nad troskami města se vznesl obrovský stín. Člověk naší doby a mysli by snad tvrdil, že jde o Godzilu, či o nějakého jiného zmutovaného ještěra, ale nikoliv, byl to tvor stejně inteligentní, jako člověk, možná i víc. Snad … jediným znepokojujícím faktem však bylo, že se tento ohromný tvor, ohrožující jakýkoliv lidský život, vznášel nad městem, nad městem, jež bylo poseto lidskými pozůstatky.

Sám člověk vynalezl válku, protože nedovedl najít smírčí tvář sporů. Znal jen jediné: krev a násilí, tak však…. Zdánlivě nejinteligentnější tvor všech dob se nechal podchytit vyšší kosmickou inteligencí, teď na zemi nezbývalo mnoho míst, kde by snad existoval nějaký život.Vraťme se k původnímu tématu…

Tvor se usadil na troskách. Seděl tiše a klidně, naslouchal tichu mrtva. Nikdo z jeho druhu netoužil zabíjet, vlastně ani on sám. A teď tady seděl na troskách toho, čemu se kdysi říkalo Země.

Zdánlivý šelest donutil mohutné tělo k pohybu. Jeho sluch zaznamenal tepání lidského srdce. Pod nánosem špíny a kamenů se to hýbalo. Jediným mávnutím odstranil obrovský panel, kdysi snad náležející nějakému ohromnému domu. Pod panelem bylo lidské mládě, možná poslední svého druhu. Vysoukalo se z  pod trosky a zoufalo. Bylo malinkaté, že jej tvor nemohl uchopit. Pravděpodobně slepé, hluché a němé, jelikož paprsky, kterými jeho druh zničil toto město byli pro člověka nejen jedovaté, ale mnohdy také smrtelné.

Tvor však s láskou pozoroval malé dítě. Důvěřivě se ho zachytilo za šupinu na spodní straně nohy a snažilo se dostat do bezpečí. Tvora to jemně zahřálo u srdce, snad mu neznámý pud mateřství, pud o kterém na jejich planetě nemohli uvažovat.

Dítě se dále pokoušelo dostat se do bezpečí tohoto monstra, snažilo se najít teplo. Po nějaké době však vysíleně kleslo k zemi.

Tvor se zachmuřil, podíval se dolů a vztáhl k dítěti pařáty……věděl, že jakmile dítě nadzvedne, umačká ho a způsobí mu bolestnou smrt. Tato hrozná myšlenka jím trhla. To přece nechtěl.

Znovu se posmutněle podíval na lidské mládě. Jak ukončit jeho utrpení? Pomoci, či nechat ho zde zemřít v troskách,tápaní a samotě? Ty velké, ač slepé dětské oči. Ty ruce, které se k němu s nadějí natahovaly, co teď …

Sehnul se k zemi…Pak už jen cítil pachuť a hořkost lidské krve mezi zuby. Rozhlédl se. Nikde nikdo. V dálce se jen vznášelo několik jeho kolegů. Napřáhnul křídla a než vzlétl, podíval se ještě na místo, kde ještě před chviličkou sedělo dítě. Už zapomněl.