Na místě příčiny stojí v listech jméno Dante,

Nebyla snad čest básníkovým sekundantem,

a střelným prachem hadí jed?

Jak zvláštní údálostí sled.

Němá byla ústa etiky, a slepá pravda ke světu.

Nebyl snad úděl politiky, zmordovat poetu.

Nalíčit pásky, rozdat karty?

Že krom lásky není jiné standarty.

Souzen od dvora, zamřížován docela,

Kosa smrti dávno již nad básníkem visela.

Nebylo snad nad míru jasné,

Že básníkův život takto zhasne?

Proklet je, kdo básníka vraždí,

Proto, že ctí a slovem mecenáše dráždí,

Pravdivá slova střízlivá, a pravdivá i po vínu,

Jak dlouhá je cesta do okovů, jak dlouhá pod hlínu.

„Buďte mým sekundatem,

  V poslední chvíli,

Poslední tanec s Dantem,

Jen ať to střílí.“

Dvacet kroků k bolesti, mému spasiteli,

Dvacet je k němu, a ještě více k nepříteli,

Tvůrce lidské historie,

Jentak kulka nezabije.

Smutný je příběh strádání, lásky a spiknutí,

Veršujícího kudrnatce, ten jistě přinutí,

Pocity k venku drát se,

Myslet, diskutovat a ptát se.

Do oken lze černé lži vyvěsit,

A za lež rvát se vroucně jako lev.

Básníka nelze pověsit,

Stejně jak nelze umýt jeho krev

„Kulky mne nezastaví,
  odkaz můj nepomine,
 sníh však mou krví se zbarví,

Nejspíš tomu’s chtěl, hospodine.“