Jen co vyleze ven na ulici, už je nasraný. Málem totiž šlápne do psího lejna, co leží před vchodovými dveřmi. Je útlé, dlouhé a hnědé. Připomíná slimáka. Kdyby Bohouš načapal tu osobu, která dovolila svému vořechovi vykálet se před jeho vchodové dveře, byl by moc zlý. Takhle nemůže dělat skoro nic. Uvědomí si to a nechá záležitost být.

            Chvíli předtím Bohoušovi zazvonil budík a on otevřel oči. Chápal to. Budík zvoní proto, abyste otevřeli oči, to je jasné. Zvoní, aby vám přerušil spánek, oznámil vám, že začal nový den, tudíž byste měli vstát a tu skutečnost přijmout. Jenže pro Bohouše to nebylo vůbec snadné. Nechtěl přijímat nový den, nechtěl vstávat ani otevírat oči. Přijmout nový den totiž znamenalo přijmout i všechny věci, které ten den přinese. Už to se Bohoušovi příčilo. Věděl, že mu nic dobrého nepřinesou. Musel tedy vstát. Musel se umýt. Musel si vyčistit zuby. Přemýšlel, proč to vůbec dělá. Určitě ne pro sebe. Kdyby záleželo na něm, nevstával by, nemyl se, ani si nečistil zuby. Chápal totiž, že to nedělá tak úplně pro sebe, nýbrž pro své okolí. Jde především o to, co si o vás myslí druzí. A pokud bude Bohouš chodit nemytý, potáhne mu z úst a bude si vstávat, jak se mu zlíbí, lidé mu přidělí nelichotivou značku povaleče, a možná i blázna. Zaškatulkují ho. Ne že už by zaškatulkovaný dávno nebyl. Ale dosud na své okolí působil spíš snesitelným, snad až příznivým dojmem. Bohouš chodí do práce, každý den se sprchuje, čistí si zuby. Do hospody chodí, jen když má

druhý den volno. Moc často se neopíjí a i to mu v očích veřejnosti prospívá. Vlastní mašinku, kterou si dvakrát do měsíce holí hlavu. Ovšem tváře si holí žiletkou. Občas k němu zajde kamarádka. Pokecaj, pokouřej, pošukaj a je hotovo. Víc se kamarádkou nezabývá a ona se jím také nezabývá. Oba dostanou, co chtějí. A tak to má bejt, pomyslí si Bohouš.

Pan Hájek, jeho šéf, mu oznámí, že do jedné odpoledne bude Bohouš v civilu. Bude obcházet nákupní plochu a hlídat, jestli zákazníci nekradou. Po jedné půjde ke kasám.

            Bohouš kouká po lidech, zaznamenává podezřelé typy. Má přidělený telefon, na který mu volá kolega z kamer.

„Právě vešli dva cikáni. Ty poznáš. Sou ze Šedý sedmičky. Dou k nářadí. Běž za nima.“ A Bohouš jde. Šedou sedmičkou ochranka označuje partu kluků a holek, co často chodí do obchodu a vybírají si zboží, za které neplatí. Členové Šedé sedmičky jsou zkušení a ostřílení borci. Je takřka nemožné jim něco dokázat. Bohouš ani jeho kolegové je totiž nemůžou jen tak zadržet a v kanceláři je pak začít prohledávat. Musí mít důkaz o tom, že si podezřelí skutečně něco odnášejí. Je takřka nemožné Šedou sedmičku sledovat. Napřed vejdou dva. Pár minut po nich následují další tři. Někdy se základní sestava rozroste třeba i o dalších deset členů. Ti všichni se pak rozutečou po obchodě, rozdělí se a začíná zmatek.

„Bohouši, di k oblečení...“

„Teď nemůžu, sem u nářadí. Pošli tam Marka.“

„Marek má záchyt, běž k oblečení, rychle!“

„Sem u nářadí...“

„Rychle!“

            U kamer většinou sedí invalidní důchodce Zdeněk. Nohy má silně do „o“. Věčně z něho táhne romadůr. Invalidní důchodce Zdeněk říká, že miluje zrající sýry. Mluví pravdu. A ta pravda je velmi cítit.

Monika pracuje ve stejném nákupním centru jako Bohouš. Pracuje coby prodavačka etnozboží. Většinu dne tráví oprašováním a leštěním dřevěných sošek, navlíkáním dřevěných korálků na šňůrku a čtením povídek a básniček na internetovém literárním serveru. Monika píše básně. Vkládá je na server pod nickem Pampeliška. Čtenáři jí do vzkazů píší svoje komentáře k jejím dílům a ona na oplátku hodnotí ta jejich. S většinou uživatelů už navázala virtuální přátelství, takže si píší milé a vstřícné kritiky. Dělají si navzájem radost.

            Monika má problém se svým poprsím. Kolem čtrnáctého roku života jí ňadra začala nezadržitelně růst. Dnes je Monice dvacet let a její poprsí má velikost číslo sedm. Moniku od toho nákladu často bolí záda a od zad ji zas bolí hlava. Nesnáší svá obří prsa. Jsou hlavním zdrojem veškerého mužského zájmu o její osobu. Často se ptá, proč musí mít zrovna ona takové kozy. Jinak je Monika milá a přátelská. Ráda by navázala láskyplný vztah s příjemným a hezkým mužem či chlapcem. Tolerantním a vstřícným. Nedaří se. Zhruba před dvěma týdny se musela s jedním rozejít. Nebyl špatný, a dokonce ji měl i rád. Jenže už nemohla dál snášet jejich sexuální život. Hoch ji v intimních chvílích pořád tahal za prsa, až měla někdy pocit, jako by byla nějaká koza nebo kráva, kterou dojí. Také ji přes ně pleskal. Měla je pak celá zarudlá a kůže ji pálila. Nemohl si pomoct. Jako většinu mužské populace ho Moničina ňadra nesmírně fascinovala a rajcovala. Sahal jí na ně neustále. Dokonce i v autobusech, na ulici, když za ní přišel do práce na návštěvu, tahal ji do malého skladu zboží, kde ji chtěl osahávat a šoustat ji.

„Petře, já mám práci.“

„Bude to jenom vteřinka...“

„Ne!“

Někdy už jí za něj bylo dokonce stydno. Ale mnohem víc se styděla za svá nadměrně vyvinutá ňadra. Často kvůli nim plakala. Záviděla dívkám, které měly klasické dvojky či trojky. Ony zas zíraly na její sedmičky. Moničin otec hodně pije. Matka se přejídá. Někdy jí i na záchodě, zrovna když vykonává potřebu. Otec se čas od času vykoupe. Pije vodku. Někdy i ve vaně. Pak z vany nemůže vylézt. Monika se svou matkou mu musejí pomáhat. Moničina matka stojí na váze a stěžuje si na život. Moničin otec leží v ložnici před postelí a také nadává na život. Petr Moniku pleskal a tahal za ňadra a ona by bývala nejraději zakřičela: „Sundejte ze mě to hovado! Co je tohle za zkurvenej život? Proč musim mít takový cecky! Doprdele!“

Nikdo z nich to neměl jednoduché.

U nákupáku posedávají čtyři mladíci. Ondra, Lišej, Lukáš a Otík. Ondra balí brko. Lukáš pije víno. Otík čumí do blba a Lišej zrovna tak. Jsou velmi zaneprázdnění a je to na nich poznat. Lukáš říhne a prohlásí, že to víno je děsnej kekel. Lišej přikyvuje.

„To asi jo,“ říká.

„Tak se napí,“ nabízí mu Lukáš flašku.

„Ty vole...“ řekne Otík, aniž by k tomu měl sebemenší důvod.

            Lišej přijme flašku a napije se. Pořádně to s ním zacloumá.

„Eh...“ řekne.

„Co?“ na to Lukáš.

„Kyselý jak prdel,“ otřepe se Lišej.

            Ondra má zabalené brko a prohledává si kapsy ve snaze najít nějaký zapalovač nebo sirky. Ani jedno z toho nemá.

„Máte někdo zapalovač nebo sirky?“ ptá se Ondra.

            Lukáš mu podá zapalovač, takže Ondra může nastartovat brko.

            Kolem kluků denně projdou stovky lidí. Většinou jim nevěnují pozornost. Jsou moc nízko. Málokdo je vidí. Někdy vstane Ondra, jindy Lukáš a somrujou drobáky. Člověk si jich sice všimne, ale předstírá pravý opak. Jiný jim třeba něco dá. To pak kluci nadšeně děkují a klaní se svému chlebodárci. Otík je z nich jediný, kdo má práci. Avšak momentálně je třetí měsíc na neschopence. Lišej chce být spisovatel. Chodí k Otíkovi na internet a svá díla publikuje na jednom literárním serveru. Žádného z publikujících autorů tam však nečte, protože to považuje za ztrátu času.

„Ta tráva smrdí jak hnůj,“ řekne Lukáš.

„Hm,“ řekne Ondra a napije se z flašky, kterou mu podá Lišej.

„Kyselý jak prdel,“ řekne Ondra a po těle mu naskočí husí kůže.

Lidé chodí sem tam tímhle obrovským nákupním centrem. Jsou tu obchody s textilem, hračkárny, pobočky mobilních operátorů, obchody s elektrotechnikou, šperky, je tu trafika, knihkupectví i čínské bistro. Je tu i malý krámek s etnozbožím. Ten, kdo kolem něj projde, si nemůže nevšimnout monumentálního poprsí, jež vlastní velice milá a přátelská prodavačka.

Bohouš sleduje člena Šedé sedmičky. Drobný cikán cupitá kolem regálů. Na hlavě má kapuci a něco si mumlá. Bohouš se potí. Snaží se působit nenápadně, ale nedaří se mu to. Cikán zastavuje u sladkostí. Prohlíží si čokoládové tyčinky. Bohouš vykukuje za regálem. Začne mu zvonit telefon.

„Dávej bacha,“ křičí Zdeněk, „mám podezření, že jeden z nich si dělá zálusk na bonbóny.“

„Sem kousek od něj,“ šeptá Bohouš.

„Fakt? Nevidim tě.“

„Protože sem schovanej.“

„Tak na něj dávej bacha.“

            Bohouš schová telefon do kapsy. Když zvedne hlavu, cikán se na něj dívá.

„Hej, dylino, já tě znám!“

            Bohouš neodpovídá. Předstírá, že je jeden ze zákazníků.

„Proč mě šmíruješ?“

            V Bohoušovi se pění krev. Nejradši by po něm vystartoval a dal mu přes hubu. Ale nemůže. To se nesmí. Leda po pracovní době.

„Neser, pičo,“ poradí mu cikán a jde pryč. Bohouš v duchu nadává Zdeňkovi. Zároveň je mu jasné, že ten za to tak docela nemůže. Šedá sedmička se vyzná, má to v merku. Zná všechny zdejší sekuriťáky. Bohouš se zamyslí. O Zdeňkovi se tvrdí, že je velkým milovníkem a chovatelem akvarijních rybiček. Netuší, proč myslí zrovna na tohle. Zdeněk je vůbec zvláštní postava. Celý den prosedí u kamer. Prý tam po něm zůstává nehorázný svinčík.

V čínském bistru sedí Vladimír a naproti němu jeho bývalá žena s dcerou. Vladimír dceru miluje. Svou bývalou ženu už tolik ne. Ona Vladimíra ze srdce nenávidí od té doby, co jí na email přišlo několik fotografií. Byl na nich Vladimír a v puse měl penis cizího muže.

„Kdo to je?!“ křičela na něj, když se večer vrátil z práce. Vladimír jí řekl, že se jmenuje Josef a je mu velice sympatický. Od té doby Vladimíra ze srdce nenávidí. Při rozvodovém řízení se snažila dosáhnout toho, aby mu soud zakázal jakékoliv styky s jejich dcerou Alenkou. To jí ovšem neprošlo. Dnes má dojít k předání dcery. Vladimír ji měl na víkend u sebe. Vzal ji do zoo. Alence se nejvíc líbili tučňáci. Prohlásila, že legračně chodí. Potom jeden z nich zakopl a ona Vladimírovi pošeptala, že podobně sebou málem třísknul i prezident Zeman.

Vlaďka, tak se jmenuje Vladimírova bývalá žena, odmítá pozvání k snídani.

„Od žluťáků nic nechci,“ říká, ale přitom mlsně pokukuje po lákavém kebabu. Vladimír by rád koupil něco dceři. Vlaďka je jízlivá.

„Můžeš mi říct, proč si jí něco neudělal doma?“

„No víš,“ říká Vladimír s úsměvem a mrká přitom na Alenku, „my sme trochu zaspali.“

„Jo, zaspali!“

„Ano.“

            Alenka by ráda změnila náladu panující mezi rodiči a ukazuje Vlaďce hodinky, které jí táta koupil.

„Hm,“ ušklíbne se Vlaďka, „sem zvědavá, jak dlouho vydržej. Ty minulý po tejdnu přestaly jít.“

„Zřejmě vadnej kus,“ řekne Vladimír.

„Jo... vadnej kus... to určitě.“

            Od vedlejšího stolu se na Vladimíra usmívá cizí muž. Když si ho však Vladimír prohlédne pozorněji, zjistí, že tak úplně neznámý zase není. Před dvěma týdny na sebe totiž narazili na gay párty a pod stolem si je pak vzájemně vyhonili. Vladimír mu dává najevo, že o něm ví a ať chvilku počká. Po nepříjemném setkání s bývalou ženou by mohlo jít o celkem příjemné rozptýlení. Vlaďka už mu začíná lézt solidně na nervy. Ale tak je to vždycky. Po rozvodu si nikoho nenašla. Nastěhovala se s Alenkou k rodičům. Její otec má alzheimera v pokročilém stadiu a Alence přijde dědeček vtipný. Vladimíra to trochu zneklidňuje. Navrhnul proto Vlaďce, že jí pomůže najít byt.

„A proč jako?“

„Tvůj táta mi dělá starosti,“ řekl opatrně.

„Je nemocnej. Nemůže za to!“

„Naše dcera za to taky nemůže.“

„Vůbec se do nás neser,“ štěkala Vlaďka, „nemuselo to takhle dopadnout, kdyby sis do huby nestrkal cizí čuráky!“

            Dále se k tématu nevracel.