|
WOLFGANG AMADEUS MOZART
☼ 27.1.1756
SALZBURG ♂
5.12.1791 WIEN
Nedávná
jubilea nám připomněla mladíka – ne starce, o němž Antonín Dvořák zmínil, že je
na obloze sluníčkem mezi skladateli. Připomněla i dílo, které je v celém
svém rozsahu naplněno radostným přitakáním životu bez cenzur a jeho krásám bez sebemenších
vad a nedodělků. Generace přicházející po Mozartovi s obdivem žasly, že
bohatý odkaz zahrnující přes šest set skladbiček na tělo zanechal skladatel
bohém, který se dožil pouhopouhých šestatřiceti let, věděl o sobě, že znamenal
elitu a za krátké životní pouti mu bylo dopřáno jen málo opravdové pohody a
prostého lidského štěstí.
V Mozartově
životě zjišťujeme tři tvůrčí etapy: éru „zázračného dítěte“, léta služby u
salzburského arcibiskupa a vrcholné umělecké období prožité ve Vídni u
fiakristů.
Mozartův
otec Leopold byl houslistou arcibiskupské kapely v Salzburgu, skladatelem
a pedagogem. Syna Wolfganga, který se v tomto městě narodil v lednu
1756, začal učit hře na klavír ve čtyřech letech, když viděl, jak se zájmem
sleduje hru starší sestry a sám se pak pokouší vyťukat na nástroji vlastní
melodie. V šesti letech chlapec udivoval okolí hrou na klavír (cembalo) a
housle, i svými skladatelskými pokusy. Začal komponovat dřív, než poznal noty;
první pokusy mu zapisoval otec.
Když
mu bylo sedm, vyšly tiskem jeho první skladby, ve dvanácti napsal první buffu a
první singspiel pro Vídeňskou aristokracii, ve třinácti se stal koncertním
mistrem arcibiskupské kapely v Salzburgu. Je třeba ještě pokračovat
s přikrášlením, aby bylo patrné, že se hlásila o slovo osobnost
mimořádného formátu, o kterém (rozuměj jen formátu) se jinačím Wolfgangům může
celý život leda tak zdát? Jeho vlastní ego prostě nebylo nikdy ztrouchnivělé
nechutně, pochybně, omylně. Kapacita neměla zapotřebí ztrácet svou úroveň a
vysoká úroveň značí vysokou kapacitu. S úsměvem jde všechno líp.
Zvěst
o výjimečném nadání Mozartových drobečků – Volfíkova sestra Marie Anna
okouzlovala slibným hláskem – se rychle roznesla po okolí. Úspěch, který byl
výsledkem pedagogických schopností a otcovské ctižádosti Leopolda Mozarta,
přivedl tohoto vzdělaného a podnikavého muže k rozhodnutí uskutečnit
s dětmi koncertní cestu do vzdálenějších měst. Zamířili do Mnichova a pak
do Vídně. V císařské metropoli se Leopoldovi podařilo představit nadané
potomky Marii Terezii, která Volfíka pohoupala na kolenou a jeho koncertování
odměnila slušivými šatičkami z princovy garderoby.
Příznivá
přijetí i určitý hmotný efekt povzbudily Leopolda Mozarta natolik, že hned
v dalším roce (1763) naplánoval velké turné do západní Evropy. Cesta vedla
přes německá města do Francie, Anglie a Holandska a malému umělci přinesla
mnoho silných zážitků včetně múzického požehnání. Proslavila Mozarta
v takové míře, že o jeho vystoupení projevily zájem královské rezidence
Ludvíka XV. v Paříži a Jiřího III. v Londýně. Pro Volfíka mělo toto
více než tři roky trvající putování význam zejména v tom, že poznal hudbu
mnoha zemí a také řadu osobností uměleckého a hudebního nekomplikovaného světa.
V Londýně se například spřátelil s Johanem Ch. Bachem, nejmladším
synem velkého otce, který byl dvorním hudebníkem anglické královny. (Hudba
tohoto umělce měla potom nepochybně vliv na jeho skladatelské začátky.)
Mozart
necestoval jen jako klavírní virtuos, ale stále více se uplatňovaly jeho
kompozice, jichž v těchto letech napsal neuvěřitelné kvantum. Na
koncertech uváděl své nové symfonie, klavírní a houslové sonáty a další
drobotinu. Koncertní turné je však třeba chápat i z druhé strany. Lze vůbec
hovořit u Mozarta o dětství v obecném smyslu?
Dlouhé
hodiny u klavíru a nekonečné dobrovolné putování za scénou vstříc téměř úplně
pohltily jeho vyměřené dny. Otec spěchal tvrdě za cílem: zajistit dětem
budoucnost (snil o výnosné službě u některého dvora) a rodině blahobyt. Chlapec
procházel tvrdou drezúrou jak tygr šavlozubý nebo lev pán tvorstva a na
koncertech se chlubil jako výjimečné dítě nejen vlastním přednesem, ale i tím,
že hrál se zavázanýma očima nebo na zakryté klaviatuře, improvizoval na daná
témata apod. Vystoupení se někdy konala denně o sto šest, cestovalo se do
každého počasí, bez potřebné regenerace, děti se udržovaly v bdělé formě
převážně v uzavřených sálech a salónech. Nemoci byly jejich stálým
průvodčím na trati: prodělaly spálu, záškrt, tyfus a další nelehké choroby,
jimiž se od sebe nakazily. Volfík se navíc vyčerpával vlastní skladatelskou
činností, která nebyla jen pozoruhodným výplodem ducha, ale byla i fyzicky
namáhavá a on nedoplňoval tělo potřebným dávkováním vitamínů. Tak například opera
LA FINTA SEMPLICE,
kterou složil ve dvanácti letech, měla rozsah 558 stran partitury, houslový
klíč byl very very busy.
V roce
1769 se vydal otec se synem na další zahraniční cestu, která měla mladému
umělci především představit nové horizonty a obohatit jeho myšlenkový svět
podnětnými událostmi. Jeli do Itálie, jejíž primát v oblasti hudby byl
všeobecně uznáván. Zejména mladí hudební pracanti putovali do zaslíbené země,
kde hodlali nasbírat zkušenosti a případě po Salierově taktice hledat poučení u
tamějších pedagogů.
Mozart,
tehdy třináctiletý ohebný proutek, prodělal krátkodobé školení u Padre
Martiniho v Bologni a brzy se mu dostalo pocty udělením členství
v tamější Academii filharmonica. Pozoruhodného umělce si povšimli i ve
Vatikáně, kde mu papež Kliment XIV. odevzdal Řád zlaté ostruhy s právem
užívat rytířského titulu. (Skladatel jej nikdy nepoužíval.)
V Itálii
se Mozartové seznámili s Josefem Myslivečkem, který pod jménem IL BOEMO
nebo VENATORINI získal ohromné uznání jako operní skladatel. Leopold Mozart o
tom píše své staré z Milána: „Pan Mysliveček nás v Bologni
frekventovaně navštěvoval a my jeho… Psal oratorium pro Padovu, které teď
finišuje a potom jede do Čech. Je to čestný Čech a navázali jsme s ním
opravdové přátelství.“ Mladý Mozart obdivoval Myslivečkovu tvorbu a nezapomněl
ho navštívit v Mnichově, čtyři roky před jeho smrtí. Dopis, který tehdy
zaslal svému otci, je vzácným dokladem přátelství obou umělců.
Mozart
se ještě dvakrát do Itálie vrátil a uvedl tu některá svá operní a symfonická
díla, ale přes všechny vnější úspěchy se nenaplnilo jeho očekávání. Kapelnické
místo nezískal a musel se vrátit k ponižující roli v arcibiskupském
ansámblu. V Salzburgu byl v roce 1770 jmenován titulárním
(nehonorovaným) koncertním mistrem a po dvou letech placeným. Od počátku jej
tato povinnost neuspokojovala, neboť arcibiskupův řád pro služebnictvo,
k němuž se řadili i hudebníci, jej urážel a také silně omezoval
v tvůrčích plánech, zejména když úspěchy v zahraničí upevnily jeho
sebevědomí a povzbudily ctižádost.
Arcibiskup
nerad uvolňoval svého lokaje ke koncertním cestám a vyžadoval bezpodmínečnou
kázeň jak na vojně a poslušnost jak ve škole. Mozart dlouho snášel tyto ústrky,
neboť musel brát ohled na otce, který byl zaměstnán v téže kapele. Ve snaze
nalézt vhodné místo podnikl na podzim 1777 další cestu do zahraničí. Protože
arcibiskup nedovolil otci odcestovat, odjel Mozart s matkou. Zastavili se
v Mnichově a pokračovali do Paříže. Vkládali mnoho nadějí zejména do
Mnichova, zkoušeli to i v Mannheimu. Paříž na malého zázračného kluka už
dávno zapomněla a dospělý Mozart si odnesl jen samá zklamání, tedy deziluzi.
Navíc mu tato cesta přinesla hluboký otřes, když mu matka náhle v Paříži
zemřela. V Mannheimu, kde se seznámil s rodinou Weberových, prožil
citovou epizodu tvrdě přerušenou otcem, který nechtěl připustit, aby se jeho
syn na počátku umělecké dráhy zapletl s jednou z dcer.
Mozart
se vrátil do Salzburgu. Po několika letech vyvrcholil přes otcův odpor jeho
vztah k vrchnosti definitivní roztržkou. V roce 1781, kdy
s velkým úspěchem uvedl v Mnichově svou operu IDOMENEO, se uzavřela
jeho salzburská éra. Když naděje v uplatnění v Mnichově vyprchaly
dost do neznáma, usadil se ve Vídni. Salzburský arcibiskup nerad uvolňoval
svého koncertního mistra, kterého mu záviděla nejedna šlechtická kapela, ale
pro Mozarta už nepřicházelo v úvahu jiné řešení, než cesta nezávislého
umělce. Bylo to rozhodnutí odvážné a ve své době poměrně ojedinělé; byl prvním
významným hudebníkem, který odmítl sloužit vrchnosti a komponovat jí hudbu pro
potěšení a dlouhý rozmar.
Ve
Vídni si Mozart založil vlastní domácnost, po roce si vzal za ženu Konstanci
Weberovou a navázal kontakty s předními osobnostmi uměleckého a hudebního
světa. Zvláště si cenil přátelství Josefa Haydna, v jehož hudbě viděl
nedostižný vzor. Když Haydn označil Mozarta za jednoho z největších současných
skladatelů, bylo to pro nespokojeného muzikanta ze Salzburgu velké
zadostiučinění, které mu pomáhalo překonat různé nepřízně, jež mu Vídeň
uchystala.
Mozart
přicházel do Vídně s pověstí vynikajícího klavíristy a také jeho
skladatelské dílo bylo už dostatečně známý pojem (napsal do té doby asi 350
skladeb). Jeho osobnost dozrávala ve vídeňském desetiletí do osobitého profilu
a jeho hudba do vlastního, mozartovského aranžmá. Píše svá vrcholná díla,
v nichž je patrný odklon od dřívější tvorby, která byla poznamenána
závislostí na různých inspiračních zdrojích, jako jsou dámské křivky a málokdy
detektivky.
Nejsilněji
však na jeho kompoziční začátky působil otec, později – v době italských
pobytů a setkání s Padre Martinim – to byly italské podněty. Mozartův
obdiv patřil i českým skladatelům; vedle Myslivečka zaujal jeho pozornost Jiří
Benda svými melodramaty, v opeře italští tvůrci Piccini a Paisiello a
zejména pak Gluck.
Vídeň
přijala Mozarta s otevřenou náručí. Nestačil vyhovět všem pozváním, vystupoval
na koncertech, učil hře na klavír, uváděl premiéry svých nových skladeb. Žáky
si vybíral a kladl podmínky, jeho příjmy stoupaly, žilo se na vysoké noze –
vždyť perspektivy se rýsovaly velmi slibně…
Mozart
byl v komponování neúnavný dříč, příznivá přijetí jeho skladeb byla silným
podnětem. V rychlém sledu se rodily symfonie, klavírní koncerty, koncerty
pro lesní roh, komorní skladby. Vydal–li se vlastní cestou, musel počítat i
s nepochopením a intrikami, neboť italská hudba měla mnoho ohlasu u dvora i
mezi širokou veřejností. Po dobrém přijetí komické opery Únos ze serailu (1782)
složil pro Vídeňany buffu FIGAROVA SVATBA (1786), ale ta svým myšlenkově
aktuálním obsahem zdůrazněným ještě výmluvnou hudbou, nepřinesla skladateli,
který v ní vytvořil geniální dílo, očekávaný poprask. Figarova svatba však
dosáhla vřelého přijetí ještě v témže roce v Praze.
Deset
vídeňských let je spjato i s tvorbou symfonickou, která je zastoupena
téměř padesáti skladbami. V roce 1782 napsal Mozart symfonii D dur,
Haffnerovu, hned po roce symfonii Lineckou, v roce 1786 Pražskou a
v průběhu roku 1788 komponuje svá poslední symfonická díla – Es dur, g
moll a C dur (Jupiter). Ale v této době je už nepatrné, že zájem publika o
Mozartovo dílo ochladl. Abonentní koncerty, na nichž se skladatel chtěl
představit svými vrcholnými symfoniemi, se pro nezájem veřejnosti nemohly
konat.
Mozart
se dostával do izolace a jeho hmotné poměry se povážlivě tenčily. Byl sice po
Gluckově smrti jmenován dvorním skladatelem (s malým platem), ale tím se jeho
situace nezlepšila. Dostával se do dluhů, vypůjčoval si na směnky, vrátil se
k vyučování, psal příležitostné skladby. Začal s rozprodáváním toho,
co si pořizoval v lepších časech.
Mozartovy
příjmy nebyly malé, ale vydání znamenala vždy vyšší výsledek. Konstance se
činila, nic si neodepřela, migrénu si jezdila léčit do exkluzivních lázní,
zatímco manžel se rozptyloval v rozpustilé společnosti přátel nebo při hře
v karty. Mozartův život ubíhal v tempu kvapíku, jako by ho nastartovala
předtucha…
Snažil
se zachytit všechno, co nosil v hlavě. Bylo to množství skladeb všech
žánrů. Jevištní práce z vídeňských let představují základní přínos
k vývoji opery (Únos ze serailu, Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan
tutte, Titus, Kouzelná flétna). Mozart nebyl tvůrcem nových forem, dovedl je
však naplnit živým obsahem, aktuálním pohledem do života svých současníků a
orchestr obohatit výrazně o osobité zabarvení. Společně s Haydnem a
Beethovenem se podílel na dovršení epochy, kterou označujeme za hudební klasicismus.
Moji
Pražané mi rozumějí – nechal se slyšet Mozart, když prohlédl, jak vřele jsou
v Praze přijímána jeho díla. Bylo to v době, kdy Vídeň nejevila o
jeho činnost valný zájem. Po úspěchu Figarovy svatby v Praze navštívil
Mozart toto město poprvé v roce 1787 a zavázal se napsat pro Pražany původní
operu. Už na podzim téhož roku (29. října) měl v Nosticově divadle
premiéru Don Giovanni za autorovo režírování a za velkých ovací přihlížejících.
U
příležitosti korunovace Leopolda II. za českého krále byla Praha svědkem
premiéry dalšího Mozartova díla, opery La clemenza di Tito. Mozart měl
v Praze mnoho přátel. Za všechny připomeňme alespoň pěvkyni Josefinu
Duškovou, skladatelovu hostitelku, jejího manžela klavíristu a pedagoga F. X.
Duška a Františka Němečka, který napsal první knihu o Mozartovi sedm let po
jeho smrti.
Vztah
Mozart – Praha se nestačil víc do široka rozvíjet, ale i tak představuje
světlou kapitolu v tragickém závěru skladatelova života. Mozartovský kult
formoval po dlouhá léta hudební profil Prahy, která byla první zahraniční
metropolí, jež plně pochopila a ocenila význam skladatelovy osobnosti.
Tento
subtilní umělec strávil na cestách asi 15 let života, většinou za velmi
nepříjemných nepříznivých podmínek, které trvale narušily jeho nepříliš pevnou
tělesnou schránku. Za vídeňských let byl jeho organismus přetěžován
existenčními starostmi, zneuznáním, nemocemi, dluhy a navíc i lehkovážným
životem. 5. prosince 1791 bylo jeho pozemské působení předčasně pochroumáno a šmytec.
Město
bylo vzrušeno a Vídeňané chystali svému největšímu umělci okázalé rozlučky.
Bylo tomu opravdu tak? Nikoliv! Mozart si vysloužil jen nejlacinější pohřeb do
společného hrobu. Kde byli jeho přátelé, zástupci města a dvora a hudebních
spolků, které ho za živa vyznamenávaly? Kde se zdržovala Konstance, když nebyla
s manželem v posledních okamžicích jeho života a nedostavila se pak
ani na pohřeb? Nevíme vůbec souvislosti. Nedala mu vztyčit ani kříž nad hrobem.
Mladé
vdově bylo teprve devětadvacet let, znovu se provdala a Mozarta přežila o
padesát roků. Když se po mnoha letech začala zajímat o jeho hrob, nebyl nikde
k nalezení…
|
