Stará barová židle

Jsem stará a rozviklaná barová židle,

sloužím tu snad už stovky let,

nohy neslouží, jsou hubené jako vidle,

 už mě nebaví, ten opilej svět.

Poznala jsem malé i velké pány,

z cigaret jim stoupal modrý dým,

sedávali na mě i lehké dámy,

plačíce, když prázdný zůstal jejich klín.

Klavír hrál vždy stejnou, nudnou píseň,

opilou jak jeho slavný klavírní pán,

i rum se změnil tehdy v tíseň,

když byl smutkem do hrdel drsně hnán.

Jsem vysloužilá jak holka z ulice,

co má z duše jenom cár,

smějí se mi i ošuntělé police,

a já jim závidím, tak smíchu zdar!

Lidé vtiskli mi obraz své duše,

zažila jsem bol, lásku i pláč,

i střílelo se po mě jednou z kuše,

to, když prohrál jeden falešnej hráč.

Nebyla jsem svatá, neměla jsem svatozář,

tak zahraj naposledy opilče můj song,

nechť je opilý jak ta tvoje tvář,

musím mezi polínka, končím! už jsem plong!!!