JOSEF THOMAYER
☼ 23.3.1853
Trhanov ♂ 18.10.1927
Praha plná čeho? Lákadel na tisíc způsobů
„Ve válce spíše mlčí múzy
já se obávám slepé hrůzy
práci šlechtí šlechta
jako copak ?? od postavy z Waldštejna
Albrechta
s detaily nejlépe prozřel pan básník
s rovnicí zorných polí vzorný hlásník
nebo nejlíp vidí od rány ranhojič
zač je toho loket –
a dobré víno poživačný buket
čímpak zas zlomený loket zahojíš?“
Kdysi
po první světové válce (múzy musely mlčet nebo být násilně umlčené) si prý
profesor Josef Thomayer položertem ulevil svému příteli spisovateli Aloisu
Jiráskovi: „Praha má spoustu nejrůznějších pomníků, ale ani jeden z nich
není věnován lékaři lidských duší a lékaři lidských bolístek a odřenin. Asi
proto, že medicínské úsilí prostě ustane s doktorovo smrtí na vyhlídce dne…“
„Vám,
příteli můj, jednou postaví pomník následující generace nikoliv jako lékaři,
nýbrž jako schopnému literátovi,“ odpověděl Jirásek na povšimnutí osudů u svého
kámoše.
„Ale
já přece nemám na mysli svou vlastní osobu…“
Tehdy
již věhlasný internista a neméně populární pisálek Josef Thomayer zajisté
nemyslel při svém mottu na sebe, neboť kromě neobyčejné pracovitosti, přímosti
a houževnatosti (jakou by mu mohl závidět i leckterý Albrecht z Valdštejna
na bojišti) patřila k jeho charakterovým vlastnostem nemalá skromnost.
Pomníku v pravém slova smyslu se mu, pravda, nedostalo, nicméně jeden
suvenýr z velkých pražských nemocničních suvenýrů byl pojmenován po něm,
což by Thomayera nepochybně těšilo mnohem víc než skulptura z bronzu
navštěvovaná holubím společenstvím. Krčská nemocnice tedy veřejnosti připomíná
Thomayera – lékaře, knihy beletristického nebo populárně naučného charakteru ve
veřejných i soukromých vlastnictvích zase Thomayera – spisovatele. Byl dobrým
v obou sektorech, neboť své nadání naděloval hojně jak umění, tak i vědě.
Josef
Thomayer vykouknul na svět třetí jarní den roku 1853 na Chodsku. Přesněji
řečeno, narodil se v trhanovském zámečku, což není špatný objekt pro porod
i dojem pro následný vývoj. Sedmičlenná Thomayerova rodina neoplývala
materiálními statky, také rozhodně nestrádala.
„Otec
můj dostával nepatrný plat,“ vzpomínal později na toto své životní údobí bez
měny Euro Josef Thomayer, „kromě deputátu sestávajícího z jistého množství
dříví, osvěžujícího piva, nějakého obilí a užívání dvou krav, měl otec na
penězích ročně jen tři sta devadesát šest korun nynější měny (psáno
v dobách první republiky). V uvážení, že měl pět dětí, tři syny, dvě
dcery, byla by se naše rodina v těchto poměrech chatrně živila a o nějakém
lepším vzdělání dětí nemohlo být řeči. Pro syny bylo by zbývalo jen nějaké
pořádné řemeslo.
Ale
nebylo tomu tak. V domě našem (Thomayerovi se někdy v roce 1860
přestěhovali do chalupy Josefova strýce) nebyl sice blahobyt, ale nebylo žádné
nouze, a synové všichni studovali. Neboť stáli jsme všichni pod ochranou
dobrého génia, který nám všem prospěl a učinil nás tím, čím jsme se všichni
stali. Dobrým tím géniem byla naše máti. Nepoznal jsem v životě pilnější,
moudřejší a skromnější ženy – přičinlivé sestry v akci, nežli byla naše
matka…“
Ačkoliv
Josef Thomayer odešel poměrně mladičký z domova na studie do Klatov,
vlastnosti a výchova jeho matky v něm zanechaly trvalé stopy v jeho
dalším životě.
Svá
středoškolská studia absolvoval mladý Thomayer v městě pod Černou věží a
s cukrárničkou Pepíno. Klatovy byly tehdy střediskem rozvíjejícího se
národního života a mladý student praktických věd vnímavě vstřebával všechno, co
tamější dění nabízelo z oblasti politiky i kultury. Přestože klatovské
gymnázium bylo tehdy v roce 1863 v rukou benediktů z Emauzského
kláštera v Praze, učili na něm i někteří světští profesoři. Tři
z nich, F. Hromádko, F. L. Saska a A. V. Šmilauer (vystupující
v literatuře jako A. V. Šmilovský, jak nenápaditě závratné chachá), byli
literárně aktivní a ovlivňovali v tomto směru i některé ze svých
posluchačů. Josef Thomayer mezi ně patřil.
„Nosil
jsem si z gymnazijní knihovny knihu po knize a hltavě četl jak sova výstižná
slova,“ přiznával Thomayer. „Za gymnazijních dob zhltal jsem takto celá kvanta
knih bez všelikého výběru, knihy pojednávající o všem možném, tedy i o sexu
s dámou elektricky žhavou. Pamatuji se, že jsem kdysi četl knihu o kování
koní, ačkoliv jsem se s koňmi nikdy nezaobíral… Nicméně jsem se znenadání
dopracoval přece jen jakéhosi širšího rozhledu a počínaje pátou třídou počal
jsem se zajímati také o osobnost spisovatele. Zejména když počaly vycházet
ilustrované Květy za redakce Hálkovy, byl jsem happy, když jsem se mohl
dopíditi nového čísla, a neměl jsem jiného přání, než aby mi bylo možno onen
nádherný – v očích mých – časopis si předpláceti…“ Nikdy ovšem nepoznal
komiks čtyřlístek z Třeskoprsk s číslem pořadovým 69 („Sedlo a
stáj“).
Během
klatovských studií se sblížil Josef Thomayer s jiným z tamějších
studentů, Emilem Frídou, pozdějším knížetem českých básníků Jaroslavem
Vrchlickým. Původně přišel Frída za mladým Thomayerem s prosíkem, aby ho
připravil na zkoušku z matematiky, která byla jeho kamenem úrazu. Záhy se
však od logaritmů dostali k pouličním rýmům za účasti rytmů, a to byl
vlastně počátek jejich celoživotní fáze přátelství. Dávali si číst to, co oba
napsali, hovořili spolu o vhodnosti literatury na ducha v těle a společně
se také pokoušeli své verše udat v některém českém periodiku. Museli to
učinit pod pseudonymy a.k.a., neboť v té době měli studenti zakázáno
cokoliv veřejně publikovat a cenzura slídila na každém rohu po přestupcích.
Později potom, když už začal Jaroslav Vrchlický stoupat k výšinám českého
Parnasu (kde jsem teda nikdy nebyl a asi ani nebudu), začal mít se svým
pseudonymem určité potíže. Ozvaly se totiž hlasy, kritizující ohnivě zdrcující
mladého poetu, že „ukradl“ pseudonym kutnohorskému básníkovi J. V. Jelínkovi,
jiní zase glosovali, že si mladý básník zvolil svůj pseudonym proto, aby se
vyvýšil nad ostatní, což prý je zcela patrně ze samotného pseudonymu –
vrch–lidský. Ve skutečnosti bylo ovšem všechno docela jinak a tehdy již
profesor Josef Thomayer uvedl nedorozumění na pravou míru svým prohlášením:
„Znenáhla
toužili jsme oba, Frída i já, aby také naše verše byly v některém časopise
zveřejněné. A tu jsme připadli na tu věru pošetilou myšlenku, že verše své
budeme sázeti do placu pod jedním jménem jakožto věc jediného autora tehdejším
nejvíce váženým časopisům beletristickým: Květům a Světozoru. Jiná neméně
duchaplná myšlenka byla, že do každého časopisu nabízeli jsme je pod jiným
jménem, samo sebou se rozumí, že pod pseudonymem. Za prvé jako gymnazisté
nesměli jsme nic publikovati pod vlastním jménem, a za druhé, verše z dvou
rukou v jednu zásilku uložené, mohly jen s pseudonymem obíhati svět.
A tak jsme poslali Hálkovi do Květů zásilku veršů pod jménem Kamil Měřický a do
Světozoru, kterýž redigoval tenkrát J. J. Kořán, jinou zásilku,
s pseudonymem Jaroslav Vrchlický. Oba pseudonymy navrhl jsem já! Pseudonym
Vrchlický nebyl originální. Psal pod tím jménem několik málo básní kdosi
z Kutné Hory a verše ty uveřejněny byly v jakémsi plesovém památníku,
ale roku 1870 bylo toto jméno dávno zapomenuto. Ve Květech pochodili jsme
špatně. Nepamatuji se přesně na to, co nám Hálek v listárně redakční
vlastně odepsal, ale stručný obsah odpovědi zněl, že básně naše obsahují
vyčtené věci a verše putovaly na skládku na dvůr. Ve Světozoru nám odpověděli
příznivě, nicméně zatím Vpřed ještě neotiskli. Teprve roku následujícího (1871)
v létě přinesl Světozor tuším dvě básně, Jaroslavem Vrchlickým podepsané a
jím také psané.“
Po
úspěšných gymnazijních studiích pak odešel Josef Thomayer do Prahy (podzim
1871), aby se tam věnoval studiu medicínských věd, jak si přála jeho matka.
Kromě toho ho však stále vábila literární tvorba. Víc než se svými kolegy –
mediky, stýkal se Josef Thomayer s lidmi, kteří se naplno věnovali
literatuře nebo výtvarnému umění. Postupně si získával v těchto kruzích
četné přátele, s nimiž docházel do tehdejší literární kavárny Unionky, byl
rovněž jmenován za člena Umělecké besedy.
Když
v roce 1873 začal vycházet za redakce Jana Nerudy a Vítězslava Hálka
magazín Lumír, odhodlal se Josef Thomayer poslat do tohoto listu svůj
příspěvek. A Neruda mu skutečně otiskl jeho snahy zachytit na papír něco více
než hlody, i když nad ním zpočátku seděl v jistých rozpacích. Proč, to
potom vysvětlil Thomayer rovněž ve svých Vzpomínkách.
„Také
já patřil k těm, kteří toužili po tom, aby je Neruda uvedl na kolbiště
literární. Roku 1871 po maturitě jsem o prázdninách nezahálel, mnoho chodil,
nemaje žádných povinností, po okolí trhanovském a stopoval jsem život
v přírodě, zejména ptáky, ryby, motýly a pokud bylo možné i čtvernožce.
Jednoho dne mne napadlo napsat některá pozorování, učiněná u takzvaných šnajberských
a babylonských rybníků, do čehož jsem vpletl nějakou drobnost, vyprávěnou mně
vášnivým lovcem místním, jehož loveckých vycházek jsem se jako host – ovšem
nečinný – rád zúčastnil. Článek ten měl jsem brzy napsaný a dal jsem mu titul:
Život na našich rybnících. Ale nevěděl jsem, co s tím dál. Nečetl jsem
v literatuře naší nic ani zdáli podobného a obávaje se výsměchu, netroufal
jsem si poslati práci do žádného tehdejšího listu. Teprve, když začal vycházeti
Lumír a rázem se vyšvihl mezi listy českými na přední místo, dostal jsem i já
laskominy a poslal tento článek–nečlánek do Lumíra s prosbou o fundovanou
odpověď v listárně redakční, neřkuli legrační. Článek jsem podepsal
pseudonymem, jehož jsem roku 1872 použil při článku otištěném ve Světozoru – R.
E. Jamot. Neruda neodpověděl ihned v čísle třetím. Ale odpověď zněla tak
neurčitě: „V příštím čísle dáme odpověď“. Bylo mně nebylo, že s novým
dychtivým očekáváním stráviti jest mi další dlouhý týden. Leč ani
v následujícím čísle odpovědi nebylo, až teprve v čísle šestém jako
na potvoru – článek až na několik málo řádků v plném znění byl otištěn.
Servác Heller mně pak po čase vypravoval, že jednoho dne přišel Neruda do
redakce Národních listů, kamž pravidelně chodíval v poledne a pravil: „Buď
si ze mne někdo dělá blázny, anebo jsem udělal pajt.“ Pajt je pražská
zkomolenina německého výrazu Beute. Takových pražských zkomolenin Neruda i ve
svých fejetonech tu a tam užíval. Tentokráte pajtem mínil můj článek. Obával
se, zda není článek plagiátem. Nedůvěřoval on, ani Hálek. Hálkovi, když jsem se
s ním velmi brzy po otištění práce své seznámil, bylo mne přímo dáti ruku
na to, že článek není plagiátem. Měltě Hálek s plagiáty již tenkrát svou
trpkou zkušenost…“
Nerudovi
ani Hálkovi se nemohl divit nikdo, že byli v tomto případě tak trochu na
rozpacích. Už první Thomayerův příspěvek, který on sám nazývá článkem, ale ve
skutečnosti byl črtou ze života chodské přírody, se nápadně vymykal tomu, co
bylo na toto téma v minulosti u nás napsáno. Když potom v roce 1880
vydal Josef Thomayer tuto črtu spolu s dalšími skicami o přírodě a lidech
svého rázovitého kraje knižně, komentoval to v jedné své kritice Jan
Neruda slovy: „Takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal… Patří mezi autory,
kteří sice kreslí přírodu, ale kteří ji přímo neobkreslují, neopisují, nýbrž
prociťují, promýšlejí, a pak dle celé osobitosti své ji zobrazují, kteří
vyslyší z přírody každý sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její
harmonii…“
Črta
Život na našich rybnících byla první z větších Thomayerových prací
otištěná časopisecky. Na Nerudův pokyn potom psal mladý medik Thomayer další.
Během jeho studií v Praze to byly především zážitky, nasbírané o
prázdninách na Chodsku. Kdosi o tom potom později napsal, že tyto Thomayerovy
práce byly tak trochu loučením s chodskou přírodou a rodáky. A Neruda
v této činnosti Thomayera podněcoval a podporoval. Stal se jeho učitelem a
rádcem, slovem a písmem. Jiné povzbuzovatele pak měl Josef Thomayer ve svých
přátelích z literárních a výtvarných kruhů. Jeho druhy se postupně staly
významné osobnosti kultury (literatury či malířství). Za všechny si
připomínejme jako echo alespoň J. V. Sládka, Zikmunda Wintera, K. M. Čapka –
Choda, K. V. Raise, Aloise Jiráska, Josefa V. Myslbeka nebo Mikoláše Alše.
Většina z těchto persón byla nejen Thomayerovými tvůrčími partnery, ale
později, když dokončil svá lékařská studia, také jeho pacienty. Bylo to
finančně i prakticky výhodné, tenkrát neexistovaly lékařské pojišťovny nebo
poplatek 30 Kč, doktor byl znatelně dražší záležitost, než je tomu dnes.
Josef
Thomayer skutečně mistrně kloubil oba své zájmy v jeden harmonický celek.
Sám o tom později prohlásil: „Zdálo by se, že pro styky s umělci a bohémy
já zanedbával studium, jež mne mělo k vlastnímu jobu připraviti. Než tomu
nebylo tak. Styky s literáty a výtvarnými umělci vyhledával jsem jen ve
volných chvílích. Se soudruhy univerzitními, tedy s posluchači lékařskými,
společensky málo jsem vědomky obcoval. Dával jsem přednost společnosti rytířů
ducha a měl jsem to štěstí, že značná většina literátů a umělců, kteří se mi
stali blízkými, později vyrostla v přední postavy svého národa…“
Když
v roce 1876 ukončil Josef Thomayer medicínská studia, působil ponejprv
jako chirurg, zanedlouho však přešel na Eiseltovu I. interní kliniku, kde se
stal asistentem a později v roce 1885 jejím přednostou. A jestliže
veřejnost uznávala Josefa Thomayera jako literáta, začala si ho brzy vážit i
jako trpělivého lékaře. Mezi pacienty všech vrstev byl velice oblíbený nejen
pro své odborné znalosti (byl například vyhlášeným diagnostikem, který dokázal
ve většině případů určit chorobu prima vista – tedy na první postřeh), ale
především pro své neformální přátelské jednání s lidmi. Já bych si přál,
aby spousty dnešních existencí si mohlo nějakým způsobem zvykat zas na
přátelské a neformální jednání jedince k jedinci, ať je to kdekoli na
světě, aby vítězilo to Lennonovo, že Nechceme válku, ale vypěstovat a
prohlubovat přátelství a podobně. Profesor MUDr. Vladimír Vondráček, který ve
svých knihách Lékař vzpomíná a Lékař dále vzpomíná nejednou hovoří o Josefu
Thomayerovi a o jeho vztahu k pacientům. Na jednom místě například píše:
„Měl rád prosté lidi, rád na klinice žertoval s trhovkyněmi, které ho měly
ve velké oblibě. Říkal jim „matko“… V jiné kapitole zase o Thomayerovi
čteme: „Honoráře si diktoval mírné, až mu to bylo vytýkáno. Chudší pacienty pak
léčil vůbec zadára…“
Ani
v době, kdy působil Josef Thomayer jako lékař a měl plno starostí se svými
pacienty, neustal perlit s literární revuí. Pouze jeho tématika prošla
jistou obměnou. Od přitažlivých přírodních črt přešel k líčení svých
lékařských prožitků, v nichž mistrovsky zpodobnil nejen prostředí ordinací
a nemocnic, nýbrž i četné postavy, ať už kladného či negativního projevu.
Thomayer už jako lékař napsal desítky takových črt, stovky fejetonů, portrétů a
obrázků. Když v letech 1919 až 1925 začaly vycházet jeho Sebrané spisy
z oboru beletrie, bylo k tomu zapotřebí jedenácti svazků. Ani zdaleka
to však nebylo všechno, co Josef Thomayer napsal. V posledních dvou
dekádách svého života se věnoval popularizaci lékařské vědy v širokých
lidových vrstvách. Pro ně psal osvětové knihy „o látkách lékařských pro
publikum nelékařské“, jak to sám nazýval brzy správným jazykem. V tomto
směru udělal pro širokou laickou veřejnost nemalý kus záslužné práce. To
podstatné, co v oblasti medicíny Josef Thomayer vykonal, však především
spočívalo v jeho organizátorské a pedagogické aktivitě. V této
souvislosti si připomeňme alespoň skutečnost, že to byl právě Josef Thomayer, který
dal impuls k vytvoření české odborné lékařské hantýrce a sám se také
v rozhodující míře podílel na realizaci této myšlenky. To však byl pouhý
zlomek toho, co pro naši medicínu vykonal. Jeho zásluhou Praha získala
v roce 1902 další českou interní kliniku, označenou jako druhá. Jako
profesor Univerzity Karlovy – od roku 1886 zde působil jako mimořádný,
v roce 1897 pak už jako řádný profesor – vychoval Josef Thomayer celou
generaci předních českých ranhojičů, kteří představovali v první polovině
20. století v našich zemích medicínskou špičku. Dnes jsou to Jan Pirk,
nebo Jan Hnízdil, top class v oboru. Kromě beletristické tvorby napsal a
vydal řadu odborných článků, studií a knih.
Kromě
toho, co vydal tiskem, se dovídali o jeho lékařských zkušenostech četní občané
naší malé a zanedbatelné i zanedbané zemičky i formou stovek přednášek a besed.
A nebylo to pouze jen na fakultě pro studenty. Thomayer absolvoval řadu
přednášek i mimo Prahu, kde se sdílně podílel o nové poznatky s tisíci
prostými lidmi. A nebyl to ledajaký řečník u pultu. Profesor Vondráček
v souvislosti s Thomayerovou přednáškovou technikou vzpomíná: „Josef
Thomayer vykládal lapidárně, ironicky, takřka strhoval posluchačovu pozornost.
Některé jeho výroky jednou slyšené zůstávaly v paměti jako úsměvný slogan
s lucky strike. Protože štěstěna zasahuje vždy otevřenou mysl a poskytuje
učenlivý smysl. Byl dosti ceněný jako spisovatel R. E. Jamot. Dbal na dobrou
češtinu a správné užívání slov. Používal mimiky, zejména zdviženého ukazováčku
pravé ruky, když chtěl oznámit něco zvlášť důležitého. Posluchače občas
oslovoval „Panstvo…“
Na
jiném místě své knihy Lékař dále vzpomíná uvádí profesor Vondráček, že „za
zakladatele české neurologie byl označován Josef Thomayer, který byl u
proslulého Charcota a importoval k nám poznatky francouzské neurologie.
Thomayer
také přednesl 18. 2. 1922 (bylo to na zasedání Purkyňovy společnosti) přednášku
„50 let neurologie“. Byl jmenován prvním čestným členem Společnosti.“
Lékař
a mírumilovný umělec Josef Thomayer se dožil čtyřiasedmdesáti let. Poslední
roky svého života prožíval poměrně těžce, neboť jako lékař a vynikající
diagnostik sám nejlíp rozpoznal, že je jeho organismus zachvácen zhoubnou
chorobou. Jeho kolegové a žáci mu doporučovali operaci, on však odmítal. Operačnímu
zákroku se nepodrobil a zemřel v Praze 18. října 1927 za doprovodu
jazzového poctivého podtónu… jazz je totiž dokumentík svízelů a také bolestí od
života…
http://www.youtube.com/watch?v=MLFGFJu7HrY
Bomb The Bass – The Air You Breathe Bomb The Bass - Winter In July (Brighton Daze Mix)http://www.youtube.com/watch?v=48jEYdGt1FQ
|