|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| letos to bylo už patnáct let, co jsme se poprvé viděli, aspoň myslím, že to bylo patnáct let, protože tenkrát jsem si ještě nevedl tak podrobný deník, takže už nevím ani měsíc, natož konkrétní den, ale vím určitě, že to bylo jedno ráno, ona seděla na internátní chodbě v křesle a já jsem se právě vracel do svého pokoje, mezi ní a mnou stálo akvárium s rybičkami, viděl jsem skrz ně, jak tam sedí, ale myslel jsem, že jde o jinou slečnu, kterou jsem už znal, takže jsem ještě před akváriem řekl ahoj, ona také řekla ahoj a usmála se, měla moc milý úsměv, skoro dětský, a byla mi hrozně sympatická, věděl jsem ovšem, že nepřišla za mnou, ale za mým kolegou, což mi bylo líto, ale i tak jsme se potom vídali několikrát týdně, začali jsme si povídat a zjistili jsme přitom, že máme společné zájmy, pak se bohužel naše cesty rozešly, ale zůstali jsme v kontaktu, psali jsme si spoustu dopisů, telefonovali a psali esemesky a několikrát ročně jsme se scházeli a setkávali, během těch roků se vdala, porodila dvě zdravé děti a rozvedla se, život se s ní moc nemazlil, ostatně se mnou rovněž ne, zažil jsem několik kotrmelců a pádů na dno, ale jedním z faktů, jež mne držely a drží nad vodou, je vědomí, že existuje bytost, s níž se máme navzájem velmi rádi, což si nikdy nepřestaneme psát a říkat, a která na mne myslí a dokáže projasnit můj život už pouhou svojí přítomností a úsměvem, jenž je stále stejně upřímný jako tenkrát, a já jí za to a za spoustu dalších věcí nikdy nepřestanu děkovat a vím, že ji budu mít rád až do smrti a nikdy nepřestanu, ano, moje nejmilejší bejby, i teď Ti to říkám a píšu, a za všechno a hlavně za to, že jsi, Ti strašně moc a moc děkuju
|
|
|
