Celé noci hedvábím stehuji srdce zraněné.

Přesto… trpělivost ani snaha

už tu není.

Mohla bych sklonit hlavu.

znovu zkoušet zůstat, když chci odejít.

Mohla, jenže…

hrdost bývá těžký kříž.

Uprostřed cizího světa

některá slova víc než schází.

Když nemůžu vypsat křik,

co hlavou bez přestávek letí,

možná jsem jen rozmazlená…

nebo možná

zasloužím si mnohem víc.

Dávno přestala jsem dívat se ti do očí,

ukrývám v nich dálku… že nevěřím.

Za deště osaměle bloudím rýhami ve zdech kostelů,

přes vlasy kamenných andělů

protékám prsty stejně posedlých. 

Jsem hloubkou vzkazů, zoufale vibrujících žárem 

kdysi marnotratných nadějí.