|
Když přišla kuchařka-servírka v jedné osobě, hledala v lokálu svého nájemníka. Střídala se mu barva očí, seděl v rohu, hlídal si svůj kabát, aby mu z něj někdo nestrhl tyto nálepky pro štěstí:
Čtyřlístek – koně - nákres vysokého stropu. Ten byl nehrozivější.
Protože visely z jeho představy kousky masa a na trubkách zůstávala hlenovitá krev.
Ale i takové ty kousky hnusu, co stékají ze stropů na nádražích jak nakonec vytvoří krápník.
(Když jsem byla malá trhala jsem ledové krápníky a cucala je.)
(Když jsem byla malá měla jsem ráda koně – nájemník je takovým člověkem s pohledem týraného koně.) – Kuchařka prošla kolem něj.
Rýha krve se táhla pod ní.
Krev se vtěsnala do podlahy a pod podlahu. Švábi mají co žrát.
Lokál – moli brouci hmyz staří trilobiti a limo.
Kuchařka mu strhla z kabátu onu nálepku koně. Pod ní jizva jak dlátem vydlabaná. Sochařským dlátem.
Jizva byla prohlubní ve tvaru jehlanu – prýštila z ní krev, stejně jako prýštila z nosu člověku s pohledem týraného zvířete.
(Jako malá jsem měla na chodidle z vody hlubokou bradavici s kořínkem uprostřed – když jsem ji vytrhla byla tam díra ve tvaru jehlanu. Krev chyběla – byla vysáta.)
Žena pochopila, že krvácí kvůli nim – kvůli jejímu nájemníkovi i jizvě. Je s nimi v souhře.
K: „máme buď dršťkovou nebo houbovou, z hlívy houbovou!“
Č: „ano, tu…“
Kuchařka odešla a její nohy stíraly podlahu. Byly bradavičnaté a krom krve už za ní byl i podivný sliz. Stejně bylo jedno jakou polívku chce když kdoví jestli má hlad.
…………………………………………
Střecha a na ní hnůj. Okap a v něm taky hnůj.
A tam spoustu drobných tvorů – zase trilobiti. Zase jako včera solný déšť jako z moře jako obrácené nebe jako liána nebo jako jako jako…. smrt zaživa. Hniloba a hnůj.
Kuchařky dům. Nájemník – člověk s očima týraného koně – je nahoře v podkroví. Dívá se na tu spoušť. Slunce ještě ani nevysvitlo.
Po vzoru starých bojovníků tedy nanáší barvy na obličej, mění zornice a hýčká svou nenávist. Třímá několikavrstevnou sekeru – když se otupí, svlékne zas svou hadí kůži a obnoví se její ostří.
Tak vyráží do lokálu…
………………….
V lokálu - v kloace jeho a kuchařky - se hýbe osud. Přinesla mu polévku a podívali se navzájem do očí. Člověkovy oči změnily barvu a bělmo obklopilo černý kruh prázdna.
K: „Tumáš! Žer!“
Člověk pojídá dršťky – hovězí žaludky obrácené naruby, vyzvracené jatky po smrti zvířat.
Černý kruh prázdna očí mění barvu do hnědava – výraz krávy při letmém doteku elektrického proudu.
Ulpívá pohledem v zorničkách kuchařky:
Č: „Krávooká!“
Jeho sekera zasvistla a jedna kůže poté odpadla.
……………………………….
………………………………..
……………………………..
Místo po jedné strhnuté nálepce pro štěstí se zcelilo.
……………………………….
Kuchařka se usmála popadla do ruky smetáček a zametla nepořádek. Potom vzala kýbl a hadr a setřela svou krev.
Všude mnoho slizu – ale začal mizet sám od sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že to je špatně.
Muž s proměnlivým pohledem se na ni usmál, políbil ji na tvář a odešel z lokálu. Na jeho kabátě už jen dvě nálepky pro štěstí - vysoký hnusný strop a shnilý čtyřlístek.
| 
