Večer jsem čekala na vhodnou chvíli, až řeknu, že budu mít asi dvojku z chování. Táta přišel pozdě z práce, zavřel se do pokoje a něco kutil. Máma věšela prádlo a pak se dívala na televizi v obýváku. Oblékla jsem se do tepláků, abych budila dojem, že budu doma, a šla jsem za ní. Seděla na gauči a něco pletla. Přisedla jsem si k ní a snažila jsem se o co nejnevinnější výraz:

„Mami, musím ti něco říct.“

„A co?!“ zeptala se matka.

„Budu mít asi dvojku z chování,“ vyhrkla jsem.

Matka se napřed zahleděla do zdi a potom začala nekontrolovaně ječet a nadávat. Otec vyšel z pokoje a ptal se, co se děje. Matka na něj něco zahučela a na chvíli zmizeli v obýváku. Otec za chvíli vyšel ven a v ruce držel pásek. Bylo jasný, že mě tím páskem chce seřezat. Ale já už nebyla malá holka, aby mě někdo mlátil. Nečekala jsem na nic a jenom v teplákách jsem vyběhla ven. Venku jsem se rozbrečela a mířila k Žanetě. Proč na mě byli takoví? Matka přišla do jináče v osmnácti a musela přerušit školu. Během dalších několika let, co jsem rostla, se rozhodla, že podobnou chybu víckrát neudělá. Nikdy jsme se o tom nebavily, ale já vycejtila, že mi vyčítala, že kvůli mně nedostudovala. Pracovala sice jako učitelka, ale jenom na prvním stupni, což ji neuspokojovalo.

Procházela jsem kolem sámošky, kde se na prahu válely plechovky od piva. Od silnice bylo vidět na pole, kde se stavěl novej supermarket. Byla otázka času, kdy sámoška zkrachuje. Zastavila jsem se před Žanetiným vchodem a zazvonila jsem na zvonek. Otevřela mi Žaneta v županu, s vlasama schovávajícíma se pod ručníkem, s překvapeným výrazem ve  tváři.

„Co tady děláš, Deniso?“

„Ale, řekla jsem to doma a táta vytáhl pásek. Můžu jít dál?“

„Jo, pojď!“

Vešla jsem do obýváku zařízenýho dost nevkusně. Na zdi byly obrazy velbloudů a fotka Žanety na koni. V obývací stěně stály prázdné vázy a nějaký porcelán. Na gauči byl modrý přehoz, na kterým seděla Žanetina matka a lakovala si nehty. Její obdiv pro Egypt se nedal popřít:

„Á Denisa! Jak se vede?“

„Ale, nic moc. Řekla jsem doma to s tou dvojkou z chování.“

Žanetina máma svraštila čelo:

„Pojďte si dát zmrzku.“

Trochu jsem se pousmála a zašeptala Žanetě:

„To si děláš prdel! Na mě jde táta s páskem a tvoje máma chystá zmrzku?“

„Mámě je to jedno,“ odpověděla Žaneta. „Je jí jedno, že budem mít dvojku z chování. V mým věku měla rovnou trojku.“

Úplně mě to nadchlo. Nevím, co bych dala za to mít takovou mámu, pomyslela jsem si a vyhrkly mi slzy.

„Ale no tak!“ řekla Žaneta a podala mi kapesník.

Sedly jsme si ke stolu a začaly jíst zmrzku. Žanetina máma začala vykládat, jak bylo u řezníka a u pedikérky.

„Představ si, že ta pedikérka má zase novýho chlapa,“ řekla Žanetina máma.

„Pojď do pokoje,“ řekla laxně Žaneta, když jsme dojedly zmrzku, „to se nedá poslouchat.“

Vešly jsme do pokoje. Bleděmodrá zeď byla plná plakátů Davida Grohla z Nirvany. Obě dvě jsme s Žanetou ulítávaly na Nirvaně. Škoda jenom, že jsme nestihly koncert. Než stihl Cobain dorazit do Prahy, stačil si vystřelit mozek z hlavy.

„Zahulíme? Mám brko.“

„Tak jo, odpověděla jsem.

Žaneta otevřela okno a zapálila jointa. Začala jsem zase plakat.

„Nikdo mě nemá rád, ani Deny!“

Žaneta mě pohladila po vlasech.

„To víš, že tě má rád, to se vyřeší.“

„Ale jak?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Žaneto, můžu u tebe spát?“ zeptala jsem se, protože jsem cítila, že jsem ztracená a domů se vrátit nemůžu. Už jsem to stejně nebrala jako domov, ale nějaký nechutný přístřešek na přespání.

,,Nevim, to asi nepůjde, má přijít Michal,“ pokračovala Žaneta.

,,Vždyť měl přijít v sobotu?"

,,Změnili jsme plány."

,, Aha."

,,Nebudu si vás všímat, ustelu si na zemi."

,,Tak dobře."

,,Já ale myslela, že jedeš po Čahounovi.“

„A to je nemůžu mít oba dva?"

Dlouho jsme se domlouvaly a nakonec se Žaneta rozhodla, že u ní můžu přespat.

Její máma zavolala k nám a bylo to vyřešeno. Ani jsem nechtěla vědět, co na to matka říkala, ale docela jsem se divila, že to schválila. Asi měla strach, že zdrhnu z domova úplně.

Michal přišel asi za hodinu, kdy jsme byly s Žanetou už dost zkouřený. Mně ani tak nevadilo, že musím spát na zemi, spíš mi vadilo hekání Žanety a Michala. Zacpala jsem si uši a přemýšlela jsem, proč nemůžu mít rodiče, který by pochopili, že chci mít taky pánský návštěvy. Jakmile jsem se jenom zmínila o nějakým klukovi, už byl oheň na střeše.

Ráno jsem šla domů, převlíkla se a vzala si věci do školy. Na dveřích jsem měla papír s velkým nápisem „To bylo naposledy, táta“. Vážně mě to mrzelo, že táta takhle vybouchnul. Ale vždy když poslouchal matku, tak jsem ho nenáviděla stejně jako ji.

V autobuse Žaneta básnila o Michalovi a já přemýšlela nad tím, kdy jí to přejde a bude mluvit zase o Čahounovi.

První hodinu jsme měli tělocvik. Cvičili jsme tentokrát výjimečně s klukama z druháku. Žaneta si oblíkla červenej dres a dost se předváděla a každý kluk na ní mohl oči nechat. Skákali jsme taky přes kozu a dělali kotouly. Mně se povedlo při přeskoku přes kozu spadnout na jednoho druháka. Já se cítila trapně a Žaneta se smála jako blázen.

Po hodině jsme šly do sprch. Vešly jsme tam s Žanetou společně a cákaly jsme po sobě vodu. Když jsme vyšly, voda byla ještě puštěná. Před náma stála Nikola v ručníku.

„Je ta voda dobrá?“ zeptala se.

„Jo, jasně!“ odpověděla Žaneta a přetočila kohoutek na horkou.

Pak jsme jenom uslyšely ječení. Nikola za chvíli vyšla zabalená v ručníku a z vlasů jí crčela voda. Stoupla si před Žanetu a usmála se tím svým neomaleným úsměvem:

„Stejně vím, že si mi tam dala tu krysu ty!“

„O tom si nech snít, děvenko, a radim ti, dej nám pokoj!“, odpověděla Žaneta.

Nikola se kysele zatvářila, ale už nic neřekla. Měla jsem chuť něco po ní hodit. Fakt mě štvala ta její namyšlenost.

O přestávce jsme vyšly ven na chodbu a potkaly jsme Michala. Zdálo se mi, že Žaneta mírně zrudla, a ani mně to nebylo moc příjemný.

„Co ti je, Deniso, seš nějaká smutná?!“, zeptal se Michal.

„Ále, to nic. Neznáš náhodou Denyho?

,,Denise Vítka? Toho znám. Bydlíme na stejným patře.“

Cejtila jsem, jak se mi rozklepaly nervozitou nohy.

„Zrovna včera jsem slyšel řinčení skla, jakoby někdo vysklil dveře a hrozný nadávky, ale to je tam denně."

Věděla jsem, že Deny bydlí s tátou a že se s ním hádá, ale netušila jsem, že je to tak vážný. Dost se mě to dotklo:

,,Vážně?"

,,Jo, jasně."

,,My už asi půjdem." řekla Žaneta

,,Tak jo, můžu za váma přijít?"zeptal se Michal

,,Jo, tak ve tři na lavičce před vaším panelákem."

,,Tak jo."

Škola rychle utekla a za pár hodin jsme se ocitly na lavičce a hulily jsme jointa. Já za chvíli byla mimo. Postřehla jsem jenom, že se Žaneta s Michalem líbaj, ale dál nic. Zdálo se mi, že vidím Denyho před sebou - jeho tvář a jak na mě mluví. Cejtila jsem jeho doteky a jeho hlas. Pak jsem se probrala.

Žaneta seděla Michalovi na klíně a něčemu se smála. Přemýšlela jsem, že půjdu raději domů,

a řekla jsem to nahlas:

„Půjdu domů."

„Né, pojď s náma do hospody!“ řekla Žaneta

Souhlasila jsem a šli jsme. V hospodě seděly známý esa a starý taťkové a lámali do sebe jedno pivo za druhým. Přemýšlela jsem, co je lepší, jestli kouřit trávu, anebo pít. Na nic jsem ale nepřišla. Přes kouřovou clonu nad stoly jsme uviděli Ringa, kterej nám hned zamával.

„Pojďte, přisedněte si!“

Sedli jsme si k němu. Čekala jsem to nejhorší, že se bude zase bavit o byznysu, ale on to za chvíli otočil na hokej. Zrovna jsme totiž vyhráli zápas s jiným družstvem.

„Hele, na naše nikdo nemá…“

„To nemá!“ řekla Žaneta. „Tygři!" vykřikla, až se všichni otočili.

Pár týpků v bombrech souhlasně zamumlalo. Jeden z nich, už mírně opilej, se vlajkou toho druhýho klubu na krku přišel k nám.

„Co jste říkali?“

„Že fandíme Tygrům, vadí to?“

Kluk se usmál a vrazil Ringovi do židle tak, že spadla i s ním. Ringo vstal a rychle, jakoby v mžiku, mu dal tečku do nosu. Kluk zavrávoral a utřel si krev kapající mu po bradě.

„Já jsem jenom chtěl...“

Ringo se na něj výhružně podíval.

„Jestli chceš ještě jednu, tak pojď!“

Kluk zavrtěl hlavou a vrátil se na svoje místo.

„No, kde jsme to skončili?“ pokračoval Ringo, zatímco jsme na něj koukali s otevřenou pusou. Hodiny boxu na jeho vypracovaný pravačce byly vidět.

.

„Teda, tys mu to dal!“ řekla Žaneta.

„To nic nebylo!“ odpověděl Ringo a pokračoval:

„Poslouchej, včera jsem viděl Denyho fotra jít z herny.“

„On hraje automaty?“

„Nevim!“

Zaposlouchala jsem se do hudby a už jsem je nevnímala, bylo mi to jedno. Nechtěla jsem nic slyšet o Denym a jeho tátovi. Nechtěla jsem nic slyšet o tom, jak se hádaj. Dopili jsme a já vyrazila domů. Doma na mě čekala matka a hned na mě vyjela, jen co jsem vešla do dveří:

„Nemysli si, že když jsem tě nechala spát u Žanety, tak je všechno v pořádku!“

„Polib mi prdel!“ chtěla jsem říct, ale zmohla jsem se jenom na mumlání. Pak jsem se zavřela v pokoji, pustila si Nirvanu a přemýšlela o Denym. Asi po půl hodině mi někdo zaklepal na dveře. Tušila jsem, že je to otec, protože matka mi tam většinou chodila bez zaklepání. Vstala jsem z postele. Otec si sedl do křesla a podíval se na mě:

,,Vím, že toho máš hodně. Za dva roky tě čeká maturita a bojuješ ve škole s matikou, ale to neni důvod mít dvojky z chování!"

,,Já nevim, proč mi ji navrhla", zkusila jsem to vychytrale.

,,Ty nevíš? Včera u tebe máma našla nějaký cigarety. Ty kouříš ve škole?"

Už mě ten výslech přestával bavit.

,,Ne."

,,Hele, chtěl jsem ti jenom říct, že bys to neměla přehánět," řekl nakonec otec a vyšel ven z pokoje.

Lehla jsem si zpátky na postel. Určitě ho naočkovala matka, aby za mnou zašel. Přesto mi trochu připadlo, že mu na mně trochu záleží a toho jsem si cenila. Pustila jsem si znova Nirvanu a přemejšlela, že bych chtěla umět taky skládat takový super písničky jako Cobain. Dost se mě dotklo, že spáchal sebevraždu. Od tý chvíle byl pro mě jakýkoliv konec života taky hmatatelnější a častěji jsem na něj myslela.