KAREL ČAPEK: PARALIPOMENA

Když jsem si teď sám přečetl své italské listy, naplnil mne širokánský smutek a stud; vidím, že jsem neřekl skoro nic a nadto jsem zapomněl přiblížit většinu věcí zajímavých a znamenitých. Já, bídný hříšník šedivá ovce v davu, jsem se nezmínil dejme tomu o Leonardově Večeři v Miláně; ale hned vedle ní je ambit a za ním kapitulní síň či co to je, a tam nějaký fráter pomaloval kanovnická křesla biblickými krajinkami; jsou prý neumělé, a asi právě proto velmi hezké; jsou mezi nimi hotové japonérie docela bizarní a něžné. Co se Vinciho týče, jděte se podívat do Ambrosiany; je to duch znepokojivě dokonalý; ale u jeho školy, takhle u jistého Salaina, mně až vyděsilo já nevím co vlhce milostného a zvrhle nechutně sladkého ve výrazu. Jsou výrazy, na které jaktěživi nezapomenete; u Botticelliho je to vždy zaražený a tesklivý výraz rýmy, neboť jeho andělské bytosti žijí v rajském chladu; u Andrei del Sarto měkký a hluboký stín v podobočí, z něhož vyzírají oči palčivě a zastřeně žádostivé; u malířů umbrických unylá a kadeřavá měkkota, hotový nebeský salon de beauté, do něhož pak Raffael, ano: je to kníže malířské, božský šťastlivec, miláček Múz, všecko, co chcete; musíte vidět v Římě Farnesinu a Stanze, abyste žasli, jak mu to jde od ruky znamenitě. Ale je to právě kníže; nemůžete se mu jaksi přiblížit, líbí se vám, jak panuje ve své slávě, ale potýkat se jdete s Michelangelem, jenž není ani trochu božský, ale je nadlidský; je tak nadlidský, že je z toho až chmurný a strašný, a nikdy vám nepožehná. Požehná vám Giotto, svatý malíř, a Fra Angelico vám udělá na čelo křížek; tito dva jsou nejzbožnější autoři mezi magistry, když už nemluvím o těch starších expertech. Avšak stejně krásné jsou ctnosti tohoto světa: skvostná inteligence Mantegnova především, a Signorelli, Signorelli! Bože, učiň, abych byl přesný a silný bejk jako on. Avšak zavřu-li oči, vidím Masaccia a nikoho jiného; říkám vám, že jsem se dosud nesetkal s duchem rozvážnějším a počestnějším, než je tento veliký.

Ach, nemohu už mluvit o těch všech skromných i podivuhodných, jasných i temných mistrech, jimž jsem se podivoval; ale je ve Florencii Hugo van der Goes, spanilost Severu, a v Neapoli dva strašliví, plamenní Theotocopulové, a tato sláva cizích mocností nebudiž zamlžena v blaženém sadu italských Múz.

Třikrát buď velebeno jméno Donatellovo! Sličná hořkosti chlapecky útlých forem, přírodo prožehnutá bolestí jako bleskem vše osvětlujícím, vášnivosti duchovní a nepokojná! zkrátka není sochaře, jenž by nás protkl obrazy niternějšími. Michelozzo, Maiano, Rossellino, Verrocchio, Mino da Fiesole a vy ostatní, kam se jen poděla jemná a věcná spanilost kvetoucí ve vašem věku? Parádníci vlašského baroku, co jste učinili z přísné, čisté kázně Brunelleschovy, Albertiho a Bramantovy? Nikdy mi nebude zcela jasno, proč se v Itálii umění zvrhlo v barok, virtuozitu, eklektismus a pustotu, v Carracciho, Quido Reniho, Berniniho, barokáře, štukatéry, frizéry a naturalisty, v ohavnosti církevní a světské a naposledy v kýč, neschopnost a nudu. Nevím vskutku, co všechno se o tom povídá; potloukal jsem se galériemi stejně neodborně jako ulicemi a našel jsem své krásné jadrné exponáty, jako by mne potkávalo dobrodružství na stopě. A když si nyní, dodatečně a s truchlivými už mezerami, srovnávám v hlavě, co se mi nejvíc zalíbilo a co ne, zdá se mi, že přece mne tam něco vedlo, něco, co spojuje starokřesťanství s Giottem, archaickou antiku s plastikou třeba románskou, Etrusky s křesťanskými barbary a ranou renesanci se zálibami mé hříšné duše. Je to… je to… něco zrovna lidového, domavypečeného a primitivně svěžího, dejte si to; a za druhé vážná intenzita ducha, jenž soustředěně hledá věcnou a zákonitou formu pro nové představy. Buď naivní, nebo zůstaň přísný kámo; jako neřesti, hada a jedu jedovatého se střež rutiny, skvělosti a rozkošnického smilstva umění příliš dovedného. Buď prostý, nebo buď posedlý dokonalostí formy; je však třetí cesta, kteráž je snad ze všech nejprimárnější, a to je být osobností, jež každou částečkou díla podává o sobě svědectví praniterné a jedinečné. A to je vše. Alláh jest velikán. Veliké jest umění.

Italské umění v tom, co má nejlepšího, dává dvojí příklad: pořád začínat; a mnoho se učit praxí. Začínat od začátku, hledat, experimentovat, vynalézat a obnovovat, zkoušet a řešit, měřit možnosti a odvažovat se triumfovat; a naopak se zase učit náramně na jiných i na sobě, potlačit neřestnou osobitost ega a lajdáctví originality a nestoudný nárok být svéráz být sám sebou, to jsou umělecké ctnosti tohoto zázračného rozkvětu.

A tím už zavírám italskou pouť na zámek. Šel jsem tam, nestaraje se proč a za čím; proto jsem spokojen i s tím málem, co jsem si dovezl. Snad jsem si udělal ostudu mnohým svým tvrzením; často jsem nevěděl, jak to říci, a často jsem mnoho zapomněl. Psal jsem to až v noci, nedbaje únavy a blech, a nikdy jsem neopomenul podívat se oknem, kde je sever a hvězda Severka. Neboť u nás, lidičky zlatí, u nás je také krásně: roviny a kopce, lesy a pramenitá voda a všechno možné; a třeba tam někdy bude i nesmírná hojnost obrazů a soch a divů divoucích, neboť umění jest veliké jak jedna slečna Mia, amen.

ANTON LEEUWENHOEK

☼   24.10.1632   štírská odnož a Delft       ♂    27.8.1723   Delft

Roku 1632 se vylíhnul v dobrém až nudně počestném starém městě Delftu ve vážené měšťanské rodince Leeuwenhoekově syn, jemuž určeno jméno Anton špelec ostrostřelec. Jeho obzor byl stanoven tenkou, mlžnou čarou; jeho okolí, toť úzká dvou až třípatrová cihelná stavení s bíle rámovanými okny; cihelné silnice na hrázích, po nichž jdou vleklým krokem těžcí tažní koně, provázení kočím v dřevácích a plášti z plachtoviny; kanály a grachty; vrby na lukách a větrné mlýny v široké rovince. Pasoucí se skot a lodě, které spřežení táhnou kanály od města k městu a spletí přístavů k moři. Jeho rodina se nezabývala ani bankovní sférou ani diplomacií. Nevlastnila rejdařství a její ambice neležely na vzdálených koloniích, jež se toho času vylupovaly z daleka prostoru jako vábící a omamná jadérka z neodolatelného ořechu. Mnohem přízemnější, a proto sousedům delftským pochopitelnější, byla práce těchto zazobanců Leeuwenhoeků: byli sládky. A nadání várečným právem už znamenalo samo o sobě v Holandsku čest a klíč ke zbohatnutí. Druhá větev rodiny se živila košíkářstvím. V zemi, kde je vrba tím nejrozšířenějším stromem. V zemi, která se drží proti moři – a to i v našich podmínkách – na účet sypaných hrází, které objímají vazby vrbového proutí, je i košíkářství řemeslo, které otevírá cestu k bohatství a úctě, jež jde dohromady se zámožností v Holandsku jedna báseň. I dalo se předpokládat, že život Antonův bude probíhat dělně. Prostě, bude to život pořádný, spořádaný, a co hlavně: nikterak zásadní a výjimečný. Leč věci měly dostat jinej spád. Otec Leeuwenhoek záhy opouští v agónii smrti tento svět. A matka vdova posílá Antona do školy s aktovkou na zádech. Podle jejích představ se má stát úřednickým správcem dobrého města Delftu. Nevíme vlastně ani proč, ale skutečností zůstává, že školní komory a komůrky opouští, když je mu šestnáct, a jeho cesta vede ze zamlklého Delftu do bouřlivěji pulsujícího Amsterdamu, kde se stává učedníkem v obchodě s látkami. Toť podivuhodná univerzita zakladatele mikroskopie a mikrobiologie. Trvá šest let a sedm dní k tomu. A na jejím konci – jako podivná, ale lidskému naturelu zcela pochopitelná promoce – svatba s fešandou amsterdamských zákoutí.

Pak následuje období otazníků. Záhad. Symbolů. Domněnek. Jen řídce protrhnou hradbu nevědění sporé záznamy v městských kronikách rozličného určení. Víme, že v době od svých dvaceti do čtyřiceti let byl Anton Leeuwenhoek dvakrát ženatý a staral se o několik capartů. Přesný počet neznáme, ale víme, že ani jediné se nedožilo dospěláckého věku. Patrně někdy v tomto období nejtěžších chmur Leeuwenhoekova života nastává zásadní předěl. Z důvodů, které dobře neznáme, začal brousit optické čočky a divil se, oč zřetelněji a jasněji vidíme povrch věcí, podíváme-li se mu na zoubek skrze broušenou čočku z čistého skla. Asi ho jen oslovil jiný brusič čoček někde u piva a Antona to zajímalo, tak si šel vyzkoušet takovou profesi. Ba ne, záliba, podle tehdejších měřítek, minimálně nevídaná. Ne-li rovnou podivínská. A co by kdo čekal od ztroskotance? Jen ať si v klidu brousí své čočky. Jen ať vysedává jako vrátný na delftské radnici, kde měl původně plány znamenat prospěšného výkonného úředníka, nadaného mocí rozhodovat o osudech svých bližních ve městě. Toto „temné dvacetiletí“ je obdobím Leeuwenhoekova společenského pádu. Nevíme, co se přihodilo s kapitálem těch někdejších majetných pivovarníků a košíkářů, za to je však jisté – tak vypovídají souvislosti – že se úspory rozkutálely. Prostě se rozfofrovaly a byly fuč. Aniž by Antonovi poskytly aspoň sebemenší prospěch. Ale – jak už to tak někdy chodí – období poklesu prestiže v očích takzvané „spořádané společnosti“ bývá startem nevídaného tvůrčího vzrůstu a kulminace všeho krásného jako eso své doby. Zde, kdesi v hlubinách pádu a ponížení, se v Antonu Leeuwenhoekovi probouzí a hlásí o slovo pozorný vědec. Může odhodit veškeré konvence na stranu. Stačí, plní-li si své povinnosti stráže delftských radničních vrat. A to Leeuwenhoek dokáže. Spořádanost je mu víc než vlastní. Přesnost – či spíše: smysl pro preciznost – vrozena. A jinak? Patrně obchází sklepení dumajících alchymistů, dílny soběstačných optiků. Chce se dozvědět know how, podle kterého by mohl vytavit dokonale čiré sklo. Jak ho vybrousit, aby co nejmenší plocha poskytla co nejjasnější, nejostřejší zvětšeninu povrchu pozorovaného předmětu. Z malých věcí se totiž rázem stávají velké senzace, z malých chutí velké laskominy, z malých nápadů velké výsledky.

Ve svém propáleném chalátu, s prsty posypanými puchýři od popálenin, s jizvami po popáleninách na hřbetě ruky, zabrán do svých podezřelých představ, je jen pro smích svým spoluobčanům, kteří kvapně zapomněli, jak hrbili hřbety před jeho otcem, který již dávno nemůže žít a připomenout jim sám jejich nevhodnou malost.

Konstatovali jsme, že se z Antona Leeuwenhoeka vyklubal vědec. Není to přehnaný popis? Co umí? Odlévat a brousit čočky. Podle jeho názoru s největší pravděpodobností ještě nedostatečně, protože jinak by nepokračoval v pokusech s naléhavostí ztroskotance. Měřit a stříhat hedvábí, véby, aksamity. Číst. Psát. Počítat. A tím to hasne. Z tehdejšího hodnocení je delftský vrátný zaručený nevzdělanec, protože věda 17. století klade nároky na vědu psanou, přednášenou a doplňovanou na učených přeních a dialozích jen latinsky. A tento jazyk Leeuwenhoek neovládá. Je mu přístupná pouze Bible, kterou jeho protestantští rodáci neopomněli přeložit do jazyka lodivodů a námořnických vlků; překupníků a skladníků; kopáčů a briskních tvůrců grachtů a kanálů. Jinak vše, po co dosáhne věhlas 17. století, je Leeuwenhoekovi nepřístupno. Taková izolace někdy bývá zhoubná, jindy naopak prospěšná. Ničivá tenkráte, když hrozí, že bude vědec objevovat dávno objevené. Prospěšná, jde-li o novou cestu a nedává se mást zakořeněnými představami, které protěžují více přání než samotné skutečnosti. Leeuwenhoek je první. Tedy jediný. A proto je mu, alespoň v počátku jeho vědecké činnosti, pouze ku prospěchu, že mu přes rameno nenahlížejí kapacity, které se spíše než skutečnému vědeckému výzkumu věnují opakování starých a vyčpělých nepravd. V tomto zárodku své činnosti dosáhne Leeuwenhoek pozoruhodného výsledku: vybrousí čirou čočku o průměru pouhých tří milimetrů. A když s její pomocí prozkoumá první materiál, který se dostal pod zárodek drobnohledu, biologický matroš, jehož bylo v té době všude dostatek, totiž veš šatní, zjišťuje, jak dokonalé ústrojí je sosák či noha tohoto nežádoucího hmyzu.

Přesvědčí se o tom, že soustava čoček zvětšuje více než jediná, sebe-čistější a sebe-lépe vybroušená čočka. Pořizuje stovky preparátů: zkoumá muší hlavu v podélném i příčném přísném řezu. Nejrůznější druhy dřeva v příčných řezech.

Vrátný z delftské radnice disponuje základními vlastnostmi velkého vědátora. Vytrvalostí. Vynalézavostí. Onou zálibností v záhadách, o které se zmiňuje Albert Einstein, a konečně i netušenou a naprosto nesmiřitelnou kritičností. V tom je nejen velký hrdina vědec, ale i typický výplod své doby a svého lidu. Vše pětkrát obrátí, než vyřkne úsudek vždy tiše a tak skromně. V tom je také dítětem svého století, které zahajuje rozhodný rozchod s pověrami, s předem nastolenými závěry a směřuje ke kritickému poznávání. Je to paradoxní, ale nejvelkolepější společenství velkých vědců, anglická „Neviditelná akademie“, žije v době – kdy vrátný z Delftu provádí své pozoruhodné pokusy zcela veřejně, provázen pouze skřípějícími, ale neškodnými posměchy svých spoluobčanů,– doslova v anglické ilegalitě. Volnomyšlenkářství, popírání pověr by přivedlo lidi jako byli Isaac Newton nebo zakladatel chemie Robert Boyle v nelítostné Anglii za vlády Olivera Cromwella s jistotou na hranici určenou kacířům. Teprve restaurace královského režimu a nástup Karla II. na anglický trůn – opět: jaký protimluv! – umožní, aby se tito velikáni vynořili ze stínu, kde žili ze strachu před cromwellovskými špicly a represemi, a proměnili se rázem v nejdůstojnější společnost tehdejšího přírodovědného světa, v Královskou anglickou společnost. A tu si má pohrát náhoda, o níž jistý Marx pregnantně podotkl, že bez ní by se historie proměnila v pouhou mystiku. V Delftu žije jediný člověk, který Leeuwenhoekovu práci bere s vážností, jíž si zasluhuje plným právem. Tento anatom Regnier de Graaf píše do Anglie zajímavé studie o vaječníku, jehož anatomií, fyziologií a patologií se zabývá jako přesně načrtnutý graf. A Královská anglická společnost 17. století není zdaleka tak uzavřená cizincům, jako britské vědecké společnosti 19. a 20. století. Velkomožní lordové jmenovali de Graafa dopisujícím členem Královské anglické společnosti a byl to právě tento de Graaf, který poprvé upozornil na Leeuwenhoeka. Poradil anglickým učencům, aby vyzvali vrátného z delftské radnice, ať sesmolí zprávu o svých přinejmenším podivuhodných pokusech a pozorováních, k čemu v závěru při nich došel? Z Londýna putovala obratem do Delftu jejich žádost. A tu se ukázalo, že je dobré, nevyzná-li se Anton Leeuwenhoek v jemnostech akademických debat prudce učených. Věda si patrně ušetřila nemálo oklik, protože tento vědoucí prosťáček sepsal vše, co znal, co spatřil, co ověřil a jaké závěry ze svých pozorování učinil. Je téměř jisté, že jemní a vzdělaní pánové v Londýně se velmi pěkně bavili, když obdrželi z Delftu mnohastránkový fascikl, nazvaný: „Ukázka několika pozorování, které jsem vykonal s drobnohledem sestrojeným od pana Leeuwenhoeka samotného a která se týkají plesniviny na kůži, mase, atd., včelího žihadla, atd.“ Sotva se stačili zasmát, úsměv jim ztuhl na tváři. Vzdor veškeré naivitě, se kterou Leeuwenhoek formuluje zápisky o svých pozorováních, je z každé věty poznat, že se tu dozvídáme něco, co jsme o přírodě dosud nevěděli. A to už nutí muže jako Newton nebo Boyle k hlubokému a uctivému zamyšlení. Ale tito gents také vyčmuchají, že tu lidstvo dostává k poznání přírody nástroj, jaký dosud nemělo.

A zatím v Delftu Anton Leeuwenhoek dál a dál odlévá a vybrušuje své čočky; pořádá je do sestav, vroubených zlatem, na které sehnal kdovíjak prostředky. Vyhublý, potrhaný, popálený, neohlíží se na nic nalevo ani napravo. Chce vidět věci ještě menší a ještě nepatrnější. Jestliže zvýraznil na maximum muší nebo včelí nohu, chce proniknout jednou i do jejich struktur. A právě v takovém stavu a na takovém místě svého duchovního vývoje si Anton Leeuwenhoek klade dotaz, který v jeho době zní dosti nesmyslně: „Co se asi skrývá v čisté kapce vody?“

V Holandsku se na déšť nikdy dlouho nečeká. Toto požehnání mají v oné krásné zemi jako na dlani každým okamžikem. A tak když se spustil první liják, zachytil Anton Leeuwenhoek na skleněnou tyčku kapku, a položil ji pod mikroskop. A užasl, neboť ta čistá kapka vody byla jen zdánlivě čistá. Hemžila se totiž podivnými živočichy, kteří se zmítali, vrtěli, pluli, vzápětí znehybněli v pohybu. Znovu a znovu nanečisto nabírá Anton Leeuwenhoek vodu: z grachtů i kanálů. Z louží i okapových rour. Z bečky, v níž zachycují dešťovou vodu na praní. Ti drobní živůtkové, které co do velikosti určí slovy: „Jsou tisíckrát menší než oko vši,“ jsou prostě všude.

Jsou pozemského původu. Teď už to mohl vědět s jistotou. Padesátiletý řízek prožívá největší chvíle svého života. Prožívá je svérázně. Samotářsky se ze své maličkosti raduje. A radost opět mizí v návalu nedůvěry, kterou může potlačit a potřít jedině úspěšný pokus. Pro lidstvo jsou tohle velké okamžiky. Napoleonovi nemuselo vyjít slavkovské slunce. A nic moc by se nestalo. Dějiny by se obešly bez mrtvolek na bitevním poli. Každou uvolněnou energii je možno využít rozumnějším způsobem, než humpoláckým pustošením. Ale bez takových dnů, které prožíval na sklonku padesátého výročí svého narození delftský vrátný Anton Leeuwenhoek, se nedá zapomenout, to by civilizace ustrnula. Člověk by přestal být člověkem a zůstal by „podivnou kreaturou“, která je odkázána na opičí rozmary svého opičího okolí. Leeuwenhoek neumí domyslet – a v tom je totožný i osud mnoha jiných objevitelských kolegů – všechny důsledky svého objevu. Netuší, že ona zdánlivě pošetilá otázka: „Co se ukrývá v čiré kapce vody?“ zachrání v budoucnu milióny životů, poskytne neuvěřitelné možnosti při výrobě potravin a živin; dá návody, jak léčit nakažlivé choroby, otevře cestu biotechnologiím. Leeuwenhoek pouze ví to, co ví. Co si zpětně dříve ověřil. Nakonec překoná obavy, strach, sedne a svým květnatě kostrbatým slohem napíše do Anglie o svých posledních objevech. Učení pánové se mu nevysmějí. Žádají o detailnější popis a hlavně o návod, jak vlastně sestrojit drobnohled. V tomto ohledu není Leewenhoek žádným troškařem. Napíše vše, co potřebují vědět v Anglii jeho vzácní přátelé, jež nikdy na vlastní oči neuvidí. Přiblíží jim způsob, jakým počítá velikost mikrobů, které objevil; a jeho postup se neliší moc od metody, která se používala ještě ve třicátých letech našeho století, my, co jsme se narodili ve 20. století, plném samé techniky a překotných objevů na lidstvu.

Nicméně: Leeuwenhoek dospěl do fáze, kdy už každý tvůrce potřebuje, řečeno slovy Františka Halase, „být čten a pochválen“. Leeuwenhoek se nadále prostě nemůže obejít bez posluchačů. Jsou jimi nahodile kramáři a sládci, radní i žebráci, kopáči i tkalci; výrobci delftské fajáns a delftských dýmek i sýraři a sedláci z okolních vesniček. Mikrobiologie v tomto svém počátečním, zcela zárodečném stádiu prodělává, co prodělala mnohá věda věd: stává se tak trochu pouťovou atrakcí. To ji nezlehčuje bytí a poslání. O tři století později budou považováni první příznivci aerodynamiky a šlechtici létající perutě aviatici za něco mezi blázny a kejklíře, něco nemyslitelné a přitom humorné. A zatím, co se dobří rodáci delftští baví pohledem na svět za hranicemi lidského chápání, 15. listopadu 1677 učení pánové v Anglii prohlašují: „Vrátný z Delftu měl pravdu, je to kabrňák!“ Podle Leeuwenhoekových návodů našli onu drobotinku živou, o níž zatím nikdo neví, co si má myslet, kam ji má zařadit podle určení, jak ji popisovat, všude, kam jen dohlédli svými drobnohledy. Jmenují Leeuwenhoeka členem Společnosti a on jim na to odepíše: „Budu vám věrně sloužit až nadosmrti!“ Jenže ona přislíbená věrnost má své meze a citelné hranice. Když do Holandska přijíždí doktor Molyneux, představitel Královské anglické společnosti, aby Leeuwenhoekovi poděkoval a předal mu štědrý peněžitý dar, ukáže se Leeuwenhoek taky po své nehodnotné stránce člověka. Molyneux prosí o drobnohled nebo návod, jak brousit čočky, protože Leeuwenhoekovy čočky jsou dokonalejší než anglické. Mezinárodní výměna informací se v té době potýká ještě se zbytky středověkého cechovnictví. A tak Anton Leeuwenhoek svému dobrodinci, učenému doktorovi Molyneuxovi, zásadně odmítá vyhovět, že nedostane ani čočky, ani návod, jak je odlévat a brousit. Toto tajemství nezná ani moje vlastní příbuzenstvo, tohle mu praví Leeuwenhoek, že prý to musí být jen jeho osobní tajemství.

Protrhl bariéru. Objevil svět, o němž nikdo neměl páru. Měl tedy nárok na svá výstřednictví, která jsou nicotná ve srovnání s nesmírnou velikostí intelektuálních zásluh. Umírá spokojen v roce 1723 a poslední dopis, jejž smolí na smrtelné posteli prostřednictvím svého jediného kamaráda Hoogvlieta, je určen těm, kteří mu první věnovali pozornost a podporu, členům Královské anglické společnosti.

http://www.youtube.com/watch?v=rx64RmaM2_4

Nevydaný remix, bohužel dochovaný už jen na kazetě, ale ze stejné doby jako originál, tedy září 1993. Po pár úpravách na eqvalizéru hraje i po těch téměř dvaceti letech slušně, na vydání pro cd však nepoužitelné. Jana Feriová - Karya zpívá výtečně, jen je škoda, že po druhém albu Mastroianni to vše nějak záhadně skončilo. Tak záhadně, jako je obal prvního CD.

ISAAC NEWTON

☼   25.12.1642  Woolsthorpe po Vánoční nadílce   ♂   20.3.1727   Kensington

„Musím podtrhnout, že Newton byl obeznámen s nedostatky svého systému lépe než následující pokolení vědců. Tato okolnost ve mně vždy vyvolávala pocit uctivého obdivu…“

Albert Einstein

Sedlák? Či správněji – majitel nepříliš prosperujícího statku? Rodinná tradice kázala: ano. Sama podstata jeho osobnosti, ona jednoznačně nedefinovatelná průměrnost ničím nevynikajícího žáka, odpovídala striktním: ne. Trvalo dost dlouho, než byla tato tichá, spíše nesmělá odpověď vzata za bernou minci… À propos: ocitl se někdy obličejík Isaaca Newtona na nějaké nově vyražené minci v oběhu? Rád bych takovou dostal do rukou a prohlédl si ji zevrubně.

Statek ve Woolsthorpe vlastnil Newtonův děd od počátku 17. století. Narodil se do něj Newtonův otec a stal se velkostatkářem. Narodil se v něm – v budově zvané Manor House – v posledních momentech roku 1642 také Isaac a nikdo nepochyboval o tom, že jednou převezme žezlo. Nikdo z těch, kteří ve Woolsthorpe zbyli. Děd zemřel krátce předtím, v říjnu pak i otec.

Byl prý neduživý, slabý. Často marodil. V prvních dnech po (zřejmě asi předčasném) porodu rodina nevěděla, jestli bude žít.

Statek nebyl zlatý důl. Nebyl dokonce ani tím, co se obvykle nazývá zdroj dobré obživy. Když se Isaacova máti po dvou letech provdala za kněze Barnabase Smitha z nedaleké vesnice, věděla (aniž bychom pochybovali i o jiné motivaci), co dělá. Krom pravidelného platu pobíral Smith i nezávislý příjem z majetku, který desetkrát přebil výnosy statku.

Malý Isaac, jediné dítě z prvního manželství, zůstal ve Woolsthorpe u babičky na výchovu dle jejího vzoru.

Ve vesnické škole se naučil číst a psát, získal patrně i obstojné základy tehdejší aritmetiky. Byl v prospěchu anglický průměr, tenhle hoch.

V městečku Grantham, kam ho poslali coby dvanáctiletého synáčka, pilně navštěvoval King´s School. Byl jen průměrný.

Nikoho příliš nemrzelo, když se po čtyřech letech musel vrátit na ranč. Snad jen jeho, kdo ví… Matka znovu ovdověla a na statku potřebovala kurážnou pomoc.

Jako šestnáctiletého známe Newtona málo. Jen jedno lze – zdá se – považovat za nezvratné: matčiny podnikatelské plány neztroskotávaly na jeho neschopnosti, nýbrž na jeho nezájmu. Řemeslná zručnost, kterou zdárně využíval k výrobě nejrůznějších modelů, slunečních i vodních hodin a mechanických zlepšováků (hraček), dost dobře nemohla ovlivnit zemědělské výnosy…

Příčiny? Vraťme se ještě na okamžik do Granthamu. Dům lékárníka Clarka (student Newton v něm přebývá) by mohl být jednou z nich. Clark – jako každý lékárník v té době – je tak trochu i chemikem, jeho bratr pak vyučuje matematiku. Zdejší knihovna tomu plně odpovídá a odpovídá zjevně i fantazii mladého nájemníka. Isaacův deníček se plní překvapivě systematickými a obsáhlými informacemi.

Také později: není-li „mladý pán“ k nalezení na statku, zcela jistě o něm vědí v Granthamu…

Než matka pochopí, že otázkami hospodaření svého syna neuhrane, než se rozhodne umožnit mu další studium, uplynou opět dva roky. Dva roky ukrajující díl v mnoha etapách pozoruhodného sedmnáctého století.

*

Neboť přinesla-li renesance nové myšlení, obrátila-li se čelem k reálnému světu a usilovala o jeho pragmatické uchopení, obrátila-li pozornost člověka k přírodě, jež ho všude obklopuje, k praktickým činnostem, které mu přinášejí profit, a k umění, jež ho povznáší, moderní vědu nevytvořila. I ti největší myslitelé šestnáctého století – aniž by byli snižovány jejich zásluhy – jen pokládali základy.

Základy obdivuhodné a nevídané stavby, která vyrůstá ze století sedmnáctého. Přes všechnu tu chaotičnost, různorodost, protikladnost. Ano, léta šestnáctistá přinášejí experiment. Francis Bacon volá po induktivním pochodu proti tvrzení autorit, po zkoumání přírody, nikoliv slov. A další nacházejí na této cestě vydatné cíle.

Harvey popisuje krevní oběh, Boyle a Hooke osvětlují stěžejní teoretický trouble, totiž hoření.