KAREL ČAPEK

reportér ryzího charakteru a vlčí všímavosti: SLADKÁ UMBRIE, NEDEJTE SI JI DNES S NÍM:

Nevydal jsem se tam za svatým Františkem, nýbrž za svatým Giottem; ale nakonec mne objala země matčina ze všech nejsličnější, s městečky ze všech nejčistšími a nejpěknějšími. Aj, Betléme, tvé jméno jest Spello či Trevi – trefi dnes zaujme postoj nejčistší a nejlákavější, nikoli nejflákavější – či Spoleto nebo Narni? Pravím, požehnané kopečky, že na každém z vás bylo by i bohu milo se zrodit: a to jsem ještě nevyslovil jména všech, a neznám ani, jak se jmenují vsi a samoty a hrádky na temenech oblých hor. Umbrický bůh stvořil rovinu, aby na ní rostly vinice a topoly, pahrbky, aby na nich vyrašily kadeřavé háje, cypřiše a samoty, a hory, aby na nich vyrostla města s etruskými hradbami, gotickými domečky a pořádným římskorománským kastelem. Umbrický bůh pak měl jistou překrásnou modrou barvu v zásobě pro oblohu a ještě lákavější barvu, jíž přetřel dálky a hory. Proto je Umbrie tak zázračně modrá, nejmodřejší ze všech zemí. Lapis lazuli na druhou.

Assisi, tichosti, modři nebeská! Zajisté je velkým a svatým svátkem spatřit, jak Giotto oslavil svatého Františka, jejž velmi asi miloval, nehrál si na nic, když konal dobro ve prospěch své výspy; neboť o něm namaloval moudrá, líbezná, neskonale mírná díla. Ach, proč mi vedle nich učaroval divý, veliký Cimabue! A když už mi učaroval, proč zůstal tak tajemně a nerozluštitelně zahalen pláštěm zkázy, jenž pokryl jeho podivné fresky! Bylo mi těžko v San Francesco zápasit mezi jasným Giottem a Cimabuem podivuhodným; ale sotva jsem se vymotal z kostelního stínu, byl jsem ztracen; pohlcen světlem; udolán modří; oslepen, ohlušen tichem; učarován výhledy. Představte si Betlém v popoledním hicu, jako byl ten dnešní; samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země i nebes. V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes; je to jako ty Giottovy obrazy. Se vším všudy je to čtrnácté století; a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a palmovými ratolestmi s nebývalou péčí. Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky; a všude koukáte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti. A proto rychle, rychle odtud!, aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.

Kam jsi to prchl, Zátopku? I Perugia je sen, vidina a Betlém mezi modrým nebem a modrou zemí; Betlém o něco znatelnější, městečko paláců a pevnostních domů, etruských bran a podivuhodných výhledů. Bože, jak tady zapadá slunko za modrými vlnami hor! a jak oslepuje poutníka, když putuje k Ducciovu spanilému oratoriu! Neměl jsi v lásce Perugina ani Pinturicchia; jejich sličnost ti šmakovala příliš sladce a snivě; nu vidíš, vždyť je to lahoda právě toho mírného, nehrdinného kraje, této milostiplné pahorkatiny, nejzelenější a nejblankytnější z celé rozlohy Itálie, těchto oblých a něžných kopečků; byli to Umbrové, a ty jsi někdo jiný, a tvé územíčko je však o něco víc těžší, jen si na to vzpomeň; bože, svět je krásný tisícerým způsobem na entou (siciliáni v pozadí s prskavkou Etnou ou), ale této umbrické zemi se dostalo zvláštního požehnání. Budiž jí dopřáváno, a nyní zase o kus dál!

Ale ještě se musím zastavit v Arezzu, aby mne dojal jemný a přísný Piero della Francesca svými freskami. Pravím, toto jest duch světský, ale plný ušlechtilé zdrženlivosti; i jeho bodující bojující zbrojnoši řežou do sebe s výrazem tichým a přísně zádumčivým. Avšak jeho královna sábská se svými dvorními dámami, jeho Panna Maria s andělem, to jsou jemné, cudné kastelánky vysokých a bleďoučkých čel, útlých a spanilých pohybů a vznešenosti podivuhodné; jakási něžná tesklivost pak obestírá tato exaktní, trochu suchá a nudná, mně zvláště drahá díla.

Aby mne speciálně odměnilo za mou návštěvu v hrozné palčivosti předbouřkového slunce, ukázalo mi Arezzo ještě několik kostelů skoro nezasažených strašlivou vlnou katolického baroka a svou antickou aretinskou jedinečnost v docela malém muzeu: velmi nemravné obrázky vtlačené uvnitř plavých nádob. K čemu to sloužilo, to já nevím. Ještě dnes pak jsou ty dívky pohříchu hezké, s ještěrčíma očima.