KAREL ČAPEK: PODZEMNÍ MĚSTA

Míjím tu dvojí podzemní města: zasutá města lidí, kteří kdysi žili na povrchu zemském; a podzemní nekropole mrtvých duší. Pompei, Palatin, Ostia; a katakomby v Římě, v Neapoli nebo na Sicílii. Sopečný popel pokryl Pompeje pětimetrovou vrstvou; nevím, co zasulo Ostii třímetrovým nánosem pěkné hnědé hlinky; Palatin zasypal sám sebe svou cihelnou masou. Vršek Aventin dosud spí, a pod ním je snad také takové podzemní město. Kdekoliv skoro hrábnete motykou, najdete zdivo, oblouky, kvádrové základy. Pak se tomu řekne termy nebo palác nebo divadlo toho či onoho císaře a lidé se na to chodí dívat. Je to někdy náramně rozměrné, jindy to vypadá asi jako naše sklepy; Pompei či Ostie vám ukáží tu a tam trochu slunnější stránku antického bydlení, pěkné domy, atria s vodními bazény, jižní rozkošnictví slunce, vzduchu a vody; v Ostii najdete skvělé mozaikové podlahy, v Pompejích několik fresek zajímavých a spanilých, všude pak dřík, hlavici, fragment sochy, krásně řezanou římsu, vše to jako nesouvislá slova či vytrhnuté verše z mramorové, jiskrné formální řeči antiky. Vcelku tato města, tyto ulice, tyto zevně nesličné domy byly stejně těsné a nečisté jako ty dnešní, stejně plné křiku, blech, mokrého prádla, koček a koz, smradu a slupek jako kterákoliv neznámá ulička u Tibery. A uprostřed tohoto hlučného, stísněného, dusného mraveniště bylo nádherné fórum, bylo divadlo, bazilika, chrámy, splendidní lázně, slavobrány, palácové kasárny (neplést si s kasínem) a jiné císařské fundace, okázalosti a monumenty, jaké o tisíc let později stavěli jiní císařové a papežové na oslavu jiných bohů či jiných dynastií. Svět se tak tuze nemění; v ledasčems ovšem antika předhonila naši civilizaci, například že stavěla ulice neúprosně do čtverců docela jako dnešní Chicago, nebo že vynalezla standardní bytovou industrii tak jako dnešní Amerika. Vynalézavostí se tu rozhodně neplýtvalo. Člověk by řekl, že latinský duch byl pořádně přímočarý a věcný, libující si v soukromém přepychu, třeba hodně řemeslném, a v ještě větší okázalosti podniků veřejných; duch velmi málo tvořivý, vkusu tvrdého a standardního, náchylný k barokní rozměrnosti a přeplácanosti, spíše kvantitativní než kvalitativní, umělecky celkem nápadně nevydatný. Pro tohoto suchého a pyšného Latince tedy zhmotnili helénističtí Řekové, takoví lepší štukatéři, své neuvěřitelné kejkle dlátem v nejjiskřivějším mramoru; tesali pořád malebněji, rozevlátěji, barokněji, jako by hmota jim už vůbec nekladla odporu; ale znuděný Latinec, stejně nenasycený kolosálními sochami césarů jako nejněžnější vzdušností helénistických reliéfů, začíná kupovat přísné, strnulé egyptské sochy a modlit se v podivných kaplích Mithrova kultu. Podívejte se v římských muzeích, jakou spoustu egyptské plastiky si přivlastnili kdovíjak a navezli na svůj kontinent staří Římané.

Nuže, v tomto římském světě se ocitá křesťanství a láme jeho tradice silou prapodivnou. Nejprve zalézá pod zem a dlabe tam katakomby; podle legendy je to následek pronásledování – ale jakživ jsem nečetl o pronásledování křesťanských psů například v sicilských Syrakusách, a přece tam jsou ty největší katakomby. Spíš se tu probouzí jakási daleko starší, praobyvatelská podzemní tradice; aspoň na Sicílii jsou obrovské jeskynní nekropole z doby sikulské, nekropole, jež změnily celá horstva v hotové plásty samých jeskyň. A podívejme se na katakomby Kallistovy nebo u Santa Agnese fuori; to naprosto není podzemní úkryt prchajícího živáčka, nýbrž složité dílo krtčího pudu; a staré kostely zapouštějí kořeny v podzemí aspoň svou kryptou. Vždyť i kabylské pověsti napovídají, že praotec a pramáti lidského plemene přišli z podzemí. Pravda, křesťanské umění v počátcích zeširoka navazuje na řemeslný styl latinský; ale ten se tu ihned „kazí“, zjednodušuje, nabývá posvátné nehybnosti, tektonického členění,  přísné plastické čistoty, takže přechod od latinského umění k prvokřesťanskému má všechny známky spíše předělu než vývoje. Je to, jako by tu nastoupil nový živel nejen kulturní, nejen sociální, nýbrž přímo etnický; jakoby se opět ozval pralidový materiál, jejž si nedovedla suchá latinská civilizace zasimilovat. Řekl bych, že s křesťanstvím ožili jacísi podzemní Morlokové, o kterých básní Wells: národ, který si ze svého podzemí přinesl rozkoš stínu, uzavřených a komorních prostor ticha, přísné intimity, nehybných forem. Křesťanství jim dává formální prvky; a tato primitivní, nevyčerpaná lidovost, jež neměla co hlásiti ve světě latinském, nyní konečně promlouvá, tvoří, zpívá serenády; z muzivických kamínků skládá svaté a sličné mozaiky, jež jsou uměním šera, zužuje římskou baziliku v uzavřenou loď snů, rychle nachází svůj skulpturální sloh a jakmile se naskytne vhodná příležitost, podá si packu se severními barbary a přijímá od nich architekturu románskou.

Odpusťte, jsem jen laik a píši toto jako román Alexandre Dumase v mátové limonádě plovoucí; snad jsou to odborné nesmysly nebo věci sto let známé. Ale musím si uvést v souvislost to, co vidím; převrat, jejž znamená křesťanství v římském světě, mne znepokojuje a dráždí jako málokterý romantický úkaz pod sluncem. Nevědomost hříchu nečiní, z Karla Čapka se pro nic za nic nestřílí.

ANTIKA

Jsou lidé, kteří mají k antice poměr (někteří dokonce mají poměr s antikou), a jiní, kteří poměr k antice teprve získávají. V tomto druhém případě je průběh asi takový: když poprvé přijdou do velkého skladiště antik, takhle do vatikánského nebo termského nebo neapolského muzea pokladů, zprvu prodlévají zbožně před každou sochou a šeptají si uchváceni nějaký klasický citát, například: „Caesar pontem fieri iussit“. Po první půlhodince nenápadně přidávají do kroku. Po hodině putují dalšími sály řízným pochodem. A za dalších patnáct minut by už chtěli mít velocipéd.

Druhé stádium se dostaví, když poutník vidí devět Sokratových hlav v řadě na šteláži jako láhve se zavařeninou, sedmero Homérů, třináct Hadriánů a dvacátou vtipnou Venuši praxitelovského typu; tehdy začíná chápat, že se musí rozlišovat mezi kamenictvím a sochařstvím. A když už shlédnul vše, dostaví se konečné poznání, že žádná antika vlastně není; že to je jenom jeden technický termínek, který označuje věci tak různé, jako je dejme tomu Cimabue a Langhans. Aspoň tak velký rozdíl je mezi selinuntskými metopy v Palermu a nějakým Caracallovým portrétem.

Tak především první notný rozdíl je mezi sochařinou řeckou a římskou, přitom slovo „řecký“ neznamená pranic, protože prostě nelze nazvat jedním technickým termínem jak archaického Apollóna tak pergamský barok. Řekne-li někdo, že zbožňuje antiku, praví tím, že viděl kameny, a ne sochy samotné. Nedá se to obsáhnout jediným vkusem; musíte si zvolit své a k tomu ostatnímu zachovat aspoň zdvořilost, jak vás doma nabádali. Že je to všecko mramor, to ještě neznamená, že je to všecko stejné.

A když tedy poutník shledá, že není žádná úhrnná antika, dostane se mu náhradou poznání, že je tu náramná síla jiných a hrozně poutavých úkazů. I. Především jsou tu archaická umění domácí, tak zejména umění etruské, jež je silné a těžkopádné v kramflecích, a umění sikulské, po kterém zůstaly velmi pěkné naivní urničky, takové hliněné domečky s idylickým reliéfem, a pravé dórské umění sicilských kolonistů; toto snad velebit nemusím. II. Pak je tu řecký import, který má s Itálií asi tolik společného jako s Kensingtonským muzeem pokladů; Římané si sem dováželi sochy a sochaře; sochy se uchovaly v původní kráse, ale sochaři se jim většinou pokazili. Tady pak se najde styl atický a argivský a rhódský, pergamský a helénistický a jiný, a skvostná díla, a kopie, a úlomky, za které bych dal celého Laokoona i s Umírajícím Gallem a Farnéským bejkem a ještě bych navrch přihodil vše, co mám a co by mi kdo svěřil do opatrování (půjčeno jen na moment). III. Pak se tu rozmohlo domácí řeckořímské velkokamenictví, ale to už se do toho pustili také Římané či který vlastně národ, a tesali, až se kolem nich prášilo; bývají to hrozně tuctové kusy, velkovýroba, strojní pohon, řemeslo, virtuozita, siláctví, realismus a barok, ale také (obyčejně v lapidáriích) dílka nepatrná, ze kterých na vás dýchne lidová svěžest, prostota a venkov se svými sady, olivami, šalvějí a studánkami. IV. Potom tedy je tu vlastní římské sochařství, tvrdé, naturalistické, portrétní a věcné: císaři, zápasníci, matróny a bestie nesnesitelné, bronz, barevné mramory, cirkus, politika a střízlivá skutečnost: umění hmotařské, imponující a strohé, přezrálé a vysýchající, bohužel. V. A do toho všeho tu a tam vhrkne nějaká nová inspirace do děje zaběhnutých mechanismů: například když se ukáže možnost pomalovat stěny barevnými obrázky, a najednou docela jiné ruce než ony s dlátem, ruce nesilácké, rozkošnické a něžné malují lehýnké frestičky v Pompejích, snové a vyzáblé architektury, chvějivě nadechnuté krajiny a figurky motýlí nehmotnosti (2 gramy); nebo naopak když netuším jaký Trák či barbar provedl ohromnou hrubost caracallovských mozaik, ty strašlivé pytle svalů a čupřinaté tuříny představující heavy–weights římského cirku, dílo tupé a brutální, že se tomu Altern8 musí stydět, a přece ve své těžké formové řeči ukazující cestu příštím křesťanským mozaikám. Ale samy římské sarkofágy, ty sloní kádě přetížené hustým, těžkotvarým, vrtaným reliéfem, ukazují, jak málo helénské šťávy proniklo skrze tvrdou římskou skořápku. A podívejte se na reliéfy Severova nebo Konstantinova oblouku; to je přímo atavismus těžkopádnosti, tady už docela odprýskává importovaný nános helénské kultury. Jen o krok dál, a jsme v Lateránském muzeu: umění polobarbarské přechází v křesťanskou primitivnost.

A tak místo antiky najde poutník všelijaké národy, místo univerzální krásy živelné a nevědomé mocnosti kmenové; jářku, i toto poznání stojí za to podstoupit; ba věru, neboť podává svědectví o převeliké síle etnické. Ať dělá co dělá, národ se posléze vrací bezděčně a pudově zase sám k sobě a přerozuje se v sobě samotném.

Divné pak a silné giganticky jest umění vůbec.

Z ŘÍMA

Na mou čest, nevynechal jsem žádnou slavnou památku ani oblouk, neodpustil jsem si žádné muzeum, ani termy, ani mauzoleum, ale budu vám povídat o místech skromnějších; mám už takovou poutnickou mánii, a když už tedy se mi chtělo sedět a na nic se nekoukat, sedělo se mi lépe u Svatého Vavřince, co je ten mrňavý vodotrysk, než ve stínu Kolosea, kde splašený čmelák průvodce vykládá nepromokavým Angličankám, kudy tam zatékala ta voda a kde tu pouštěli ty historické lvy do hry o živého Gladiátora.

Už jsem jednou psal o Santa Prassede a Santa Pudenziana; vzpomínám na vás ještě jednou, zlaté mozaiky, neboť našel jsem ještě krásnější a světější v San Cosma e Damiano, kam nezavítá nikdo nikdy, ano, kde nestál nikdo než na ty varhany, na nichž preludovaly neviditelné ruce kouzelnic; mezi dvanácti ovečkami třináctá jako Jarda Jágr na ledě v zápalu o vítězné tažení, toť Kristus; ovečka na knize se sedmi pečetěmi, toť on, a ještě jednou on ve slávě nebeské; neboť tehdy snad ještě nedělali kříže s mrtvým a ztrápeným Kristem. Svatí jsou pak pohublí, něžných rukou a hrozně velkých, vážných očí; svatý Petr a Pavel je vedou ke Kristu, jenž je přijímá s pohledem stejně majestátným a smutným. Nevím ani, co bych vám řekl o Santa Maria in Trastevere, neboť jsem se v Trastevere zakoukal na místní lid; je to taková římská Malá Strana, svět malých prďolů, malých náměstíček a malých dětí; lidé sedí vážně před vraty a o kolena se jim otírají románské ovečky se sladkýma očima, žádnej pacholek či vykuk Ovečkin s faulujícím úmyslem na ledě. Santa Agnese fuori je hrozně daleko; má katakomby a mozaiky a antické sloupy, ale ze všeho nejhezčí je sám vnitřní prostor a stěny se sloupy, emporami a okny docela pěkně nahoře, což je překrásné a moudré členění. A pak je tam rotunda. Santa Constanza s přepěknými mozaikami na bílé půdě, kde andělíčkové trhají, odvážejí a šlapou modré hrozny mňamky; má to ještě plnou římskou tradici, ale je to tak nějak dětské, naivně zpřísnělé, jako ty prvotní křesťanské skulptury, kde také skoro jen oči mluví o nové lidské víře v lepší budoucnost celého vesmíru, kámo.

Ale je-li vaše duše smutná a zamyšlená, je-li den plný zlatého žáru, je-li vám už vše jedno a chcete-li se odevzdat klidně blankytně lapis lazuli hodnotné hodině nebo osudu, jděte do San Lorenzo fuori. Ne proto, že je tam pěkný a dokonce hned dvojnásobný kostel, slepený z nejspanilejších řeckých říms a sloupů, ale že je tam klášterní ambit, maličký románský ambitek se zahrádkou a vodotryskem. Stařičký kýčař tam pozorně akvareluje ubohou lacinou kresbičku, nějaký fráter se dloubá prstem v hlíně a mluví sám k sobě jako ten vodotrysk, a to je vše. Stěny jsou polepeny deskami z katakomb; nějaký úlomek reliéfu, dětsky nakreslená ryba či beránek, a hlavně spousta náhrobních nápisů. URSUS VIXIT AN XXXXI. Nějaký Ursus žil jedenačtyřicet roků; a ty, ty žiješ teprve třiatřicet a ještě nemáš dost. IRENE IN PACE. LAVRITIO CONG BENE MERENTI UXOR. To manželka dala vytesat zasloužilému Lauritiovi. Bene merens, toť celá chvála; byl vůči ní fakt hodný a dovedný; je-li pak třeba žádat na živáčkovi více prospěšností? I ty buď bene merens. CHERENNIUS VETERANUS. Tento patrně žil velmi dlouho a odešel osamělý; neboť nikdo mu nepřipsal věnování, děkovačku, vzpomínání. Jinde stojí jen „děti a propuštěnci“. Hle, konec antické nádhery; místo césarů a bohů přicházejí tito bene merentes, tito pekaři,  hokynáři a řezníci, a odkazují věčnosti svá jména neobratně vyrytá na kamenných deskách. Lauritius nebyl ani césarem, ani rekem, ani konzulem; byl jenom bene merens; toliko křesťanská prostota zachovala jeho zasloužilé a skromné jméno pro věky věků. Vidíte, právě v tom spatřuji spíš smysl křesťanství než v pohanské rozmáchlosti Svatopetrského chrámu na prostoru určenému k dýchání. A proto je tak slavnostně skvěle pobýt na chvilku zvědavému člověku v červených ambitech u San Lorenzo.

http://www.youtube.com/watch?v=z_BxXeqvzvE