„O PŘÍRODĚ“

Člověk ochotně propadá různým nejapným bludům.

Jeden všeobecně zakořeněný paskvil jest tvrzení, nebo víra, nebo přesvědčení, že Jsoucno se skládá ze dvou částí, z člověka a z přírody, a to tak, že

na jedné straně že jest příroda, s velkým P,

a na druhé straně Člověk. S velkým Č.

Tento zakořeněný názor vede k bludu, o kterém jsem hovořil. Dovoluje člověku, aby se domníval, ba dokonce aby byl přesvědčen, že on, člověk obdařený fantazií a obrněný vědomostmi, se může státi pánem přírodního bohatství, že on bude poroučet a že příroda bude poslouchat.

Poručíme větru… nebo tak nějak…

Skutečnost je jiná. Jsoucno jest jen jedno: příroda.

A člověk do té Přírody patří jako švestka, jako hrom,

            jako ječné zrnko,

            jako mravkolev, rtuť, smrk, had, hřib,

            bloud i hrb,

            jako já, jako vy,

            jako všechno.

A proto se musí s Přírodou zacházet pěkně uctivě.

Nesmíme se dát poplést tím, že česky je Příroda ženského rodu. Povahou je přece vysloveně rodu středního, neboli neutrum. Nemá v sobě zlobu, ale dobra také ani za mák, nezná ohledy, protekci, nelituje vás, ani se s vámi neraduje.

Jdete si po Mexiku, koukáte, tamhle na poli se dělá něco jako krtina. Za hodinu se vracíte; krtina je kopeček a něco se pod ním mele. Večer je kolem plno lidí, policie vyšetřuje záhadu a dělá pořádek – policie dělá pořádky i v Mexiku –, krtina je přes celé pole, v půlnoci vás probudí hasiči, pakovat a evakuovat, krtina je dvě stě metrů vysoká, roste, semtam z ní šlehne plamen, kouří se z ní a roste dál, smrdí ohavně, zemětřeseníčko, zemětřesení, puká zem, váš domek mizí pod povrchem v puklině, voláte matko! No tak, Matko! Ale marně, matka je toho času v biografu a ten se také propadl pod povrch. Vy jste nešťastný, nemáte ani domek, ani matku, a to všechno je Přírodě jedno.

Ta se už zatím pustila někde na druhém konci světa do deště a nepřestala, dokud neprotrhla hráze a nezaplavila rodnou nížinu, nestrhala mosty, nezahnala celé rodiny do bezpečí na střechy zaplavených činžáků. Sedíte na střeše a díváte se, jak vám z helikoptéry shazují kalorie, jak se netrefí, jak kalorie klesají kamsi do proudu a mizí v dálce, střecha se s vámi utrhne, chvíli ještě plave s proudem, pak střecha narazí na topol pod vodou, naruby se převrátí a celá vaše famílie i se psem Rekem mizí v místech, kde stávala kavárna, která vám nedávno patřila. Mohl bych ještě pokračovat, jak váš syn, letec, to bezmocně pozoroval z letadla a kroužil a kroužil…, ale Přírodě je to všechno fuk, obávám se, buďmež i my jako ta Příroda.

Nemusíme se mnoho nutit. Jistě jste si všimli, že jsme se od Přírody naučili neohlížet se a dělat si, co považujeme pro sebe za užitečné, oběti našeho počínání počítáme bez dojetí a beze studu.

Vzniká způsob uvažování, který nezná slitování nad bratry. Láska se nevyplácí, to vám sečte kybernetik z fleku, míti rád jest ztrátové. Nerentabilní pro svoje blaho. Není tudíž třeba respektovat a milovat druhého člověka. Škrtáme slovo bližní a nahrazujeme čímkoli, třeba slovem kádr. Není-li třeba mít rád a respektovat jednoho kádra, nebylo by logické respektovat mnoho kádrů, celé národy a státy a jiná možná uskupení. Tím pádem není už třeba respektovat sama sebe. Odpadá jakýkoli stud a možno lhát a mlžit zcela oficiálně natvrdo.

A zatímco se toto děje, množíme se, množíme se závratným tempem na stejné ploše planety a je nás víc než moc.

Když já jsem byl nemluvně (1906), to jest asi tak plus minus před 107 lety, obyvatelstvo této planety mne vzalo mezi sebe. Bylo nás tehdy všech dohromady dvě miliardy. Kdo ví, jestli celé dvě. Dnes, po oněch 107 letech je nás všech dohromady sedm miliard. Kdo ví, jestli ne o trošku víc?

Na první pohled to není nic extra alarmujícího. Ale uvážíme-li, že prvním dvěma miliardám to trvalo, bratru počítáno, deset miliónů let, kdežto těm následujícím miliardám  to netrvalo žádných pět miliónů let, nýbrž zatracených 100 let, které ke všemu ještě utekly jak povodeň, tak to je o infarkt myokardu.

Je to exploze?

Ano, kádrové, tahle nálož v číslech je exploze.

Dá se to zastavit?

Ano, dá se to stopnout, ale otázka zní: jak?

Jelikož osud nedovolil, abych složil zkoušky a pak doktoráty z předmětů, které jsem měl ve svém univerzitním indexu, doháním své chatrné vzdělání, dokonce i předháním je tím, že jsem si předplatil časopis Vesmír, ve kterém se dozvídám vše, i když lecčemu v tom vůbec nehovím.

Není tomu dlouho, co mé oko spočinulo na řádcích mluvících o explozi populace.

Čtu, že C.R. Aus ve svých nesčetných publikacích s obvyklou přesvědčivostí dokázal, že jednoduchá aromatická sloučenina, obsažená v pestících tropické pampelišky, dráždí sliznici nosní jen v určitých takzvaných kritických údobích. V těchto naprosto přesně definovaných podmínkách pak dojde ke stimulaci olfaktorického bulbu, jenž cestou traktu olfakto-pineálního aktivuje šišinku, kde dojde k nadprodukci melatoserotonynhydridu, tlumivé to látky ve vztahu k přednímu laloku hypofýzy. A tak tímto jak vidno zcela triviálním mechanismem dojde k útlumu zrání a vypuzování vajíček z ovárií, jež je konec konců utrum odpovědno za sníženou plodnost ovlivněných individuí.

Můj oblíbený časák Vesmír ještě dodává, že se dějí pokusy látku vyměšovat v množství, a praví:

…Zdá se, že postačí tuto vysoce účinnou substanci jen několikrát nenápadně rozprášit nad obyvatelstvem určených oblastí, aby došlo ve vnímavém období k výraznému poklesu plodnosti. Je tedy nasnadě, že skutečně přírodní vědy a s nimi i lékařské disciplíny jsou plně na výši svých úkolů, vyplývajících ze strašáka populačních explozí, a že tedy veškeré skepse, zejména podporované neinformovanými taky-redaktory, jsou zhola nemístné.

Já a má skepse se obejdeme bez podpory neinformovaných nynějších redaktorů.

Já jsem na antikoncepční pilulky pesimista. Domnívám se, že je poněkud neúnosné, aby kvůli poměrně krátké chvilce smyslnosti ženská musila od rána do večera myslit na to, zdali si vzala či vynechala pilulku, co bude, zapomněla-li si vzít dnešní pilulku, a vzala-li, vzala-li tu pravou v pravý čas? A aby se přitom bála, že ztloustne, popřípadě otěhotní v nepříjemný čas a vůbec.

Musím se bohužel rozcházet v názorech s Vesmírem, což mne hněte. Vůbec se mi nelíbí, že lékařské disciplíny jsou na výši svých úkolů, i když hrozí stále víc a víc populační exploze. Zdá se mi větší hrozbou možnost rozprášit vysoce účinnou substanci nad nebohým obyvatelstvem určených oblastí, aby došlo k výraznému omezení plodnosti.

Kdo bude hubit koho, se táži.

Budeme my určovat oblasti, kde to rozprášíme, anebo budou oni, tedy ne my, určovat náš kraj za oblast, kde se má omezit výskyt plodnosti? A co když někdo by chtěl mít děti? To se bude taky prášit za kočárem vrchnosti? Kdo bude vrchnost ve výhodě?

Jémine, otázek plný pytel a odpovědí poskrovnu.

Je jedna skromná odpověď, a ta napovídá, že tohle všechno jest opět Příroda. Přesněji, že to je samočisticí regulace Přírody. Něco, jako když jest příliš raků v potoce a hrozí dege, degere, degenere… a raci najednou počnou hynout. Pak se jich pár zachová, aby se druh zachoval, a začnou znovu od píky. Pokud je odpad z továrny nevyhubí jednou provždy.

Říkal jsem si s oblibou, že tak nějak se Příroda vyrovná s člověkem, až uzraje čas. Že nastane období velkého účtování s lidskou pýchou, samočistka, drama a podívaná, která začne jakoby nic: někomu se někde na světě udělá za levým uchem vřídek, výmrle. A jinde druhému a někde třetímu, a najednou to chytnou milióny lidí. Vřídek za levým uchem. Nebolí, nesvědí, nehnisá.

Začne se o tom psát kvanta statí v novinách. Mluvit v rozhlasu. Někde se to tutlá, jinde se to zase ventiluje. Vědci to většinou bagatelizují, ale jsou i tací, kteří volají po bdělosti, aby se náhodou nic nezanedbalo.

Zkoušejí se různé léky, kúry, nic na to nepomáhá.

Najednou, asi tak po půl roce, se vřídek za levým uchem přestěhuje na za pravé ucho.

Vzniká panika, badatelé všech zemí se spojují a po dlouhých zasedáních mají zato, že je to všechno následek kouření. Zhoubný nikotin.

Panika na burzách vyvolaná náhlým poklesem akcií tabákových koncernů, lidé přestávají kouřit ve velkém tabák a vřídek u mnoha lidí skutečně mizí.

Spojené národy vyhlašují den vítězství nad vřídkem a ohlašují všesvětové oslavy. Pan U Thant slavnostně zašlápne vajgl od poslední cigarety. K vítězství však nedochází, jelikož vřídek se vyskytuje náhle na hýždích kuřáků i nekuřáků. Spojení badatelé celého světa závazně prohlašují, že vřídek s nikotinem nemá co dělat. Celý svět začne šlukovat cigára, viržinka, fajfku, cokoliv, ale ve stoje. Nemožno na vřídku seděti.

Abych vás moc nezdržoval od práce, vřídků začne přibývat, a to tak, že se řadí. Dennodenně se objevuje vedle vřídku nový vřídek, řadí se bod vedle bodu, až vytvoří vřídkovou čáru. Ta obepíná třeba sosák. V tom případě nos při kýchnutí nebo rychlém pohybu upadne. Kde čára obepíná krk, uletí hlava, kde čára běží kolem pasu, rozpadá se napadený na dvě půlky, prašť jako uhoď. Po odpadu napadených partií pacient hyne.

Takhle jsem si naivně představoval, že se zbaví Příroda pyšného člověka. Pletl jsem se velmi.

Samočisticí schopnost Přírody je daleko rafinovanější než moje infantilní fantazírování. Daleko klidnější, neuspěchaná. Příroda ví, že pojem času je jiný blud, kterému člověk věří. Neboť čas sám o sobě neexistuje. Čas si vymyslili lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.

Když je moc zajíců, Příroda zařídí tularémii. Zajíc by si sám zkázu nepřivodil, na to je moc hloupý a bez fantazie jaksi omezený.

Ale člověk, to je jiná. Na toho je spoleh a Příroda ví, co dělá. Jestliže jsem se domníval, že k vyhubení člověka bude třeba nějaké nemoci, myslil jsem po staru. Nikoli vřídky na těle, ale vřed na duši! Vulgární! To mě napadlo. Až teprve když se porozhlédnu kolem sebe, když vidím, co vidím, a nikoli to, co by bylo rádo viděno, abych viděl, tak vidím, že člověk láme rekordy v ničení sama sebe.

Podebraný palec, to není švanda. Bolí, cuká to v něm do všeho jím narazíte.

Podebraná duše nebolí. Necuká. Vynalézá, zapojuje se do výroby, potřebuje nutně trhy, vyhlašuje mír a za ten mír vede válku. Klame a je klamána.

Jednoho dne se někdo nevyspí dostatečně, nebo se vyspí moc. Nebo se vyspí s někým, s kým vlastně nechtěl, anebo nevyspí, s kým by kýženě chtěl, a zmáčkne onen legendární knoflík. Nebo vůbec nezmáčkne nic, ale smog pohltí kyslík a on se nad legendárním tlačítkem udusí. Nebo vůbec to bude všechno jinak. Příroda si nedělá starosti: je si vědoma, že je na člověka spoleh. Vždycky uměl ve zlé obrátit, co mělo být dobru ku prospěchu.

Příroda jest neutrum.

Je nestranná jako rozum.

Když uvážíme její sílu, konečnou platnost všeho jejího počínání, její nesmírnou moc a jedinečnost, překvapí nás její shovívavost, tolerance k nám i k dalším tvorům.

Nechá žít svobodně.

To proto, že ve své moci, při své síle, pilnosti a strohé účelnosti jest moudrá matka.

A chytří a silní přejí ostatním volnost počínání v životě.

Toto v ní nejen obdivuji, ale zato ji mám také rád.

Je nesentimentální, dovede být spravedlivá jen smrtí, kterou všechno pečetí. Nemohu než se jí zase obdivovat, od rána do noci, od kolébky do hrobu, a učit se a učit se a učit se.

Je nebojácná, a proto dovoluje žít každému po svém.

Učí, že kdo je jistý sám sebou, nemusí se bát nechat svět volně žít po svém.

Za to bych ji mohl mít i víc než trošku rád.

A co vy?