„Támhle bydlíme,“ snažila se Zdenča překřičet řev 350 kubických centimetrů a ukazovala přitom na dům na konci ulice. Přikývl jsem a pootočil řidítka stroje udaným směrem. Zaparkoval jsem svou Jawu 350 před domem a vypnul motor.

Se Zdenčou jsme se znali necelý měsíc. S jejími sourozenci jsem již měl tu čest dříve, s rodiči ale nikoliv. Příležitost se naskytla v momentě, kdy za mnou má čerstvá přítelkyně přijela vlakem na návštěvu a spoj domů jí ujel. Nabídl jsem ji gentlemansky odvoz na svém jednostopém vozidle a ona přijala.

„Aspoň poznáš mého taťku,“ dodala ještě, než jsme nasadili helmy a vyrazili.

O třicet minut později jsem nepoškozenou Zdenču předával svému budoucímu tchánovi. Byl rád a pozval mě dál. Hned za dveřmi jsem se ale zarazil. Pod schody totiž stál pes.

Abyste to nepochopili špatně - nic proti psům nemám. Zvířata mám rád, od určité velikosti k nim však mám zdravý respekt. A v případě této čistokrevné podorlické feny (konkrétně křížence velššpringšpaněla a velkého černého psa, který zrovna běžel po ulici) jsem tedy rozhodně ten respekt měl. Při dělení psů na mezi-dva-chlebáky, kousnou-vás-až-do-koleňáky a poplácají-vás-po-rameňáky spadala totiž Besina do té poslední skupiny. Takže Zdenča se s ní srdečně vítala a já stál těsně u dveří, abych měl krytý alespoň zadek.

O třináct vteřin pozdeji se otevřely dveře. Na chodbu nakoukla Zdenčina sestra Daniela a změřila si mě chladným pohledem.

„Ahoj,“ pípl jsem na pozdrav, její odpověď však proměnila má kolena v rosol.

„Besino, trhej,“ zavelela a společně se daly se Zdenčou do smíchu. Pak zmizely v obýváku a já na chodbě osaměl spolu s tvorem, který právě dostal přímý příkaz k mé likvidaci. Nespouštěla ze mě oči, jako by přemýšlela, do které části mého těla by se měla zakousnout nejdřív.

„Právě jsem se dobře nažrala,“ pronesla po chvíli přemýšlení. „Tak si nebudu kazit chuť. Ale jeden špatný pohyb a pak se neznám.“ Pomalým krokem odkráčela a já si trochu vydechl. Může pes mluvit? Pravděpodobně se mi to jen zdálo, ten pohled však byl velmi výmluvný. Usoudil jsem, že bude nejlepší si hlídat od tohoto nebezpečného tvora co největší odstup.

Ten den jsem se nezdržel dlouho, neustále jsem však na sobě cítil její oči. Sledovala každý můj pohyb a bylo štěstí, že jsme se loučili se Zdenčou před domem, protože jinak by mi určitě ukousla nohu. Celou cestu domů jsem přemýšlel, co s touto situací provést, ale žádná úchvatná myšlenka mě nenapadla.

Nápad jsem dostal až o několik dní později, když jsem v obchodě šel kolem regálu s potřebami pro zvířata. Mírně jsem zpomalil a vhodil do košíku několik masových tyčinek pro psy. Nemám rád úplatky, ale v tomto případě jsem se rozhodl udělat výjimku. A příležitost na vyzkoušení na sebe nenechala čekat dlouho. Jelikož Zdenčina maminka minule nebyla doma a toužila po tom mě poznat, zamířil jsem o příštím víkendu opět na východ.

„Ty seš zase tady?“ stála Besina u branky a propichovala mě pohledem.

„Jo,“ odvětil jsem a sundal ze zad batoh. „A něco jsem ti přivezl.“

„Kečup, abys mi líp chutnal?“ ušklíbla se, jestli se ovšem tomu výrazu psí tváře dá tak říkat. Mezitím se ale u branky objevila i Zdenča a Besina s protáhlým obličejem odešla. Na chodbě si ale na mě počkala. Rychle jsem sáhl do batohu a vytáhl první pamlsek.

„Dáš si?“ podal jsem jí ho. Zamračila se.

„To mě chceš otrávit?“ procedila skrz zuby. Potom ale zahýbala čenichem a ze změny jejího výrazu jsem pochopil, že jí to voní.

„Otrávit?“ zatvářil jsem se pohoršeně. „Za koho mě máš?“

„Tak podplatit,“ nazvala mé konání pravým jménem, vůně ale byla příliš silná, tak nečekala na mou odpověď a opatrně si tyčinku vzala. Překvapivě ji ale nezhltla, ale opatrně odnesla do obýváku, kde už na nás čekala Zdenčina maminka.

„Můžeš, Besinko,“ kývla na ní a pak se přivítala se mnou. Než proběhly seznamovací formality, tyčinka byla fuč a olizující se fena mě po očku pozorovala. Nic neříkala, jen mě pozorovala.

„Chtěla bys ještě?“ sklonil jsem se k ní, abych ji podrbal. Odtáhla se, abych si snad nemyslel, že mě bere na milost. Nabídnutý druhý pamlsek však neodmítla a tím mezi námi stvrdila nepsané příměří.

Moc si to ale neidealizujte. Besina velmi dobře pochopila, že jakmile k nim přijedu, nemá už Zdenču pro sebe, ale musí se o ní dělit s nějakým téměř dvoumetrovým cizákem. A rozhodla se, že na nás radši dohlédne, aby se snad nestala nějaká nepředloženost.

Takže když jsme vyrazili na procházku do častolovického parku, šla s námi na vodítku kontrola. Jakmile jsme se někde zašili, během několika vteřin se ozvalo škrábání na dveře. Zdenča jí sice domlouvala, bylo ale krásně vidět, jak jdou Besině domluvy jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. A přitom mě neustále rentgenovala svým zrakem. Když jsem poprvé v Častolovicích přespával, hádejte, kolik nás bylo v místnosti.

Uplynulo několik měsíců, než mě vzala na milost a vítala mě jako člena rodiny (byť budoucího). Když nás pak opustila do psího nebe, nezůstali rodiče dlouho sami. Nenechal jsem samozřejmě nic náhodě a štěně Stelinku si předcházel, aby ji ani nenapadlo, že by na mě mohla žárlit.