|
LID NEAPOLSKÝ
I.
Nebudu vám psát o Vesuvu ani o Modré jeskyni. Zejména pak vám nebudu psát o moři; slušný člověk nemluví o krásách své byť jen dočasné lásky. Krom té krásné přírody je tu hlavní znamenitostí původní neapolský lid (Akhenaton by mohl dosvědčit jeho hlášku).
Lid neapolský má tradici starší než románské fórum. Už Goethe prý psal o stádech koz, jež ráno pobíhají po neapolských ulicích, aby byly na místě podojeny. Ráno o půl sedmé je pod mým oknem strašlivý řev; vystrčím ven hlavu, a dole přežvykuje stádo koz (mají obličej jako anglické ladies) a jakýsi chlapík je s povzbuzujícím řevem dojí; a když mne zmerčí, pustí vemeno, natáhne ruku a něco na mne pokřikuje. Vylezeš z domu, a hned na parádní Via Parthenope leží napříč chodníku kolohnát, ruce pod hlavou, černý jako klobás, a vyhřívá na slunci svůj uzený pupek. Myslíš si, že neumřelť, ale spí; ale sotva přijdeš na dostřel hudby, vytáhne zpod hlavy ruku a povídá: „Signore, un soldo.“ Kluk veřejně kropí patník a přitom na tebe volá: „Signore, un soldo!“ – patrně za tuto lokální podívanou. Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem. Prodávat noviny za strašného válečného kraválu, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána vysedávat na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálků a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak to pravé povolání pro tento lid. Jdeš pěšky kdesi v Pozzuoli; nějaký vetturino si usmyslí, že musíš jet jeho drožkou; nuže, vzdej se odporu. Půl hodiny jede vedle tebe a huláká, huláká; nejdřív italsky, nerozumíš; pak anglicky, a děláš, jako bys nerozuměl; pak francouzsky, německy, a nakonec povykuje: „da, da, charašó, gaspada, otto lire, acht, majher, mosjé vera tů, tů kompri, otto lire, ser, ejt, ejt, ejt.“ Konečně se podrobíš tomuto jazykovému fenoménu a několik kroků před cílem vlezeš do jeho rachotiny; i vyrazí vítězný pokřik, jeho koník se splaší, vetturino se pověší na otěže a řve, jakýmsi nepochopitelným zázrakem vezme ostrou zatáčku rovnou přes příkop, kůň se trochu namáhá zchvácen, ale po třech krocích se splaší znovu, letíš směr propast a zas nahoru, napravo a nalevo, poroučíš bohu duši, a – ecco! vetturino se triumfálně ohlédne jako vítěz v olympijských závodech; jsme totiž u cíle. „Patnáct lir, signore,“ povídá pokojně. Dobrá, dáš mu osm. „A spropitné,“ žádá výtečník. Nu, přidáš liru; život snad za to stojí. „A ještě spropitné pro koně.“
Jdeš se mrknout na Soltafaru (– nechoďte tam, celý fenomén vypadá asi tak, jako když se u nás hasí vápno). Vstupné …šest lir, hleďme. U vchodu se na tebe beze slova pověsí vznešený pán; má v ruce jakýsi slaměný cop a pěkně si hvízdá. Bohužel příliš pozdě shledáš, že vznešený pán je průvodce, který u jakési džuzny zapálí na deset vteřin slaměný pletenec, aby to jaksi kouřilo. Pak tě vede za nějakou boudičku; myslíš s povděkem, že je tam záchod. Zatím je tam bosý děda, který hrábne motykou do písku a vyzve tě, aby sis tam opařil ruku; mimoto ti strčí mermomocí do kapsy tři horké kamínky, prý na památku, a nastaví dlaň. Vznešený pán vrže krásnými botami a vede tě ven. „Deset lir, pane.“ Trochu se zarazíš. „Pět lir je má taxa,“ vysvětluje pán, „čtyři liry za pochodeň, a lira na víno.“
Sedíš u večeře ve slušném hotýlku; dole je moře, nahoře dýmá Vesuv, nu, pěkné to tu je. A ke všemu se na ulici ozvou kytary a příjemný hlas zpívá známou neapolskou píseň „To jsem se škrábla“. Za chvilku je u tebe chlapík a nastavuje klobouk, má v něm na ubrousku samé pětiliry. Trochu se stydíš, že mu tam hodíš jen vdoví liru; ale líbezný tenor šikovně pohne kloboukem, lira zmizí v ubrousku a jsou navrchu zas samé pětiliry.
Nuže, nejsem člověk mrhačný a nedám, co sám nemusím; ale prosím vás, až se vrátím, nepodávejte mi nikdo ruku, abych vám snad do ní nestrčil díško. Nebo mi probůh taktně naznačte: je na světě ještě něco, co se neplatí?
http://www.youtube.com/watch?v=Gfe2xjfddGo
Bomb The Bass - 1 To 1 Religion (Mr. Lawrence Remix)
II.
Budiž po pravdě konstatováno: s krásou Neapole to je tak trochu švindl. Neapol není krásná, pokud na ni nepohlížíte zdálky. Zdálky to leží zlatavě ve sluníčku, moře je modré, jak si jen můžete představit, tuhle napřed pěkná pinie, tamhle to modré je Capri, Vesuv vydechuje kousek bělavé vaty, Sorrento daleko a čisťounce svítí, – bože, je to hezké. A pak se udělá soumrak, vše promodrá a proskočí světélky, a teď to je celý polokruh jiskřiček, a po moři se nese loď a svítí zelenými, modrými, zlatými světly: bože, to je hezké! Ale zajdi taky do města, člověče; putuj ulicemi, mrkej na vše českými kukadly a těš se jak můžeš z malebnosti tohoto života; za chvíli ti bude z něho trochu nanic. Snad jsou ty ulice vážně pitoreskní; ale rozhodně jsou velmi ohavné. Potloukáš se pod girlandami špinavého prádla, raze si cestu mezi všelijakou verbeží, osly, všiváky, kozami, dětmi, auty, koši se zeleninou a jinými podezřelými svinstvy, dílnami, jež vyhřezly přes chodník do půl ulice, odpadky, plavci, rybinou, drožkami, hlavaticemi, kameloty, kolportéry, načesanými sexy holkami, umazanými haranty rozvalenými po chodníku; všecko se cpe, povykuje, řeže bez milosti do hovad, vyvolává, nabízí, povykuje, piští, práská bičem a šidí. Jak se zdá, pravým živlem Neapolitána je něco prodávat; vezme se sesle, staré šle, tři svíčky a smradlavá kambala; pak se nad tím po celý den zpívá jakési zaklínání, a to je obchod smíšeným zbožím. Tuhle ubohý slepec prodává sedm holí; slituješ se a koupíš si jednu; ubohý slepec chce za ni dvacku lir, ty mu dáš pět a jdeš; věz tedy, že jsi se strašně napálil. Tady jde o princip, další chlapík v akci, nese na rameně židli suverén, a aby mu nebylo smutno, troubí si pochod na křídlovku. Měl jsem to neštěstí, že jsem přijel do Neapole půl hodiny po italském králi; bylo patrně velké vítání, ulice jsou zataraseny drožkami, auty, kárami, osly, nejdivnějšími rachotinami; aby jim ušla chvíle, kopou kočové do svých hovad a práskají biči, šoféři vytrubují, všecko zběsile řve, někde v přístavu houkají děla; jakživ jsem neslyšel takovou melu. A lidi, italské parádní uniformy, to vám je teprve pozdvižení! Nikdy bych nevěřil, že může mužský na sebe navěšet takové baldachýny, péra, šňůry, třapce a šerpy, lampasy, chocholy, postroje a lanoví, krumplování, cecíky, pozamenty a girlandy jako velcí i malí hodnostáři této malebné země. Abych nezapomněl, viděl jsem krále pak ujíždět ulicemi; nadšený lid mu… jednoduše aplaudoval, jako v divadle.
Ale abych se vrátil ke svým osobním mániím: Neapol je město nadobro netvořivé; vždycky se tu špatně malovalo a nijace stavělo; tady lidem stačí úplně modré nebe a to boží požehnání přehojné přírody. Ale v jednom kostele (teď nevím, byl-li to San Gennaro nebo Santa Chiara, ale snad ještě jiný svatý patron chrámu) jsem nalezl votivní obrázky úplně lidové; je jich tam pár set, a mezi nimi jsou rozkošné. Obyčejně je tam namalován pokoj v neobyčejné důtklivé perspektivě; na posteli řádně vyškrobené a pečlivě nastlané polehává nemocný, několik žen v sukních z roku 1870 lomí rukama a tiskne k očím vyžehlené šátky, a pak je tam na stěně svatý obraz a před ním klečí muž v černých šatech ztuhle, přímo a plasticky jak dobře naplněný žok. Patrně nebesa nemohla odolat modlitbě tak vzorné a uzdravila chorého, začež byl jim vzdán dík tímto pečlivým exvoto. A vidíte, jsou mezi těmi obrázky některé, jež mají vážnou prostotu celníka Rousseaua, a jiné, jež mají znepokojivost Munchovu; je to svým způsobem jedinečná galérie anonymního malířství.
Vše ostatní pak v Neapoli je jenom povyk, neřád a malebnost.
|
