Vyznání smrti

Ano vím, jsi nestárnoucí krásná žena,

viděl jsem tě ve svém snu,

byl den asi taky nesnášíš tmu,

možná ses cítila tak strašně sama,

jednimi jsi obávaná, jinými zas chtěná.

Jsi jediná spravedlnost pro tento svět,

neděláš mezi lidmi vůbec žádné rozdíly,

nezastavíš se nikdy, ani na chvili,

jsi tu s námi od počátku světa,

zasloužíš si lásko dárek, rudý květ.

Říkalas, že chceš si semnou povídat,

ale sen byl tehdy velmi krátký,

tvé oči toužily zažít lásky hrátky,

nevím proč jsem se náhle probudil,

víš to? Promiň nechci vyzvídat.

Lidé se mýlí! Nejsi vůbec nehezká,

a už vůbec nejsi ženou starou,

také toužíš milovat, zažít chvíli hravou,

koho najít? Všichni se tě bojí,

kdo nevěří ať mým řádkům netleská.

Je mi líto, žes nepoznala lásku,

že všichni snaží se ti vyhýbat,

já chtěl bych zvon lásky rozkývat,

abys poznala co je býti šťastná,

tvá tvář nemá ani jednu vrásku.

Vím, že spatřím opět tvojí tvář,

a my pohlédnem si do očí,

tehdy se kolo života mého dotočí,

prosím nechť mě to vůbec nebolí,

jako tehdy náš sen pamatuješ? Nejsem lhář.