KAREL ČAPEK: SIENA, ORVIETO

Siena, to je takové neobyčejně milé malé město, sedí na třech kopečkách a usmívá se, ať mu stéká po zádech vlahý déšť, nebo ať svítí slunce; má pár kousků slavných památek, ale je samo a celé líbeznou starou pamětihodností. Samá dobrá, rozšafná cihlová gotika, jen s několika hrozinkami rané renesance; ale není to nasupěná, válečná gotika ani pevnostní, tvrdá, nedobytná renesance takového paláce Strozzi; všecko je jaksi intimní, veselejší, sličnější, milostnější, vřelostnější než je jinde tomu zvykem. Vlastně směřoval jsem do Sieny kvůli Ducciovi di Buoninsegna, sienskému Giottovi; ale kupodivu, mírný a lahodně monumentální Giotto by vlastně zapadal lépe do Sieny než naturalističtější a střízlivější Duccio. Nejpěknější je toulat se po ulicích, jež běhají nahoru a dolů jako nějaká rozdováděná skluzavka, a koukat se na ten proužek modrého nebe mezi rudým cimbuřím starých domů a na zelené vlny toskánských kopečků kolem dokola. Vlastně toskánský kraj je tuze podobný hezké krajince v Čechách; jenže místo brambor tu vyrůstá réva, a každý kopeček je přepěkně korunován nějakým věžovitým městečkem nebo starou zámeckou tvrzí. Odtud, ze Sieny, pocházel přece Eneáš Silvius Piccolomini, který měl svého času co do činění s Jirkou Poděbradským a později se stal papežem; v dómě je knihovna, kde Pinturicchio vymaloval jeho zásluhy; blahoslavený sienský vzduch nechal ty fresky v takové svěžesti, jako by byl starý Pinturicchio teprve včera domázl poslední pestrou arabesku kolem okna. A pak je tu gotická radnice, uvnitř vyšitá freskami od hlavy až k patě, a dóm, celý zevně i uvnitř vykládaný barevnými mramory, s fasádou už tuze přezdobenou a s podlahou celou sgrafitovou, a krásné prostorné náměstí, a Fonte Gaja, a Lorenzettiho Mír, a celá spousta utěšených, přívětivých věcí; to vše a ještě víc tu naleznete pohromadě.

Ale to není nic proti Orvietu. Orvieto je ještě menší město, a ke všemu se usadilo na desce jakéhosi skalního stolu, který vylezl docela kolmo ze země do náramné výše. Nahoru se musí buď serpentinou, což by si rozmyslel i nejbojovnější nepřítel tohoto nedobytného městečka, nebo lanovkou, na které se vám bude jistě točit hlava. Konečně je člověk nahoře, ve výši asi 1 500 roků, nikoliv metrů, případně chabých kroků; neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách. Jedinou ozdobu si dopřávali Orvieťané, a to je dóm. Nijak mne sice neuchvacuje to dekorativní krajkářství a vyšívačství, v němž si staří Taliáni uměli upravovat gotiku; ale uvnitř jednu celou kapli vymaloval Luca Signorelli, podivný a velký malíř, jehož fištrón byl dostatečně posedlý vidinou lidských těl. Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur; ještě ovroubil celou kapli medailóny, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami, jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivuhodnějších polohách a zvratech. Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu; opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupat na skálu Orvieta. Nádavkem se vám ještě dostane dvou velkých kaplí doslovně vystlaných freskami dobrého quattrocenta.

Kdyby moji známí tušili, jakou radost jsem udělal orvietským klukům, když jsem jim rozdal české poštovní známky, byli by mně jistě víc psali. Hned mne ti kluci obklopili ze všech stran a chtěli na mně francoboli esteri; dal jsem jim prostě, co jsem u sebe našel, a tu vydechli s nadšenou radostí: „Cecoslovacchia!“ Když jsem svého času kupil známky do aršíku, byl bych s takovým výdechem radosti přijal známku z Afghánistánu nebo z Bolívie; pro orvietské kluky je naše vlast něčím hodně exotickým. A když už mluvím o dalekých zemích, tož v Orvietě jsem na své cestě potkal první ženu krásy skutečně okouzlující. Byla to mladá Japonka. Nikdy jsem si nepomyslel, že by mohly být Japonky tolik krásné. Dívala se na Signorelliho, a já jsem se díval na Signorelliho a na ni. Pak odešla, a Signorelli zůstal. Je to ohromující malíř; ale nikdy bych nebyl věřil, že mohou být Japonky tak dokonale půvabné a vyzařovat v sobě harmonii.

ŘÍM

Bůh ví, raději bych psal o Rocca di Papa než o Římě. Rocca di Papa je takové malinké skalní hnízdo vysoko v albánských horách; po ulicích vytéká zhora močůvka, ve které se válejí černé kozy a ještě snědší děti, strašná spousta dětí; ulice, to jsou prostě schody, a domy, to jsou cosi jako černé kamenné buňky, jež – kupodivu – zdálky, třeba z okenic Vatikánu, vypadají jako bílé kostečky cukru. To je Rocca di Papa. Ale Rocca di Papa nikoho veřejně nezajímá, Rocca di Papa není kulturní problém, a tedy vraťme se jistě do Říma.

Machar našel v Římě antiku. To je divné. Co mne se týče, našel jsem tu hlavně barok. Koloseum je barok. Celý císařský Řím je zřejmě barokní. Pak nastalo křesťanství a učinilo naráz konec císařskému baroku. Následkem čehož Řím výtvarně ustrnul; a probudil se ze spánku až při první příležitosti, kdy mu povolil tuhý řemen, jímž ho utáhlo křesťanství, a kdy zase mohl rozkypět v novém návalu baroka, tentokrát ve znamení papežství. Papežský Řím je prostě pokračování císařského Říma, aspoň po stránce architektury; a snad teď napíši velké hlouposti, ale nechte mne být při nich. Tedy řekl bych to asi tak, že tady v Itálii je, dejme tomu, dvojí vývojová tendence: římská, barokní, světová, katolická, ženoucí se za megalomanskými rozměry, přepychem, dynamikou a vnějšností; a druhá, primitivnější, přísnější, lidovější, snad bych mohl obrazně prohlásit etruská, která se dostala ke slovu křesťanstvím, vytvářela mozaiky, zalezla do katakomb, oprostila skulpturu i architektoniku, vyjadřovala se dětsky a intimně. Ale barokní tendence čas od času vždy propukala; zmocnila se v Itálii gotiky a obrátila ji v přeplněný, vykrajkovaný barok. Raná renesance je zase přísná, formálně čistá reakce proti barokní tendenci, jež to vyhrála ve vlašské gotice. Ale plná renesance, to už je vlastně nové vítězství barokní ideje. A tak Řím pořád pracuje k baroku, barok je jeho mateřská řeč; a tož má Řím s antikou tak málo společného jako Mikulášská třída.

Ten pseudohistorický výklad činím proto, abych se nemusel stydět, řeknu-li, že se mně Řím celkově vzato nelíbí. Ani Forum Romanum, ani strašná cihlová rozvalenina Palatinu, aniž co jiného vyvolalo ve mně posvátné city; ty maniakální rozměry term a paláců a cirků, ta divná vášeň stavět pořád kolosálněji, pořád extenzívněji, to je ta pravá barokní posedlost, jež později hnala Pavla V., aby zkazil Petrský chrám. Katolictví si podává ruku s pohanským Římem césarů; a křesťanství, toť epizoda, kterou pomohl Řím překonat co nejrychleji.

Nejvlídnější v Římě jsou některé svaté malé kostelíčky: taková Santa Prassede, Santa Maria in Cosmedin, Santa Saba nebo i Svatý Kliment, kde je pochován náš národní patron Cyril. „Tumba di San Cirillo,“ povídal sakristián a ukazoval rozpuklou mramorovou truhličku v podzemí kostela, pokrytou několika otlučenými kameny. Na svatého je to až příliš jednoduché, zvlášť když si člověk vzpomene na honosné tumby papežů v Petrském chrámě.

Ke zvláštnostem Říma bych počítal kočky na fóru Trajanově; je to trávníček pod úrovní ulice, ohraničený mřížemi; uprostřed stojí Trajanův sloup, jeden z nejpošetilejších památníků světa, a kolem dokola polámané sloupy. Na těch sloupech jsem napočítal onehdy více než šedesát koček všech možných barev. Je to nádherný pohled. Šel jsem se na ně podívat ještě za překrásné měsíční noci; seděly zády k sobě a vřískaly; byl to zřejmě nějaký náboženský obřad. I opřel jsem se o zábradlí, sepnul ruce a vzpomínal na domov.

I kočky mají svého boha, jemuž zpívají serenády za měsíční noci: proč ty nikoliv? Ach, nenašel jsi jej v palčivém světle jižního Hélia, ani ve studené hýřivosti katolictví; snad, snad ti něco šeptal v čistotě Albertiho templu nebo ve sladkém třpytu ravennských kostelíčků, ale dobře jsi mu nerozuměl. Neboť přese všechno bůh nemluvil česky.