KAREL KLÍČ

☼  30.5.1841 Hostinné     ♂  16.11.1926   Vídeň u fiakristů

„Poznal jsem ve svém životě plno českých kujónů, kteří byli lepšími lidmi než já (víceméně jen pro vrchnost podvratný živel) a žili běžně v úplné chudobě. Proto, prosím, o mých zásluhách mlčte.“

Ne, to nelze mlčet, Karle Klíči, světoběžníku, první náš velký karikaturisto a světový koumesi hlubotisku, kterým jsi rozmnožil milióny krásných obrázků.

*

Papírně v Hostinném místní usedlíci říkají Labský mlýn. Je to hranatý tovární barák, v němž se vyrábějí kilometry spotřebního papíru na knížky i na balíky. Tam z toho docela levého kamrlíku pro zaměstnance se jednoho jarního dne ozve křik. To malé, co se tu hlásí o slovo v životě, to bude jednou Karel Klíč. Teď se narodil, píše se 30. květen 1841.

Maminka chystá posvícení, kouř se line z komína nad temné kopce, ty hory hlídá Krakonoš. Ale lidi pod horami nehlídá nikdo. Brzy majitel papírny vyhodil Klíčova otce na dlažbu. Rodina si nakládá rance na vozejk… Najednou se paní Klíčová zapotácela, chudák maminka, Karel ji ani nepoznal.

Otec Klíč musel svěřit malého kulihráška do cizí péče. Jednou ho nějaká tetka upustila na zem, nemluvňátko piští, ale tetka před otcem nehodu zapře, prý netuší, proč kluk tolik vyvádí. Když se na to přišlo, bylo už pozdě, nikdo tu zlámanou nožičku už nespravil. Klíč se vydává do světa kulhavý, v pouličním slangu ťapkin. Nikdy nad tím neuronil slzu, i tak se naučil tančit a prohánět naparáděné sukně po svém.

Je revoluce 1848, Klíčovi jsou už v Praze, u Karlova mostu roste klíčová barikáda, někde na jejím vršku stojí Karlův tatínek odbojář. Nikdy dříve nic takového neviděl, doma býval ubitý životem, snad právě proto vylezl na tu barikádu. Vojsko začalo pálit ostré z děl. Staroměstské mlýny v plamenech! Zachraň se kdo můžeš! Domů se tatínek vrátil už zase ubitý, zůstal stát u dveří, hlídá kroky… Policie, okamžitě otevřete vrata! Policajti jako rada Vacátko ho už nikdy vlastně nepřestali špehovat. Karlovi bylo teprve sedm let a naháněli mu strach. Tatínkovi také, a tak domlouval synovi: nesmíš se jich bát, naučím tě jak nemít strach. Nutil pak synka, aby v noci lezl na hřbitov.

Byla tam strašná tma, vzpomíná Klíč, a já všude mezi hroby viděl děsy. Proto mi potom pan Bach se svými dráby už nenaháněl obavy. A snad ani tatínkovi, protože se začal trochu kamarádit s Boženou Němcovou i s Havlíčkem a místo strachu si s ním recitoval šprýmy o těch špiclech, že „ty jejich oslí uši – právě ke koruně dobře sluší“.

Když pak pana redaktora přece jen lapili do želízek a transportovali koňmo do Brixenu a za čas pohřbívali, šel Klíčův otec sklíčeně hned mezi prvními za rakví bojovného filozofa. To byla jeho největší vzpoura a také nejvíc, co synovi mohl do života nadělit. Sám byl totiž čím dál tím chudším kostelním myšákem a musel Karla odstěhovat ke strýci pověstnému jen svým nabubřelým majetkem.

Za polévku musel Karel prohlásit mnohokrát děkuji, za kus chleba požehnej nám Pane a za kafe rucelíbám, až jednou vykřikl, to raději umřu hlady… Od stolu, darebáku, marš! Hoch se stával vzpurným i ve štědré světnici. Co to děláš, ptal se strýc. Kreslím, odpověděl. To je ušlechtilá zábava, míní strýc, ukaž. Ne, Karel neukáže, honem papír spolkl. Byla to jeho první karikatura – strýc jako nadutý holub na báni s prasklým voletem.

Tatínku, musím se ti s něčím svěřit, budu malířem. Otec se chytá za hlavu: ihned se stav u mě, zavedu tě, synu, kde ti kyne budoucnost, k panu Marečkovi, vede jeden koloniál zbožím smíšeným.

Táto, dávám ti sbohem a odpusť, že jsem z koloniálu utekl. Dal jsem se zapsat na Akademii… Cože?, diví se otec a vyhrožuje pěstmi. Nikdy ti nepošlu ani grejcar.

Posílám ti, taťko, prvních pár grošů na přilepšenou. Vím, zase tě vyhodila ta jejich pakáž. Pracuju teď společně s velkými malíři, dokážu namalovat všechno, co oni… To Karel trochu zveličil, utekl od pultu, ale zatím jen jako učedník malířské múzy se ve dne namáhá doposledka na Akademii před sádrovými modely a v noci kopíruje, za pár drobných metr, slavným malířským hvězdám jejich výtvarné skvosty. To kdyby snad zákazníci zatoužili po dalším originálu. Kopíruje, oči rudé, ruka brní, v těch nocích si poprvé myslí, jak by bylo krásné, kdyby nekopírovaly ruce, ale výkonné mašiny.

„My, profesorský sbor Akademie, potvrzujeme, že student Karel Klíč projevil výbornou píli, mravné chování a velké pokroky ve figurální kresbě, a to nejen podle gypsu (sádry, ne cikánky), ale i podle přírody.“ Tak to stojí v jeho zažloutlém vysvědčení. Ale co je zas tohle, Klíči?! To je právě podle přírody. Ven! Podle přírody Klíč nakreslil na Akademii také jednoho z C. & K. ministrů s oslí tváří. A teď se provinilec vrací domů, zastavuje se u dveří, už tam na něj čekají: Půjdete, Klíči, s námi. Na komisařství!... Tak a tady nám prozradíte písemně jména svých spoluspiklenců… Že ne?! Mlčet! Tuhle je papír, inkoust, brko. Máte minutu na rozmyšlenou. Varujeme vás! Pište! Ukažte!

Za tu minutu Klíč místo jmen kompliců nasypal do policejního kalamáře posýpátko a udělal z inkoustu lepidlo. Nepíše to, řekl jim s výsměchem. Tak složil maturitu z kuráže, ale v mžiku ho vyhodili z Akademie. Je vyhoštěn i z Prahy!

JAK MALUJE RAFFAEL

Jde a neví kam, schovává se na vandru, místo ministrů teď maluje lidem pokoje nebo tesá nebožtíkům na náhrobní kameny anděla, večer po hostincích absolvuje vrchní kurs, když portrétuje pivní bratrstva jako Rembrandt Noční hlídku. Honorář vybírá jednotný: teplou vydatnou večeři. Na zdraví, pane malíři! Mělo by se však vymyslet nějaké umění také pro ty, kterým v kapse nechrastí moc mincí pohromadě. To by byl kumšt! Milión obrázků po grejcárku… Klíčovi něco blikne hlavou. Milión obrázků, ale mám jen dvě ruce. Jak by se to jen dalo vykoumat?

Když se za čas pozapomnělo na jeho zločin se zneuctěným ministrem, smilovala se nad ním Akademie a nechala ho dostudovat. Pak už měl hlad jako akademický malíř.

„Oznamuji P.T. obecenstvu, že zhotovuji podobiznu každé osoby za nepatrnou sazbu 25 zl. Za podobnost ručí zajisté mnou zhotovené podobizny našich národních vůdců Palackého a Havlíčka. K návštěvě zve, též venkovské (stačí poslat poštou fotografie), Karel Klíč, kreslič, v Praze na Mikulášském plácku č. 16.“  Teď už kreslič poslouchá, zda se blíží kroky, uši navýsost napjaté, ale nikdo se k němu nehrne. Snad proto, že tenhle zapadlý kvartýr nikdo nenajde. Tak si vyprosil, aby mu dovolili malovat zákazníky ve špeluňce Anatomického ústavu. Ani tam noha nevkročila, tak kreslič maloval zadarmo ještě jednou kněžnu Libuši. Předlohou mu posloužil obrázek Boženy Němcové.

Zase se ozval tatínek. Nejdražší hochu, ne vlastní vinou a zcela mimořádně jsem se ocitl v tísni… Už zase, otče, diví se Karel, tak to jsme na tom stejně.

Ale vím, nadějně píše otec, jak se to dá změnit. Oba se ruku v ruce dopracujeme solidního postavení. Jistě jsi už jako umělec zaslechl cosi o novém převratném umění. Jmenuje se fotografie. Podle mého je to vrchol malířského kumštu! Rychle a levně!

Tatínku, jen kvůli tobě jsem si koupil Fotografický lexikon, který právě vyšel. Něco na tom bude.

Synu, nepochybuj vůbec, že já jako znalec věd chemických a ty, cvičený kumštýř, dokážeme hotové divy. Přijeď! Založíme umělecký podnik, firmu jsem už vymyslel: Raffael.

Karel Klíč honem ujíždí v malířské haleně do Brna, vybíhá z vlaku, míří do Novoveselské ulice, tam je ta jejich zbrusu nová živnost se jménem génia ve štítě. Čte: „Fotografická dílna u Raffaela poroučí se ku zhotovení obrazů všeho druhu i rozměrů, jakož i přemalovaných v oleji. Jeden tucet dva zlaté.“

V průvodech se sem hrnou nařvaní feldvéblové, aby se nechali zvěčnit. Zle, matičko, zle – píše se rok šestašedesát, prusko-rakouská válka útočí na civilisty – Brandenburci zde! Před černou bedýnkou u Raffaela nafukují oplechovaná prsa Prušáci, zarputile se naparují do čočky, hlavu mají vycpanou slámou svého vítězného tažení. U bedýnky před nimi pobíhá, napadaje na stranu, kumštýř a eskamotér ťapkin. A teď se raději souká pod plachtu. To černé kulhavé prostěradlo, to je zatím génius Klíč.

Klíčovic mají v Brně papouška, který dovede pouze jedno slovo napodobit – fotograf. U klece však postává akademický malíř a učí ho další: Karel. Papoušek to zkouší, Karrel… Karrrel… Povzbuzený kumštýř pokračuje v lekci: Karel je malíř. Ale papoušek se nezmýlí: Karrel je fotogrraf… Klíč zuří: Malíř, povídám! Papoušek: Fotogrraf! Nakonec Klíč vedle papouška rezignuje. Naučil se mistrně fotografovat a za deset let se mu stala fotografie dalším výnosným osudem.

KDO JE ŠPERHÁK?

Nic naplat, Raffaeli, tvým ateliérem se Klíčovic rodinka vykoupila z dluhů a Karel mohl s kulhavou nohou směle vykročit na svou dráhu karika*turisty. Začal hned útokem.

Několik tajných existencí prohlíží v místnosti policejního cenzora drzé břitké karikatury. Podepsán je Šperhák. Kdo to je, s tak hrozným jménem? Kde se nám ukrývá? Zesměšňuje svatou církev, bourá majestát. Cenzor řve jak zjednanej: zabavte ten plátek, přiveďte mi co nejdříve toho chlapa, ať pozná, co je cenzura. Policie začala pátrat po provokatérovi. Marně. Je dobře skrýván za vraty předměstského domku, tam má svou ilegální tiskárnu, kreslí, karikuje a především posiluje v lidech odvahu.

Zkonfiskovat! Zatknout! Nezatkli ho četníci, pachatel stále uniká, stěhuje se z bodu A do bodu B, kličkuje, kruh se postupně zúžuje.

Dva muži v černém (Will Smith aka Fresh Prince ještě nemohl míti v Evropské rovince o Raffaelovi žádné potuchy, takže ani žádné důkazy) přeběhnou spěšně dvorek, vyptávají se domovnice, vystupují nahoru po schodech… Vy jste Šperhák? Nezapírejte, sledujeme vás už řadu dlouhých dní… Ne, jmenuji se Karel Klíč. Ale Ti dva se nedají obalamutit: Ovšem. A Klíč je Šperhák. A Šperhák je Klíč. Už vás máme a nepustíme.

Co mu udělají? Havlíčka odsunuli do Tyrol. Kam Klíče? Do Uher! Tam vás, člověče, čeká kariéra! Kariéra? Jaká? Skvělá! Ti dva v černém, to vůbec není policie. Dříve než se to podařilo tajným, sebrali Klíče dva agenti největšího a nejpopulárnějšího maďarského humoristického listu. Zde je naše smlouva! Jaké máte požadavky? Chci kreslit, řekl na to. Ve dne, v noci.

Aby se zbavil dohledu policie, vydal se Klíč navždycky do světa. Chtěl tam hned na začátku udělat dojem, koupil si proto obrovský kufr, ale protože neměl co dát dovnitř, vycpal ho starým papírem. V Uhrách okouzlil kufrem i štiplavými kresbami a stal se přes noc slavným mistrem. Otevřely se mu nejvyšší dveře, na jaké mohl pomyslet.

S neúnavností chudého chlapce v krvi kreslí tisíce kreseb; když mu umdlévala z toho pravička, přehodil pero do levé. Brzy mu nestačila v tempu Budapešť, sklízí ovace ve Vídni, v Německu, v Anglii. Když už ani levičku necítil, přišel na svůj první vynález, násadku pro tři tužky. „Čáral jsem všemi třemi najednou.“

Byl ve všem neskutečně ostřílený fenomén. Ve Vídni vystupoval jako koncertní rychlokreslíř. Právě dohrává svůj valčík Johann Strauss, potlesk, a už se na pódium hrne zázračný kreslíř. Vypodobňuje pro pobavení zpěvačku, potlesk, tak ji nakreslí ještě jednou, vzhůru nohama. Publikum z toho burácí, ať žije Klitsch! Mrkl do první řady a bleskurychle nakreslil cenzurní bonzy na křeslech, taky zadkem nahoru. A všem v sále došel smích.

Zůstal tedy trampem, střídal pohostinné země, ale češství si dokázal nosit s sebou. Tehdy se povznášela ke světové slávě zpěvačka Adelina Patty… Božská mrcha Patty. Vydávala se hned za Španělku, hned za Američanku, Klíč si z ní dělával v karikaturách nehorázně šprýmy. Její milenci mu hrozili pěstním soubojem i smrtí, pokud byli víc hystericky naladěni. Smál se, tuhle mám v hrsti. Její táta nebyl Patty, ale Chlupatý. Hvězda se neodvážila ani muknout, ještě Klíčovi vodila bohaté zákazníky na portréty… „Ona mi ty kunčafty dohazovala, abych na ni neprásknul, že je Chlupatá z Brna.“

Ne nadarmo se Klíč učil nemít strach z nebožtíků, vzpomínáte? Jeho karikatury střílely do všech zlých a pokažených duchů evropské politiky. Zde, prosím, několik na ukázku: našišato Bismarck, Jeho Veličenstvo král Rumunů jako okurka. Arcibiskup s oslíma ušima. Španělský Don Carlos spletený ze smyčky od šibenice.

Klíčův nejslavnější obraz však teprve přijde na řadu – Klíč eskamotérský vynálezce. Je to však nejhůře rozluštitelný obraz.

SILVESTROVSKÁ NOC

Bylo tomu už čtyři sta let, co Gutenberg vynalezl knihtisk. Rukopisná kniha stála ve středověku jmění asi jako celý dům nebo stádo krav, levné tištěné knihy změnily dějiny. Kdo však také dokáže levně a věrně tisknout obrázky, aby jejich krásu mohly spatřit i chudé oči? Dosud rytci jen ručně přerývali předlohu do kovové desky. Byla to úmorná a předražená makačka. Klíč je malíř a Klíč je také fotograf, nedává mu spát myšlenka, že se musí jednou přece povést přenést fotografii na měděnou desku, která mu bude snadno tisknout. Splní se jeho dávné očekávání dát lidem milióny obrázků po grejcárku?

Už probděl sta nocí, ale deska se mu stále tlemí, že je levej jak šavle. Začal ztrácet zrak. Co když úplně oslepne? Po marných pokusech celý vzteky mrsknul jednou měděnou desku do šuplíku, kde měl asfaltový prášek.

A pak končil svoji platnost rok 1878, přicházela silvestrovská noc. Jako vždy paní Klíčová pozvala kupu veselých hostů do domu. Na zdraví, Klíči! Nedopil pohárek. Nakonec zmizel. Přeběhl dvůr a zapadl do své dílny. Rok se končí až o půlnoci. Otevřel zásuvku a škubl sebou. Něco se stalo, vlastně nic zásadního, jen asfaltový prach jemně dosedl na měděnou desku. Klíč se pousmál. Té noci se už nevrátil zpět k hostům. Rozžehl hořák.

Venku tiše napadl sníh. Nad plamenem přitavil k měděné desce asfaltová zrna. Ulicí klikatě šli nametení chodci a zpívali si. Podařilo se mu na desku přenést fotografii. Uslyšel z domu vítání Nového roku a začal na desce leptat obraz.

Pak už přichází úsvit. Klíč běží čerstvým prašanem, budí měditiskaře Pisaniho a pod hrozbami ho donutí, aby ihned zhotovil otisky. Jsou tak dokonalé dílo, že mu i tento známý grobián zapomněl nadávat. Teprve k polednímu se mistr vrací a nese dárek pro svou ženu, vynález heliogravury.

Byl příliš bohémský, než aby se odhodlal ke strašné pouti na patentový úřad. Věřil lidem a tak mu jeden vykutálený obratně vynález vyfouknul ve svůj prospěch. Klíčova heliogravura dokázala zachytit sametovou měkkost tónů, ale osvědčila se jen pro tisk na ručním lisu. Tvůrce věděl, že je teprve na polovičce cesty, chtěl tisknout ne pár, ale hory obrázků, to nedokáží ruce, ale stroj. Mistr je už nyní nedůvěřivý, zamlklý, nic nevyzradí na veřejnosti. Proto se nikdy nikdo nedozvěděl pravdu, jak a kdy objevil svůj vynález nejsvětovější – hlubotisk.

Je rok 1890. Jsme tou dobou v Anglii. Klíč sedí v přijímacím pokoji bratří Storeyů v Lancasteru, sekretář ho nechá klidně sedět, jen ať čeká v pořadí, my tu máme ředitelskou poradu. Mému panstvu, mister Klish, patří nejslavnější grafický závod. Náš čas je proto jako drahokam.

Tak jim vyřiďte, že můj vlak dnes nepočká. A do ruky mu vložil cedulku: Vynalezl jsem hlubotiskový stroj. Machine number one yo.

Mister Klish, mé panstvo je ochotno vás přijmout. Ale máme jen čtvrt hodiny času, ani o minutu déle, pak čau. Přijali ho a zaujatě poslouchali hodinu. Pak podepsali kontrakt a chtěli ho kvapně zavézt kočárem na nádraží. Řekl jim, že za těchto okolností už na vlak nepospíchá, zdrží se tu déle.

Zdržel se tam celých patnáct let. Zdokonaloval svůj hlubotisk, vyvíjel bravurní péči. Zjednodušeně můžeme říci, že je to heliogravura, kterou chrlí rychlolisy. Místo měděné desky je tu nahrazen měděný válec, místo asfaltového prachu mřížka jako včelí plástev. Místo jedné reprodukce celé kopy obrázků. Je to snad ta nejdokonalejší reprodukční technika.

Mister Klish, mé panstvo vás žádá, zda byste laskavě neměl čtvrt hodinky času… To jen brothers Storeys, majitelé nejslavnějšího podniku, chtějí dnes Klíčovi, jako svému novému společníkovi, něco nabídnout. Zde, prosím, klíč k bráně naší fabriky. Je pro vás ze zlata, náš nejhodnotnější Klíči.

Také dělníci na něj nikdy nedali dopustit. Jen vrátný, co lidem nadával, ho nemohl vystát. Klíč ho popadl za límec: „Nemáte právo být hrubián na mé boys. Jsou to gentlemani a nepobírají plat zadarmo. Budete s nimi podle toho taky jednat!!!“

Tímhle klíčem si otevřel cestu k popularitě široko daleko.

Domů do Čech se už kulhavý tulák nikdy nepodíval. Po válce ho ve světě přičítali k Rakušanům a ochotně mu všechno zabavili ve jménu znárodňování. Z Prahy mu posílali trochu jídla a z Anglie uhlí. Peníze se cestou vytratily do nenechavé špatné kapsy. Klíč říkal, že Vídeň mu připadá jako macecha a Praha jako vlastní maminka.

Zemřel, téměř jako úplně nevidomý, roku 1926 ve Vídni a odpočívá tam na největším hřbitově v Simmeringu.