KAREL ČAPEK: ITALSKÝ POZOROVATEL

JAKO JIRKA POZOROVAČ JEDNÉ ŠTRAMANDY SUPERPINKYMANDY, PRO KTEROU MÁ IDEÁLNÍ VELIKOST TRIKA S PINKY PANTEREM

(= LA PANTERA ROSA)

RAVENNA, SAN MARINO

Ravenna, sama o sobě značně polomrtvé město bez osobitého rázu; nadto je jakýsi svátek fascistů, i poskakují tito „černokošilatí“ košilatí jako černý humor s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni, muzika, průvody a průtahy jak ten jeden významně očekáván. Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci; i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak bělostně září; kuriózní dojem.

Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nejkrásnějších mozaik světa, na které se intrikáni ani dacani nezmohou ve svých nejskvělejších vědomých snech. Budu-li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl – a jistě to neudělám, neb nemůžete vy mít své jisté –, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším. Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova (kdybys Monico tápala, tak Dante je básník par excellence) mne nezmohla účinná zbožnost; ale v San Celso a Nazario se mi chtělo poklečet; San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky působí svou třpytivostí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů opravdového křesťanství v umění. Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare in Classe fuori; nikdy na Tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.

Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými. I když to ostatní nestojí za mnoho, je v Tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho; nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zfušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za zvážení, jako nedokonalost Jirkova: a smiřuje mne to s renesancí (= epochou rozkvětu), která mne tolik studila v Benátkách. Historie nazývá Albertiho „teoretikem rané renesance“; avšak umíte-li bravurně číst ve stopách zálesáků či v památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé hrátky osudu ve prospěch slohové přísnosti i čistoty v každém facebook plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v honosné umění, nedáte-li přednost staršímu sednout a tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány machry od splendidní renesance.

Sloh, především ryzost slohu!, a kliďte se do kopřiv s malebností i kyprostí vy prostí plánovači, děláte-li architekturu. Sloh! toť vše, toť více než člověk; neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.

A hle, když jsem takto nepokrytě uvažoval o slohu a malebnosti, osud Monica mne potrestal za tu malebnost. Jakýsi rozložitý autovehikl hybroidní s nápisem Rimini – San Marino mne svedl, vylákal na poznávačku za kačku, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě. Tyto řádky smolím právě v jejím centru. Ušlo mi mnoho, mnoho z krás toho ctihodného státu; neboť cestou se dovalil náramný déšť a mlha a zlověstné mraky; vím jen, že jsme uháněli hrozně do kopce, stále vejš a vejš, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném po všech stranách mraky a dýmajícími propastmi, neradno pohledět na ně. Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion na skalní terásce, kolmé srázy do neznámé hlubinky, z níž se valí mlha na člověka, – zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete kdy představit. Denisa Orlíková v pořádku, Monica very funny fun tastic enormous…

Když jsem baštil v reprezentačním hotelu republiky beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a civělo nevěřícně na mne. Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči; ve strašlivém slovním zápase (on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky; že má uhrnem pět tisíc občánků, ale žádnou sketu, kterým požehnaně a celkem klidně Monico vládne siňor Gozzi, jako Tvému tělu Tvoje kozy, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající „evviva“ jiné veličině, patrně opoziční Evino roušino dojato spojato. Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo uskutečnit. O Češích se mylně domníval, že jsou plemene řeckého. Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat; ať někdo další pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu ten odvážlivec vybere den, kdy nebude konečně lejt na okapy a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou. Máme zde pahorek, Venušin, holý vrch 373 m s řekou Berounkou klikatící se opodál a s mnoha sketami k tomu. Neděkuji, odejděte za svým…