Druhý díl knižní série o čarodějnickém učni je zatím nejnapínavější a nejpropracovanější částí cyklu, plánovaného na sedm částí. Jde v podstatě o detektivku v nejlepší tradici Agathy Christie: postupně tu padají oběti, za nimiž stojí skrytý pachatel, a čtenář je celou dobu udržován v napětí, za kterým koutem se schovává. Podstatnými rozdíly Harryho Pottera oproti klasické detektivce jsou jednak skutečnost, že oběti tu neumírají (velmi nápaditě tu dochází pouze k jejich “zkamenění”, ze kterého budou za čas vyléčeny), a potom samozřejmě fakt, že tu máme čáry a kouzla, takže řešení otázky Kdo to je? nebude zcela v souladu s naší běžnou rozumovou zkušeností.

Na počátku příběhu se Harrymu dostává od domácího skřítka Dobbyho naléhavého varování, aby tentokrát do Bradavic raději nejezdil, protože mu tam hrozí strašlivé nebezpečí. A opravdu se od chvíle, kdy Harry do školy vkročí, začínají dít zvláštní věci, jedna podivnější než druhá...Tajemné nápisy na zdech, sípavý děsivý hlas, který Harry občas slýchá, a to vše vrcholí tím, že někteří studenti – shodou okolností právě ti, kteří pocházejí z mudlovských, nekouzelnických rodin – začnou být nacházeni ve stavu mrtvolné strnulosti. Do Bradavic se prý vrátil záhadný Zmijozelův dědic, a Tajemná komnata, v níž jeho předek kdysi uvěznil strašlivého tvora, byla prý znovu otevřena...

Harry se spolu s Ronem a Hermionou vydává za řešením této záhady, a sám přitom naráží na znepokojující skutečnosti o sobě, které podsouvají, že tajemným dědicem, který zapříčiňuje tato strašlivá zla, by mohl být on sám. Není přece přirozené, že rozumí hadí řeči, a pamatuje si také, že při rozřazování uvažoval Moudrý klobouk o tom, že by jej dal do zmijozelské koleje...Anebo se za tím skrývá někdo jiný? Harryho odvěký nepřítel Draco Malfoy, nebo s tím snad má souvislost nový profesor obrany proti černé magii, samolibý krasavec Zlatoslav Lockhart? Čas ubíhá a obětí přibývá, jednou z nich se dokonce stane i duch...

Filmová verze příběhu je, stejně jako v případě prvního dílu, velmi osekaná a zploštěná. Občas jsou pominuta i poměrně zásadní vysvětlení, takže čtenář neznalý knihy se může jen těžko dohadovat, jaký měl záhadný pachatel motiv k tomu, že nechal zkamenět také kočku školníka Filche? (V knize se dozvídáme zásadní informaci o školníkovi, která událost vysvětluje.) Podobně například kočičí podoba Hermiony zmizí náhle, aniž by se o ní dále mluvilo. Následkem toho je konstrukce odhalenější a příběh nemá správnou gradaci.

Stejně jako u prvního dílu Columbus naprosto rezignoval na humor, který je nezbytnou součástí Rowlingové knih. Dvojčata Fred a George, v předloze neúnavní strůjci vtípků a nezbedností, jsou zde opět jen bezvýznamným doplňkem děje. Stejně tak jako jejich starší bratr, prefekt Percy, jehož sebevědomí a ctižádost je v knize častým zdrojem humoru. Několikrát jsou tu – podobně jako u prvního dílu – situace ukončeny těsně před jejich humornou pointou, nebo jsou o humorný nádech ochuzeny (například v situaci, kdy má hajný Hagrid při rozhovoru s ředitelem stále mávat zabitým kohoutkem). O trochu vtipu se tu postará jen Harryho nejlepší kamarád Ron (jehož představitel je tentokrát jasně nejlepším z ústřední trojice), například v situaci, kdy v obklíčení obrovskými pavouky volá: “A teď už můžu panikařit?” Vtipně se povedlo převést i několik scén se Zlatoslavem Lockhartem, například tu, kdy ve vypjatém závěru ztratí paměť.

Jinak se ovšem filmu humoru zoufale nedostává – a co je podstatně horší, nedostává se mu napětí. V knize jsou situace, kdy se na zdech objevují záhadné nápisy a pod nimi studenti ve stavu strnulosti, popsány natolik sugestivně, že při nich doslova běhá mráz po zádech. Ve filmu je “zkamenění” postav (včetně ducha) podáno způsobem, který nijak zvlášť nevyvolává děs a hrůzu. Stejně tak nemá sílu ani závěrečné odhalení, a to už se vůbec nezmiňujme o scéně Harryho souboje s netvorem, který má až nechtěně komický efekt. Vydařená je oproti tomu určitě scéna s obrovskými pavouky, kteří působí opravdu děsivě a odpudivě.

Pokud jde o dětské postavy, zmiňovali jsme se již o tom, že z lehce zestárlých představitelů ústřední trojice Harry-Ron-Hermiona je nejzajímavější výkon herce, ztělesňujícího Rona. Velmi zajímavý výkon předvádí představitel zlého Draca Malfoye – přestože fyzicky možná zcela neodpovídá knižní představě malého zloducha, jeho projev ve chvíli, kdy se podivuje “Goyle, ty umíš číst?” je neodolatelný. Ostatně ve zmiňované scéně se výborně předvedou i oba jeho spoluhráči, představitelé “bodyguardů” Crabba a Goyla, kteří tu vlastně hrají Harryho a Rona, již si kouzlem změnili podobu. Velmi dobře je zvolen také představitel mladšího Harryho obdivovatele Colina Creeveyho.

Pokud jde o dospělé herce, tradičně dobrý je Alan Rickman coby zavilý profesor Snape, přestože ve druhém díle se mu nedostává tolik prostoru. Ctitelé montypythonovského Johna Cleese si svého oblíbence ani tentokrát neužijí, protože se tu coby Skoro bezhlavý Nick opět pouze mihne (scéna hostiny duchů, v níž měl v knize dosti významnou úlohu, byla ve filmu vyškrtnuta). Podruhé už se tu nesetkáme s učitelkou létání na koštěti madam Hoochovou – její představitelka Zoe Wanamakerová měla prý přílišné finanční požadavky.

Z nových postav připoutá samozřejmě jako první pozornost Kenneth Branagh coby samolibý profesor Lockhart. V knize je Lockhart charakterizován jako mladý zlatovlasý krasavec s nesmírným kouzlem pro ženy a tím, co bychom mohli označit jako “sexappeal”; čtyřicetiltý Branagh, který neoplývá žádnou zvláštní fyzickou krásou, má k tomuto idolu i přes zesvětlené vlasy nesmírně daleko. Jeho hraní se nedá nic vytknout, a milý vtip, kvůli němuž se vyplatí zůstat až do konce titulků, je skutečně skvostný; přesto šlo obsazení tohoto herce dosti proti duchu knihy. Něčím jiným je překvapivě úloha ducha zavražděné studentky, Ufňukané Uršuly, která byla obsazena nikoli dívkou, ale herečkou dosti přes třicet; v tomto případě působí stylizace přirozeně a divákovi se opravdu zdá, že ona průsvitná slečna má kolem patnácti let. Velmi slušný je také představitel Lucia Malfoye, otce Harryho nepřítele, který působí jako zvětšená a zlejší kopie syna. Na hranici mezi “dětskými” a “dospělými” úlohami stojí postava záhadného Toma Raddla; ta byla obsazena mladým hercem nepopiratelného charismatu, který se výborně hodí k dvojlomnosti postavy.

Po trikové stránce je "dvojka" Harryho vydařenější než “jednička”, ať už jde o famfrpálový zápas, obrovské pavouky nebo animovaného skřítka Dobbyho (přestože s jeho podobou také nemusí mnozí čtenáři souhlasit). Jen si možná mohl režisér odpustit obehrané situace, jakou je Harry, držící za ruku Rona, vypadávajícího z létajícího auta.