Já strom samoty s kořeny v nebi dívám se očima větru po věcech psů kdy sklidit kameny z polí komu nabídnout slovo a komu jeho písek jež je podoben vzpomínání jak s klíči od domů v Pompejích jsme ze všech zámků kterými nám nařídili spoutat se učinili další zbytečnost a věděli, že den kdy odemčeni padneme do spirál jak semínka javorů a poletíme ústy mladých milenců jako těmi svými bude konec kruhu, jemuž řekneš dost jako uvaděč s křivými zuby věčné tmě biografu jako pták opilým duším, jež si ho pletou s jejich těly jako hlína chlebu a dáš pít dítěti bez tváře jímž jsem ve vteřině půlnoci třeba pitomé vody na jejíž dno pokleknu v rybě abych poznal co je to mlčet s Kristem nebo za tebe a chlad toho čemu jsme řekli sbohem bude nocí
|