Rozetka a její láska

Ach jak ho milovala, jak ho měla ráda,

krásná Rozetka svého mladého, vysněného prince,

netušila, že osud jim jiné plány střádá,

že dva ruby má každá, i zlatá mince.

Dnes zděšená tu stojí, klesla z výšin níž,

uštvaná necítí tlukot srdce, jak to štvané zvíře,

držíc v ruce mušketu, chce být smrti blíž,

jaký zlý to svět poslal srdce mé za mříže?

Na Bastilu, bylo tenkrát heslo krvavé revoluce,

i její „princ“ vykročil směle nové době vpřed,

nikdo nechtěl býti více považován za onuce,

směle na barikády, šlechta to je vřed!

Tam na bojišti se smrti Rozetčin „princ“ líbí,

ona vybrala si ho, a spěchá mu vstříc,

hned tyká mu, věčný život svůdně slíbí,

už neuvidí „princ“ svojí Rozetku nikdy, nikdy víc.

Padne rána, smrt nabízí „princi“ svoje rámě,

ptáci nesou Rozetce tu bolestnou, krutou zprávu,

že její „princ“ leží zakrvácen v černé jámě,

život zhroutil se, už není láska v právu.

A tak svírají Rozetčiny třesoucí se ruce mušketu,

hlaveň něžně líbá její bílý, mladý spánek,

slyši hlas „prince“ svého, „ zahoď život v rozkvětu,

zmačkni Rozetko čekám, smrt je lehčí než-li vánek“.