Modlitba skákacího panáka

Den za dnem propotím

proužky své vězeňské košile. Den za dnem skáčou

po jejích obětních proužcích… Nicotné

zrození znamení raka,

znamení černého kříže. Magdaleno,

                  matko všech asfaltů

na cestách, kam nikdo nechodí, kam popel z holubů dopadá

                        s krutostí peříček po nočním náletu.

V zákoutích, kam si tak nanejvýš

                                 chodívá odskočit

hlas zpoza zdi. Ale nikdo a nic už tam nezívá

                     vrátky do pracovních jiter.

Odpust, že nevidím

           skákání přenosky nad singlem - tajemný smysl té písně.

Zatímco babičky štrikují dědečky, smířeně koukají,

jak ten čas letí a pelichá s krutostí peříček

                    po nočním náletu snů, který budí a obrací 

města – –  Nikdo a nic už teď v činžácích nebydlí.

Pokročil čas. Jiný pokrčil rameny.

Dej, ať má cesta je šťavnatá,

živá a nateklá srpnovým vedrem. Za rokem rok, celé dekády

ať po mně surově skáčou. Bolest je znamení,

že ještě k bolení cokoli zbývá. Nejsem dost slepý a pokorný

k  blednutí na slepých cestách.

Zapomeň na mě – hříšného, protože doposud živého.

Zapomeň sněhem a tisícem podobných

vybraných způsobů.