O autorce A. V. Alence Vávrové

Narodila se v mrazivém únoru 1952 ve Františkových Lázních. Její prvotina s názvem „DRUHOTINA“ se ukázala na pultech všímavých sociálních prodejen v roce 1986 s ilustracemi plzeňské ultra-snivé hyper-vášnivé zastaralé grafičky Marie Lacigové. Druhotina pod názvem „NAHATMA“ (= děj se co děj, když autorka zažívá nahou tmu, tak prý pociťuje hlavu plnou červánků, nikoliv kebuli plnou nechutných traumatických psychočervů) (1989) jí vynesla Cenu Pražské imaginace z nadace Bohumila Hrabala. Básnická sbírka „Mé a Františkovy aneb Z jiného světa“ (1993) je skvělou arteterapií při praxi nezvladatelně známých návalů vzteku u vzteklounů, účinnou desinfekcí se zárukou spotřeby, platí dál bez prošlé lhůty. Je k dostání pouze ve Františkových Lázních na adrese malebného autorčina obchůdku (Národní 13) a je rovněž zdobena průvodkyní dekoru old school Marií Lacigovou. Pro potěchu přátel vydala v roce 1998 báseň MARCIKÁJ aneb Čajová báseň.

Zcela jistě není náhodou, že sbírkou básní „Soukromá Hrabaliana“ vzdává svůj hold životu a pábení a svému pokrevnímu bratru…

Hospodářské noviny 43/1998 o ní napsali:

„Básně A. V. léčí duši. Spolu s blahodárnými účinky přírodních zdrojů pomáhají nemocným najít soulad těla i ducha, stejně jako o to usilovali ti nejstarší lázeňští praktikové – Panoramix, Asterix, Obelix, Řekové, Římani i Arabové…“

V roce 2000 jí vyšla zajímavá kniha, takzvaná family book „Rodinné balení aneb Společná knížka“, kniha básní pro děti, ale zároveň pro jejich rodiče. V posledních letech vydala troje „Záložky“ (2004 a 2005 – autorka ilustrovala svými fotogramy, k „Záložkám 2006“ vytvořila ilustrace malované na hedvábí Alice Vegrová, nositelka ceny Franze Kafky za přínos evropské kultuře). Dárkovou publikací je kniha „Modrý pierot aneb Poháry plné cherubínů“ (2001) s kolážemi a předmluvou Miroslava Horníčka a půvabnými malůvkami Marie Lacigové, Miroslav Horníček, který nesnášel černý humor, zemřel pak v ústraní 31.3.2003 s vědomím jejího podání Modrého pierota a snad se svým nestárnoucím posláním moudrého pierota.

DRUHOTINA OD ŽENY VZÁCNÉHO DRUHU,

K MUŽŮM NEVŠEDNÍ

Résolument Feminin, Výsledky ženské péče a jakosti.

BEZ FINÁLNÍHO LADĚNÍ

Asi bude bolet finální ladění

Asi mě bude do kazajky svírat

Neucítit už pohlazení

Stromy Domy a Pábení

Už nepohladit Už nezazpívat

Nemít žádná svá trápení

Jen těžký klid se začne

vtírat…

Ne ještě nechci ani za svět

A všemi současnými tóny

chci se rozeznět

Teď hned

Ještě ne finální ladění

MÝM MILÁČKŮM

Nesu si v igelitce

od poštovní přepážky

kus srdce

mého i tvého života

(někdy se to tak zamotá)

nesu si v tašce kůžičky

z háďat vysvlečené…

Dívám se na ně jako na

staré fotografie

a daleko jsem jinde

(korektura strastná túra)

(spíš tortura sebemučení)

Má duše v kleštích: jak dostat ven

ještě na poslední chvíli

všechna ta přebytečná slova

nenávidím vás

mí dávní miláčkové

a nejraději bych vás

od začátku milovala

znova

jenomže

to už Nikdy nepůjde

Co je psáno to je dáno

napospas ptákům

tygrům

kočkám domácím

studeným rybám

plžům mlžům hlavonožcům

napospas

tobě

miláčku

O PŮVODU DRUHOTINY

Svou každou báseň napřed

jako Prvotinu žiji

A když to žití vtěsnám do slov

lexikem posvazuji

Ať dělám co dělám

a jistě je to moje vina

nevznikne to co žiji

Vždy už jen Druhotina

HLEDÁNÍ?

HLEDÁME CESTU

Hledáme hlubáňky v nás

Hledáme TO pravé

Srdce na dlani

Radost až do rána

Postřižin čas

Lásko

Hledám tě

Nelásko

Co tu ty hledáš?

Nehledám tebe

Světe

Básničkou volám tě

A hledám

v tobě

kus sebe

KRADU

slova mý ovečky bílý

do básniček od písniček

často se mi zatoulala

tralala

postupně jaksi nevědomky

chytly se do léčky

ty moje ovečky Pošetilky

nemohu je tam nechat

a proto musím spěchat

ukradnout pro ně příhodné chvilky

pro moje Potěšitelky

Pošetilky… yeah bloudilky Zabloudilky…

NOC JABLÍČKO PANENSKÉ

Uléhám a v mé posteli

Mám nebe plné hvězd

S nikým se zásadně nedělím

Až přijde

Bude můj

Kýl a Chameleón

Pyx a Orion

Býk i Fénix

I Trojúhelník

V zimě či na podzim

Bude můj Orel Delfín i Šíp

Had z ráje i Havran nebeský

a Koník růžový obzvláště

zjara mi u polštáře

nožkou bude hrabat

V létě až budou mi

k nohám padat

já budu si přát

aby odhrnul mou peřinu a řek:

Virginie smím?

…aby pak stal se mým

Velkým i Malým vozem

Nezapadajícím

souhvězdím

V Paříži jí poskytne přehršle euforie kankán, v Římě požehnání od papeže

nabírá mládí hrstí vrchovatou jako jiní střádají žetony do soutěže

na dobrou noc ji doprovází kouzelnický Aladdin a luna

já bych chtěl, aby se leskla do šera štědrá fortuna

po Františkových Lázních zkoušel krovky třepotavý motýl

hotýlek užitečný hotýl, výletnický azyl, nostalgický kvartýr

třepotavý motýl, výletnický rozmar, bohatýr v kousku poezie

to nejhezčí na dotek, na známkách tutovka, pozdrav alegorie hortenzie

jarní procházka v jejích gestech inventura „Suave Ventura“

matematicky geometricky ve století jednička, hýčkaná figura

sportovně pěstěná, s kšiltovkou aura neškodná cenzura

rozmarné léto s rozmarně točenou zmrzlinou Vančura

čeká na ní ideálně jemný dámský kapesníček na nos

u její operace grácie Pierot a pozdrav tutovky štědrá noc

úspěšná školačka, oázy hledačka, VIP třešnička i salónní zvedačka

Ventura na její způsob až na vrcholky hor, kam jí nevyhoupla sedačka

PŘIBLIŽOVÁNÍ

Tma nás bleskurychle

Svlékla do naha

Spirále touhy

Obtáčí naše těla

Zamlklí

Splýváme

Na několik vteřin

které v sobě nesou

Paměť rozluky

NEOPĚTOVANÁ

Ten holoubek sivý

v mé srdéčko klove

Vyklovat chce lásku

Ta slzami plove

Daleko má láska

daleko sny chystá

Marně holub klove

není už tu místa

NA SKOK U MAMINKY

Housličky toulavé

Srdéčko chudé

Pár kapek veselí

Jdu plakat do mechu

Vezmem si s sebou borůvkový koláč

Maminka bude mít kytkatý šátek

Tady snad žádná bolest

Není tak těžkopádná

„Směj se, hříbátko, směj se,

můj hřebečku zatoulanej…“

KONEJŠIVÉ MOŘE ČASU

Z litinových pacholat

odvazuji své smyčky lan

Ještě pár chvil

a už se odpoutám a pak

Budu tě marně usilovně hledat

Už žádné Znovu Nikdy už

nenajdu tě sedět na zábradlí

racky počítat a hvízdat si

Na okno klepe ti paprsek z perleti

měsíc ho poslal za tebou…

S úsměvem ale zůstaneš tak živě

se prohrabovat svou tmavou čupřinou

v kukátku hezkých vzpomínek

mých nejprvnějších plachých lásek

Hlavně a hlavně tak ležérně

se doširoka smát celou tváří

do slunce zvrácenou

Kosatka času

Jen zvolna

Vykoná

Své

VLÁSKY BÁSNÍ

nechávám v sobě

k sobě uléhat

Nechci aby se spletly

v cop

Chtěla bych

studánkovo psát

Zatím jen tak

halabala
leží ve mně

rozchucaně

Nechci je rozčesat

Ještě mě neokouzlil

Stříbrný

            hřebínek

                        poezie

TAK NEVÍM

Tak já nevím

proč ti to mám

opakovat posté

je to tak prosté:

            Mám tě ráda

            Mám tě ráda

            Mám tě ráda

            Mám tě ráda

            Mám – ?

BEZABRAKAČÁRYMÁRYFUK

Zaklínám tě

Bílý tvůj závoj pálím

i střevíčky

Z rukou strhávám

Hebké rukavičky

Ctnostný věneček

srážím z hlavy

Obyčejná buď básničko

To je mé zaklínání

Buď:

NEBE ZEMĚ KÁMEN

NE BEZE MĚ K ÁMEN

bezhlavě neputuj

Pevnýma nohama

Tady na zemi

stůj

UŽ NE SLOVA – OVEČKY BÍLÉ

pošetilé

Už ani jeden beránek

se nesmí vloudit do stránek

které by měly plné být

zelených polonin

Už nic jalového z těch volovin

Už ani jeden beránek

Žirafy slov by měly natahovat krky

a sloni prskat oslintanou spršku

lhářům těm mlátičkám do prázdné slámy

na hlavy

Kráva a prase by měly mít své čestné místo

tam kde už konečně jednou musí se zjednat čisto

veršem pěkně zhurta od podlahy Poezií Krev a mlíko

Duhové ryby vynášely by za ploutvemi

poetické texty až z hlubin

Pták Noh by to všechno holé opeřil myšlenkami

že přeci jenom Vždycky nakonec dobro v nás zvítězí

Už žádné Potěšilky

Chci básně jadrné s dračími zuby

NAŠLA JSEM

cestu

Našla jsem

člověka v nás

Jednou jsem zahlédla

i srdce na dlani

Radost až do rána

a postřižin čas

Našla jsem

nepravdu ve vínu

A ZCELA NA DNĚ

na dně sklenky

toho komu tam spadla

Zeleně mžourá teď

na mě ze zrcadla

Lásko

            Hledám tě

A kdo by nelásko hledal zrovna tebe

…

Světe náš

Básničkou voláme tě

A hledáme

            V tobě

                        Sebe

NEMILOSTÍN

…

Koho z nás do léčky

nechytily ovečky

Komu z nás oblázky nekladly otázky

Kdo z nás na lásky bol nesmočil alkohol

            Jak těžké být originálem asi

V almanaších naší poezie kdekdo čechrá si vlasy

Jó jó… všichni jsme…

Naše slova

Naše životy

Náš dar zrození

            jak vejce vejci jsou si

            jak vejce vejci jsou si

            jak vejce vejci…

PO PRVNÍM STÁNÍ

„Ty a já

Já a ty

Dvě desky

strašlivě kusy vohratý…“

Noc a dům

Bolest stěn

Všechny dny

Prohratý

Hrubost slov

Hloubka ran

Dveře jsou zamčený

Ve třetím pokoji

Pláče

Jak ty i já

Ten nejvíc

Ze všech zraněný –

Nevěří pohádkám

Nevěří pohádkám

Nevěří

Ne Věří

TY VZDÁLENOSTI

Jsi daleko zasunutá vzpomínka

na rozbité koleno

Říkám si Jak je tohle možné

ještě včera jsme se hravou náladou navzájem dotýkali

říkám si jen jak je to možné

Po pár dnech vyčichneš z mé paměti

jako záhadný parfém

najednou

snad v tisícině vteřiny

zasáhneš mě

otupíš mé smysly

svět zmizí nevím kam

jsi jenom Ty a Ty a Ty

Už zas

vtíráš se mi a pak…

ty vzdálenosti

kdyby nebyly

BOLESTI

Tepeš lidi

Do oškliva

Do oškliva

Shrbuješ záda

Křivíš obličeje

Bereš oči pro duhu, ne naopak

Jen paletu bolestnou

Mrazivě elegantní

Jen nemocniční

Smaltovanou

Mísu pod prdelí

K výběru pouze

Čerň

Špínabílá

Ledově většinou

Většinou unisono

Bolesti tepeš

Lidi do oškliva

Odnímáš uši

Pro hezká slova

Utínáš ruce

Pro něžná pohlazení

Svazuješ nohy

Aby nikdy nedošly

Slavíky zabíjíš v krku

A srdce rozemíláš

Na strašném

Strašidelném

mlýnku

VOR NEJISTOTY

se potácí

myšlenky srovnané

převrací

V partituře zpřeházené noty

Nemůže hrát Nemůže číst

Nemůže jíst – To ty…

stále se nevracíš

Někde bouchly dveře

přijelo auto

na schodech slyšet kroky

výtah tě nevytáh

minuta minutaroky

Ty poslední trpělivé drobné

klidně utrácíš

všechno jsi propil

nevracej se

Už se nevracej

Hrob ti kope

Divoce hraje a čte si

a dobře jí i spí

a zpívá

Sama sobě teď ponejvíc se směje

To by se načekala

PEŘÍČKA PRO NÁS ZTRÁCÍ

a není ochočená lázeňská sýkorka

zobající z dlaní

Je to tak nejspíš

                        kolibřík

Dvacítka mléčných zubů

                        mník

duhová rybka nad řekou třpytka

vlčí mák na hladině pár kruhů

smůla rosomák

smolnej kamínek

bumerang

Štěstí je plachej pták

POCHYBNOSTI CHYTAJÍ PŘEHNANÉ ŽÁRLIVCE

loutku marionetu

mlsného pejska

Uvízl čumáčkem v plechovce

od masového prejtu

Směšný je – nemůže se jí zbavit

hlavou o zem práská

Pochybnosti zapřáhnou do krabičky

člověka konipáska

Motýl v zavařovací sklenici

Smutná zmítá se láska

vezírkem žárlivosti

lapena

OBYČEJNÁ VÝČITKOVÁ

Asi už ti nemusím

Ani nakupovat dárky

Vánoční rybičky…

Teď si je krmím sama

Tvůj svetr sama dám do pračky

V knížce sama si podtrhávám

Nepotěšila by tě jednou v balíčku

Úplně

Jiná

Žena

?

POTKÁVÁM TOHO MNOHO

co zrovna není „akorát“

podle mého táty a mojí mámy

To poznání mě vždycky zas

až na dřeň kostní bolí

a chtěla bych se

za vše pravdivé a čisté prát

třeba i slovy

která jsou laskavec

květina nevadnoucí

a přec ne amarant

Vždyť slovo to je zbraň

i vylekaný králík

i trávník pošlapaný

trpělivá budu a políčím si naň

Jen nevím zdali se mi ta rána povede

tak akorát

a do černého střelím

Ú SPĚŠNÁ GRAMATIKA

Po studiu praktického jazyka

učinila jsem toto poznání:

Mnoha jazyky mluví někteří z nás

Jazyk – kývání

Jazyk – lísání

Jazyk – uspávání

Jazyk – výhoda

Hbitě plamenně plamenitě

Mnoha jazyky mluví někteří hned

bez příruček slovníků konverzací

stačí jim k tomu jediná

gramatika

VŠEOBECNÁ SRDEČNÍ

inovace…?

Holá srdce na dlaních

se už nenosí

K mání jsou jen tak v bazarech

na regálech se válí pohozena

Proboha vy to nevíte paní:

Dnes v rámci inovace

nosí se jedině

lhostejná

opancéřovaná

JABLOŇOVÉ PŘIPADÁNÍ

Někdy připadá si

tak strašně

strašně stará

uschlá jabloňová větévka

zjara

jenomže v ní to

uvnitř tak krásně kvete

Kdejaký vrabčák ještě si

hlavu splete

Do jejích dlaní

hnízdečko položí

a strom zas bude znít

jednoduše

čimčara

čimčarára

STROMY

své koruny zlehounka dotenka vylehčují

na nich vždycky nejlépe poznám konec léta

předzvěst – smutněnka se vkrádá

ještě však přijdou barevné výkřiky do módy

jemné žloutnutí a tiché uvadání

stromové varování – lidé užijte si

užijte si ještě trochu léta

než přijde to babí

chladivé sehnuté žlutavo

šedivé skřehotavé

kostnatou rukou nás upozornit

že jak měsíce i nás ubývá

Ale nás jenom jednou

Jen jednou Jedenkrát

ZDÁL SE MI PŘESPŘÍLIŠ SPLAŠENÝ

ten verš co se ti v noci zdál

JSI JAKO RADOST NA ČELE

DO KTERÉHO BYCH CHTĚL SÁZET KVĚTY

Klaním se ti Žádná reprodukce Originál

Kéž by to tak ve mně chtělo zůstat

Pokaždé když najdu v našem malém bytě

Tu ponožku Tu vázanku Tu druhou třetí pozvánku

Na schůzi Na exkurzi Večer družby…

Klaním se ti Žádná reprodukce Originál

Jak to můžeš prosimtě všechno vydržet

A k tomu ještě ty moje věčný řeči

Klaním se ti a ptám se jak je možné že

Tohle všechno můžeš

a ještě se ti potom

zdají verše roztomilé

a mně ne

VYLOŽÍME KARTY

Pojď

uděláme si čisto

prostřeme bíle stůl

Vedle toho všeho

co na ubrus dáme

dlaněmi vzhůru položíme

své ruce

Šípy s jedovatými hroty

nebudeme tahat z toulce

protože oba chceme

vyložíme karty

nenecháme si žádné

případné trumfy

pojď

LÁSKOLÁSKO

staronová

senzační

něžněbílá tanečnice

zpolehoučka dovášniva

roztančilas moje srdce

Bije prudce

láskolásko

hrubozrnná

držíš ty mě svými drápky

už mě kalvárií vedeš

ne z pohádky

do pohádky

Lásko Lásko

Bílá Stránko

Lásko Lásko

Živá Vodo

Už jsem si to nemyslela

že mě jako blesk rozštěpíš

umřu že a hned se zrodím

Tebou Svoje

Nově Celá

ROZVERNOSTI?

Co slyší a vidí sochy v našem parku v máji

I.

Zpívání

Líbání

Hlazení

Mazlení

Vyzývání

Ptáčete píp pípání

Rašení

Pršení

Zelenání

Doteky

Přísliby

Červenání

Rozkvěty

Hubičky z darování

Šeptání

Lákání

Omlouvání

Slzičky z dojetí

Objetí

Domlouvání

II.

Blůzičky

na zemi

Odpoutání

Loučení bolestné

I prolhání

(a ještě ráno má ta nestyda nahatá, mramorová, tajemný úsměv na rtech a František sedí na zeměkouli a má v ruce rybu, odvěký symbol plodnosti a mlčení.)

Františkovy Lázně, jaro 1960 – 70 – 80 – 90 – 00 – 10 – 11 – 12 – 13…  ??? 

Čistě hédonistická

PÁNOVÉ

jestli si myslíte

že jste jediný na světě

kdo ženám přináší

slast

Ó to se mýlíte

já například

s radostí kladu nožku

pedikérce a slastně vzdychám

v kosmetice

blahem se rozplývám

když mi kadeřnice

drbe a umejvá hlavu

fakt…

S TEBOU

Celou mě slastně objímáš

Laskáš mě svými doteky teplými

Pookřívá celé mé znavené tělo

Oči mám zavřené

Na nic nemyslím

Zjasňuje se mi čelo

Podléhám tělem i duší vůni tvé omamné

Je mi nádherně

Ve vaně v koupelně

A koneckonců

I s tebou

PODEJ MI ESÍČKO

Po ránu

Nikoliv z nebe

Ale můj miláčku

z tebe

na mne dopadá nostalgie

stesku

Ještě žije

Ještě žije

            nesku

neskutečný krapet poezie

            v esku

v esíčku sladkém

PROČ UŽ TY NEMÁŠ A POSTRÁDÁŠ SMYSL PRO KRÁSU

Když já

Když já si asi

Čechrám tu pro tebe vlasy

Pro tebe slovíčka načechrávám

Podej mi esíčko

            Lásko má lasičko

JO UŽ JDU

Z kuchyně

na tebe

vařečkou

mávám

…RYTMUS ŽIVOTA V MLADÝCH ŽILÁCH KLOKOTÁ

Navoň se…

Chtěla bych si hrát

S tebou na něžné kolébání

Dnes nechci sama usínat

Pojď – zahrajem si na líbání

Utíkej – ne – spíš dej se v let

Budem si zpívat do svítání

Rytmy co známe nazpaměť

Pojď ke mně…

Ach…

–

Už se ani nevoň

OSLAVNÁ ÓDA ZAKONČENÁ POKÁNÍM

ANEB CO SLYŠÍ DÍVKY POTOM

Rajská je rajská

Píseň tvého klína

Celý svůj úsměv

položil jsem do ní

Životní návraty

prohry i odplaty

své prudké lety koní

Rajské jsou písně tvé

Ach utopit se do nich… !

Teď díky milá díky

Za břehy tvojí něhy

Jednou snad

stvořím ódu

Teď promiň

Usínám

Němý

HRNÍČKOVÉ PŘÁNÍ

Nepřeji ti

Přeji si:

            Dva pomněnkové hrníčky

            na tvém stole

Abys pil z nich kávu

čerstvě umletou

S lidmi které máš rád

Přeji si aby každý z nich

Na jejich kvítkách ponechal

Své nepolapitelné

            Přeji si:

Rozprávět se všemi

Obrázky

Co zůstanou na jejich dnu

A jednou také já z nich pít

přeji si:

malíčkem znovu pohladit

Ouška

            jejich

Slzičky

            otazníčky

Nepřeji ti

            přeji si

I taková

jsem

PODZIMNÍ TRALALALA

(Pro jednu smutnou holčičku)

Pohleďte lidi

v koutě parku stála

Třásla se zimou Asi se bála

Asi se bála podzimního deště

asi se bála

asi se bála

tak jsem ji vzala pod víčka

Stěží mi někdo asi uvěří

nasáklá deštěm – je jak pápěří

S sebou ji nosím stále na víčku

a občas se mi promění v jednu písničku

V písničku

V podzimní

            V tralalala

PŮJDU SE VYSVLÉKNOUT DO SKŘÍNĚ

Celá se tmou obložím

Až se mě dotknou tvé electro elektrické prsty

Rozhořím se rozhořím

až začnou sršet jiskry

do peřin

Budu jak trampský ohýnek

Ohňostroj na plachtě noci

Rány budou nám kolem uší hřímat

Světlice pršet A pak

se budu na zem na padáčku snášet

Zůstanu viset na nejvyšším topolu

Už tě vidím za ním jako kluka utíkat

Drápat se vehementně nahoru tě vidím

Zatím mě karmínová polévá a já

jako poprvé se stydím a ty

na mě hulákáš očima

že ten můj stud

je nejhorší

druh lakoty

KUBA ŘEKL

Vyzuj se Pojď bosa

Trápíš si nohy podpatkama

co pod patkama svýma

ráda nosíš i když víš

že je to nemoderní

a doktorama spíš je schvalovaná móda

triumfujících ploských kristusek

Bestie malá Víš dobře jak ti sluší

Klenutí chodidla a nártu

Úžasná architektura

už od paty…

Štve mě Štve mě tak Štve mě

že každej chlap očima sejme

vzorek z nich sobě pro štěstí

Ze sladkých mazlivek
opodpatkovaných tvých

Vyzuj se Vyzuj se Bosa pojď… to – to

– to chrlil velice hbitě a za ruku mě ulicema táh až jsem si málem podpatek zlomila a říkala jsem si

Jak může takovej medvěd chlap

vymyslet tolik hezkejch slov

Hned jsem je doma zapsala

Ani nevíš že seš básník

značka Kubík

TEDY JSEM

HODINY VE ZNAMENÍ CERVANTESE

Mé velké kuchyňské hodiny tikají

Bez ciferníku

Přes celou jeho plochu vepsal tam

Miguel de Cervantes

Jediné kraťounké příslovce: T E Ď

Teď – ručičky spínají se

Teď – rafije prosí

A tikot tepe kladívky

mou duši

teď – teď          teď – teď

            prosí

teď – teď          teď – teď

neb cestou Potom

dojde se k domu Nikdy

O RUBÍNOVÉM PŘELIVU NAD ČELEM

Hlavu má plnou červánků

Ráno jí spadly do vlasů

Bude je tam nosit pro krásu…

Která z nás by si nepřála

alespoň jedenkrát umýt si hlavu

v červáncích na obloze

Ještě alespoň jedenkrát si hrát

a zpívat v dešti duze

o tom co teprve přijde

o lidech které potkáme

o mužích kteří postaví domy

o dětech které se narodí

o stromech které se Budou zelenat

Která z nás by si nepřála

mít toho mnoho ještě před sebou?

Hlavu mám plnou červánků

To ráno spadly mi do vlasů

a někdo třeba neví že Chci je tam nosit

Pro krásu Pro odvahu

dívat se lidem zpříma do očí Posté se pálit

A postéprvé říkat…

A ještě k tomu Tralalala

Hlavu mít plnou červánků

Na just!

ALEHOLKY

Na světě jsou holky

a ještě taky aleholky

My holky nosíme culíky

a podkolenky a džíny

Korálky pejsky a mokasíny

Říkáme čau a hejbni kostrou

Máš bezva vohoz

kam na to chodíš…

My aleholky máme svý prcky na kočárku

Na školách a v Praze na vysoký

Sedíme trvalou u holiče

Stojíme na banány

a kdyby jenom na ty

Nosíme domů plné tašky

Zpátky už jenom láhve

Ptáme se Co, jak žiješ

a odpovídáme stejně

Ále holka… přijď někdy

Popovídáme

DESÁTÝ LUNÁRNÍ MĚSÍC

Na pozadí smrti

Stoduhový život

A všechny krásy světa

Mžitky nad tůní

            .

            .

            .

            na těchto místech

byla popisována bolest

na kterou se rychle zapomene

Sotva přiložíš poprvé dítě k prsu

Chceš peříčko najít v lukách

Co všechny války škrtne

ANI PES NEŠTĚKNE

Po někom housle – po někom elpíčko

Po někom na vršku domek – po někom žlutohnědý Okál s brizolitem

Po někom zahrada – po někom stereo HIFI 1136A

Po někom rezatá kastle žigulíka…

Po někom stříbrná duha tónů

Po někom čtyři slané slzy

Po někom pták v koruně stromu

Po někom ani pták Ani pes Ani koruna

Čtyři macešky

Ty Zpodzemiočka

Pár bláznivých básnivinek

Kdyby aspoň

po mně

REŽNÁ

Režná jsou moje ústa

Ne samet motýlí

Jsem krajina podzimní pustá

Barvy když pomíjí

I z veršů psaných do větru

Jsem labutěnka hadí

(A režná ruka tátova

motýlově hladí…)

Režné jsou moje úvahy

Režný jen na mě vsadí

Režné mé tělo podzimní

Režně tvou horkost zchladí

…

(Michalovi)

Nebydlím

v rovině položené jako spánek

ve městě Čelákovice

u továrny TOS

hned vedle hospody Moravěnky

ve Smetanově ulici

s popisným číslem 752

Nemám plaňkový plot zeleně natřený

Na okno se neťuká

U vrátek se nezvoní

Já bydlím totiž v šedivé krabici

zeleného města

v ulici Pionýrů 14

A přesto i u nás je

klíč pod rohožkou

A bez teplého podkrovníčku

podobná je ta cesta ke hnízdění vlaštovky

Jediná jedna je

Nic na ní nezměním

NEJKRÁSNĚJŠÍ POCIT STOLU

(Jiřímu Wolkerovi)

Jsem tichý svědek dlaněmi hlazený

Lokýtky mazlený

Pěstmi otloukaný

Slzy radosti ale i žalenky

bolenky trápenky

jsem dosyta ochutnal

Znamení domova – k jídlu prostřený

vídám-li ráno co ráno muže a ženu

s dětmi si sedat kolem mě

spolu

Večer co večer je radostně vítám

a vím že nejen mně

je v tyto chvíle míru nádherně

A to je ten nejkrásnější pocit stolu

JAKO BYCH TUŠILA

Básníci verši s citlivými prsty

osahávají současnost

Ruce chtěli by Saxánovitě natáhnout

daleko do budoucnosti

(okřídleným koněm)

Zatímco moje poezie

je obyčejná kobyla Krista

kterou jsme měli když nám táhlo na dvacet

Byla už stará Potřetí zmetala

Nemohla nám dát hříbě

Jako by tušila

že ji prodáme do buřtů

a postupně ji budeme propíjet

Na chocovické pláňce zhluboka nasála

mrazivý vzduch a chtělo se jí běžet

běžet běžet

ještě teď zpěněná zasněženým polem cválá

na každém druhém skoku jí zmrzlá oranice

seká do strunek

kobyla padá vstává padá a vstává

jako by tušila…

(krev srdce v závějích

nohy sedřené dokrvava

cíl sražená hlava)

TOPOLY DO ČÍTANKY

(Tátovi a Mirce)

Mají už na sobě

žebrácké roztrhané šaty

O nic však neprosí

Budou i nahé hrdě stát

v nepohodě

a všechny – i ty nejmenší

prstíčky topolů

provždycky budou

jak první učitelka Eva

ke slunci ukazovat

směřovat nahoru

Když kácejí topoly

myslím na čítanky a listuji

také ve svém tátovi

MÍT TO ŠTĚSTÍ

připsat nové písmeno

na konec naší abecedy

Je mi líto že se mi to

do konce života asi nepovede

Ale já stejně věřím

že jednou přijde člověk

docela obyčejný jako já

jednoduše z kapsy vytasí několik znaků

a zasune je namísto těch opotřebovaných

Z té abecedy

už nepůjdou dát dohromady některá slova

jejichž podstata mě k smrti děsí

Chce se mi připsat písmeno

na konec abecedy

CLARION V NÁS

Je někdy sedmdesát osm světelných let

ode mě – snad někde v souhvězdí Lva

Daleko od Země

A přece je V každém okamžiku

V tobě i ve mně Je hudbou pramenů

i forte hrané jemně

ponorná řeka co nezní beznadějně temně

I když zdá se někdy mizet

JE

A nikdy neumře

dívčinka

SVĚTLOvLÁSKA

Clarion

I střapatý kluk v nás

Hvězdička

naděje

PRVOTINA

Ty – ono – my a já…

Má Druhotina touží

životu být podobná

Nechce být černá – ani bílá

Nechce být jiná – ani stejná

Ukřičená ne

Ani tajná

Ze všeho nejvíc ne

Ľahostajná

ZPÍVÁM

Ve mně je hora

I moře

I stůl

Je ve mně cukr

I úžas

I sůl

            Tak už rozepni

            Ty knoflíčky

            Blůzičky

            Co už se dávno nenosí

            A pojď BÝT

            A být i staromódní

            A třeba i poklekni

            A řekni:

V tobě je ta hora

Ta voda

Ten dům

Je v tobě hoře

I závrať

A kořínky ke snům…

/EDICE SOUKROMÁ HRABALIA:/

A PŘESTO CLARION

Až cesta moje uzavře se

a v moji tvář se vloží stíny

já mávat na vás nepřestanu

nadějí

            s křídly

                        bukovými…

kontakt na autorku:

„od sochy Františka“

Národní 13

Františkovy Lázně

Telefon 0166 54 29 40

MAMI

Mám velmi dlouhé nehty umělé

Básně na stroji vyťukávám

obrácenou lžičkou

Nádobí myjeme myčkou

Ve velkém pokoji má Anežka obývák

Bude mi třiačtyřicet

Aninevímjak

Strašně to letí

Necítím se tak dospělá

Jen trochu unavená Zklamaná

Stále něco čekám Krásnýho

Občas když nemohu usnout

nad ránem se lekám

že už to všechno Bylo

že už nic nepřijde

A tak já se tulím k bílé angorské vestě

hebké jako chmýří pro králíčky

…

NA FAKÍRSKÉM KOBERCI NOCI (je to scat a scatting)

tma a tma tma smavá tma ó nahatma

mat a tma tma hmatám tam a nahmatám:

tma a tma tma mává tma a nach a tma

mat a tma tma chvátám tam a Nahatma

a Dav a Dva

Pro světlostíny na mandolíny hrajem

na fakírském koberci noci

do chvíle nad ránem zmítám sebou

pak jdu a beru tři lžíce medu

antistresovou to terapii – tejrám se

– rozsvěcím – čůrám – zhasínám –

– rozsvěcím – piji …

Na rožni touhy usnout

otáčím sebe sama nad plamenem

v chladném zážehu měsíce

celá bolím a Jonáš

křičí ze sna To není velryba

to docela malá rybička Na dně

hrníčku malovanýho –

Na strop zapisuji naivní svoji

fugu

drze hladím se Hrabalem Už zase

vkleče u konzula vyťukávám

dopisy němé

(Předsmrtnou poštu neotvírá!

Komentoval mé Pošetilky

Potěšilky Kadlec – Ale! Václave!

Svetr ode mě S jelenama Ručně

upletenej Nosí –) 

rozkvetly černé růže po nebi

Vtom ty černé kupy sena

Krčily se jako vlci

černá maštal černí koně

na hřbetech jim kočky sedí

sedí tiše tiše hledí

oči mají úplňkové

z okna černá šerpa visí

socha padá padá socha Krásná

zkamenělá hudba

z okna černá

šerpa visí

            (a nach a tma

            tvá Nahatma)

A PŘECE BUDU

ach, bude až

po všem

            po všem veta

a poslední věta v ústech

zlomí se mi

            já hlavou

stále v oblacích

kde krásné zámky plavou

toulati se budu

a srdcem v zemi

                        rýt

na věcoviště slov odhodím

všecky róby doby a zůstane

zase jenom

                        já

holčička malá s velkejma vočima

na koni jede

                        a hříva mozolnatá

ruka vlaje

vez mě koníčku

k tlustoprdce hodné mamince mojí

která spávala s peněženkou

k mamince s tečkovanejma rukama

ta všechny rány zhojí

i nejtřeskutější

            v mrazu bez bot pro fialky půjde-li

a přece budu k mamince se lísat

v poslední vteřině

já mazlíček její

Z OKNA ČERNÁ ŠERPA VISÍ

Rozkvetly černé

růže po nebi

Studená zima a mráz

vtom ty černé kupy sena

krčily se jako vlci

černá maštal

černí koně

na hřbetech jim

kočky sedí

sedí tiše

tiše hledí

oči mají úplňkové

z okna černá

            šerpa visí

socha padá

padá socha

krásná zkamenělá

hudba

slovíčkem dychtivým

nikdy víc nepořečníme

nepohostí mě pivem a sýrem

Tymián bude mi vonět z Provence

A TAK NEUVĚŘITELNÉ

STALO SE SKUTKEM

Kočka ve mně

se napřímila

a povytáhla

drápky

Neuvěřitelné stalo se skutkem

neboť zároveň

tiše přeběhla jsem si přes cestu

Zaplnila jsem se světlem

a tmou

Světlem a tmou

A neuvěřitelné opět stalo se

skutkem

neboť bylo mi zeleně jako kdysi

v jedné básni

asi před padesáti nebo

čtyřiceti šesti

Sevřela jsem dlaně a malý vesmír

držela jsem v pěstích

Ano jsem Tvá Nach a Tma

Nahatma Stále proti větru

a jalovčinky na mor

stejnosti stejnosti stejnosti lho

a neuvěřitelné stalo se Mé srdce

hořelo

Že tys za horami lesy a přeci má

Malorca Menorca Ibiza i Tenerife

blízká – a já to nejlíp vím lásko

že voníš deštěm

že můj jsi můj

jetelíčku náš

A TROUFLA JSEM SI

z bláta pozvednout

ten kapesníček

jenž

            pohne vesmírem

blíž

            k srdci

a nestydím se posté

opakovat slova:

            srdce

            něha

            pravda

            soucit

            láska

ačkoliv pravda obzvlášť

patří Bohu

a řiť do kalhot

trychtýř je obrácená pyramida

    a z nebe pyramidou

        luna šedivá se

         třetím očkem

              dívá…

ČEKÁRNA PRO NEJPŘÍBUZNĚJŠÍ

A tak neskutečné stalo se

skutkem

Veliký básník vyskočil oknem

z pátého patra

Rovnou do nebe

                        a já ve čtyři ráno

vzbudila syny a pravila:

Na tento výlet do Prahy

co živi nezapomenete

a jeli jsme bez snídaně

vlakem z Německa a Jonáš neustále

ptal se Mami, ty kytky jsou umělý?

V Praze nám vítr cuchal vlasy

Obloha poseta černými růžemi

Vtom ty černé kupy sena

krčily se jako vlci

                        a my na počest Velikého

Cvoka – namísto v automatu Svět

snídali jsme v mekáči

Donaldu Mc a starší syn kladl

mladšímu bratrovi vzdělávací otázky

typu: Jaká řeka protéká Prahou No

Napsal ji také Veliký hudební skladatel

Prahou protéká Rusalka – odpověděl

celou větou ten mladší bratr a syn

A sny Ach sny mé Kam jste se vytratily …?

Rusalka plakala (Rusalky vždycky pláčí

pro básníky) a nám pršelo za límce

a šla jsem smutnou Prahou s těmi umělými

kytkami co vypadaly jako živé

(svět chce být klamán mami)

dovnitř jsem ronila slzy

            V Dětském domě

jako pro Pietu stylově vyprodávali knihy

(jak panebože paradoxní! I zdi mají uši

ale vaše uši jsou kvalitně zazděné …)

Na obrovských štosech knih seděli

znudění prodavači a komíhali nohama

            Vtom ty černé kupy sena

            krčily se jako vlci a my jsme

koupili

            neplatného průvodce Paříží a Astrologii

Stále jsem myslela na toho velikýho člověka

co dokázal Skočit do nebe a modlila jsem se

Za něho: NAHATMA NAHATMA Už nic tě nebolí

Pak všichni jedním směrem šli a přivedli

mě až tam kde Rakev vidět nebylo

Kluci se potom přeli jestli byla černá

nebo hnědá a jenom já vím: byla Bílá

s kravatovými puntíky zlatými

Zatímco pozůstalí čtenáři tiše plakali

jiní vtaženi průvodem s aparáty

vždy připravenými cvakali

Kdo ti umřel? – Ptal se s úlekem

Zdeněk Janík ještě v obřadní síni

a já Stále Nahatma

Věřící

v podání ruky přes hory a doly devatery lesy

na podání ruky přes krvavé hřebeny

na úžasnou mnohovýznamovost

            mlčení

na ohňostrojové Slovo

na slovo – neolovo

stála nepohnutě drze v čekárně

pro příbuzenstvo

Něčím mě dobil ten pohřeb

a viděla jsem neviditelnou ruku

kterak do mě zabíjela hřeby hřebíky

a světla kamer co chvíli ozářila To

panoptikum a já tam nebyla

Viděla jsem se svlékat ze sebe

svetr s jeleny ten druhý

a chtělo se mi Teď Hned

jej mezi věnce položit ke Jmenovce

a zabylo mi líto všeho dobrého

co jsem pro nebožtíka Neudělala a pak

jsem jako bleskem v čekárně pro příbuzenstvo

věděla že já už Nikdy Nesmím

ke Zlatému tygru

abych nikdy nepřestala cítit jeho

Ruku a sýr tymiánem sypaný

            tak zůstala jsem bez Tryzny

Vtom ty černé kupy sena krčily se jako vlci

a já už věděla že už Nikdy nenechám se

čtvrtit na velkém rudém dranžírovacím stole

ačkoliv už nikdy nepřestane bolet půl

věty spálený A tak otočili jsme se

na podpatku abychom Jídlem oslavili ten Skok

do nebe a s Cikánským brekotem v uších

jedli jsme v obchoďáku teplé předkrmy

(tak na ten výlet do smrti nezapomeneme mami)

Pivo k poctě Bohouška – Mojeho – pila jsem

sama až v rychlíku do Chebu

a od toho dne

            Hrabalovou Prahou

smutná Rusalka nepřestane téci

a její hlavou jí černé růže plavou

ty co rozkvetly toho dne po nebi…

(Jarda Jiránek zahynul až 16.1.2013 a to byl dvakrát přítomen s námi u hrobu Bohumila Hrabala v Kersku, hned vedle má totiž uloženy ostatky svého vzácného děda a babky… ten hrob Bohumila Hrabala je pozůstatkem na památku její básně, Rusalka má hned vedle svoje ulehlé příbuzenstvo v Kersku pod drny)

APRÍLOVÁ KOKETA

Bohužel – anebo bohudík

jsi můj chladivý

pan kouzelník

Drsný a dravý

malounko hravý

Zpočátku vlaze

záhy však drze

mé horké tělo

uchvátils

Bosa jdu v dešti

a všude mám tě

bohužel anebo bohudík

Kdoví jestli zaručeně jsi

Ten můj pravý – kdo ví

nejsi-li jenom aprílový

a prý loví deštík

prostovlasé dívky (co taková Sinead v Irské divočině)

co nenosí deštník

Já ne

chyť si chyť si Dešti

mých sedmnáct

Chyť si Tak chyť

(16.4. to seklo náramně bodré aprílové koketce Ilonce, a to slavila Irenka…)

UŽ ZASE OBCHOD STOJÍ

Obchod a poezie asi doopravdy

Nejdou dohromady

můj táta říkal – bordel na kolečkách

a tak hezky to znělo

Ráda bych připsala pár hezkých slov

ale zas musím jít kšeft volá

tiché vábení kalkulačky

Na kolečkách byt i ve mně…

A na hlavě mé červánky vyhaslé

                                               ale

dnes do rána

vyrašil mi mezi vlasy

Kapraď samec

aby mě ujistil že je jaro

V MÉM KRÁMĚ SE ŠEPTÁ ŠEPTEM

V mém krámě se šeptá:

Ad astra

Vždycky jsem chtěla nemožné a to

se stalo hlemýždím krokem

ale vytrvale za tisíce dnů

nebylo to málo

Clarion čím dál blíž

se na mě směje třpytem svým

kapradím zeleným

vždycky jsem nemožné si troufala přáti

Bláznivý zlatokop hledám hroudu huronské

poezie

v krámě

            čaroděj

       Kašpirovskij

půjčil mi své dlaně

kladu je na hlavy svých návštěvníků neboť

jen málokteří prožijí metamorfózu ve šťastné

zákazníky Nahatmy

Na kolegy své na fakturu něžně tleskám:

šup šup šup a boty vyzujte Vzadu je Seánce

a daruji daruji

                        něžně mléčné peří v peroutce husí na trhu nabízené

aby byly buchty voňavé

povždycky nemožné Maminko mami

Víly tančily u Čerňáku v lese přesně tam

pod tím zlatým stromem kde

Išla Ančička šmatíčko prati na Jordan

Anežka prsten ztratila A já ne

V našem krámě úžasně se myjou hlavy

Potmě

(ne pošetile)

MÉ A FRANTIŠKOVY (aneb z JINÉHO SVĚTA)

No ano Praha je naše hlavní město

Ale Františkovy jsou Hlavní

mé

Jen jednou jedinkrát se jimi projdi

I tvé srdce drobínek možná zůstane

Stále se budeš muset vracet

jak vlezlá melodie

nepůjdou ti z hlavy

Ochočí si tě

Jako veverky

jako sýkorky

jednoho rána jim budeš

zobat z dlaně

Nepomůžeš si Vyvěsíš inzerci:

Vyměním Své za Fr. Lázně – 3 + 1 zn.:

„I za menší“

A v tuhle chvíli už budou Františkovy

Tvými a pak teprve Františkovými

Vyzkoušela jsem na sobě

***

„Člověk je potěšen

a žal nese se tak krásně,

když jsou na světě dobráci,

lidé, kteří čtou

                        básně!“

                        (Petr Bezruč)

„Kdo myslí jenom na sebe

ošidí druhé o sebe

ošidí sebe o jiné

a zakrní

a zahyne“

                        (Jan Noha)

***

I.

BOLÍ VÁS TROCHU NOHY?

SEDNĚTE SI

ODPOČIŇTE

NECHTE SE HLADIT

VŮNĚMI

JSEM VAŠE PRVNÍ LAVIČKA

Ráno ve Františkových Lázních