I.
Byla zima napjatá
mezi okenními rámy,
crčela do úst
a pod dušnými dveřmi
podškrabávala se neustále.
Vešel jsem do kostela. Jeho svatostánek
byl vykradený, z mohutných soch
sloupaná barva a kříž,
protože neměl zlata,
byl ponechán v rohu.
Vítr se chystal prolomit
tabulky a zimu
a do kamenné dlažby zarůstal
kněz.
Celá ta zima byla v nás,
kdo přišli a viděli,
jak vykradači hrobů
hloubí ty hroby ještě dál.
Dech odvíval
se ve spirálách,
podpíral oltář
vysoko nad nás.
- Jděte mi do prdele s Ježíšem! –
Tak úzko najednou
a černé saze
slepily ústa i nos.
Nahlédl jsem za oltář –
– kýble a hadry
ještě mokré
a dřevo prožrané červotočem
doutnalo. Hořel chrám.
II.
Jsem
zavěšen nad městem
za danou samotu,
kterou
krátím,
za přístřešky žen,
pod
nimiž stávám,
za teplo útulků,
vypouštěné
z oken.
Tedy jsem
zavěšen
do pláštěnky v bloudění,
vidím před sebe.
Jinam ne.
Jsem.
Málo jsem.
III.
Říkáš mi ještě dnes
a já chci zítra
a rád bych strpěl bez trpění.
Viděl jsem oltář prožraný
a křičel: „Bůh tu není,
není, není...“
Duněl jsem
a bylo ve mně vzduchu,
kolikrát byl jsem rozepjatý...
Prosím, buď
ještě znovu dnes,
jen buď,
ať jednou dojdu
ke spasení.
|