ZATRACENÍ

Plné temných mraků

je to dnešní nebe.

Oči plné hořkých slz,

oči plné Tebe.

Zimní déšť padá shůry,

kapky stékají po okenním skle.

Nohy bolí mě, jak z celodenní tůry.

A v duši je mi ZLE.

To co v duši trápí mě,

vůbec nelze říci.

Už nelze zapálit

vyhořelou svíci.

Nelze vrátit čas, NELZE

změnit mysl.

Můj život zase selže,

zase ztratí smysl.

Sleduji tu stěnu z vody,

ale myslí jinde jsem.

Tvé doteky mě dosud bolí,

ještě nejsem vyléčen.

Stačí dotyk náhodný

a duší zmítá křeč.

Proč já jsem ten nevhodný,

proč sladká byla Tvoje řeč.

Proč říkala jsi řeči sladké,

když sama jim moc nevěříš.

Tvé argumenty byly vratké,

copak Ty se neslyšíš ?

Řekla jsi, že jsem dobrý.

Ale pro Tebe ne zjevně dost.

Mé srdce mě stále bolí,

ještě to není minulost.

Vždyť život mi utíká,

jak písek mezi prsty.

Vše kolem usychá,

jako kapka ranní rosy.

Jako třpyt ranních hvězd,

co se k ránu vytratil.

Já už nenalézám cest,

to bůh mě zřejmě ZATRATIL.