|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jaro:
Sněhová pláň. A na obloze luna v černých šatech. Vál vítr.
Když snílek otevřel oči, neviděl nic než nepopsaný sníh.
‚ Chci jaro,‘ pomyslel si a vyhrabal se ze závějí spolu s prvosenkami. Oprášil ze sebe sníh, aniž by jen vzhlédl k luně. Jarní láska je ostýchavá.
Bylo by křupavo.
Ale snílek šel bos. V stopách mu rašily sněženky.
Do Vlažné ulice dorazil dřív, něž přišel duben.
Sedl si na verandu domu bez okapů, aby mohl v klidu myslet na lunu.
„ Nechcete čaj ?“
Ze dveří vyšla dívka v dlouhém pleteném svetru.
„ Venku je ještě pěkná klendra..“
Snílek se jen smutně usmál.
Dům byl prohřátý hudbou. Po stěnách stékaly barvy z obrazů.
„ Já se jmenuju Larisa..“
Ze šálku stoupala pára. Snílek se skrz ní díval s přivřenýma očima.
„ To je z řečtiny.. znamená to ‚racek‘. Máte rád moře ?“
Snílek miloval moře. A hvězdy v moři. A lunu bez moře. Pomalu se napil horkého čaje.
„ Já jsem dřív u moře žila. Jako malá jsem běhala po plážích a naslouchala rybám. Vůbec nejsou němé, víte ? Němí jsou lidé, kteří mluví, aby nebylo ticho..“
Snílek se na ni chápavě podíval.
Zarděla se a svlékla si svetr. Barvy z obrazů jim pomalu stékaly k nohám.
Byla bílá jak malířovo plátno. Snílkovi se zachtělo malovat.
Někdo zaklepal na dveře.
Larisa se omluvila a šla otevřít.
„ Jsou to děti,“ volala na snílka, „ Chtějí koledu..“
Rychle si vyhrnula sukni, pokrčila se a snesla vejce. Snílek jej zvedl a vymáchal v barvách na zemi.
„ Veselé Velikonoce !“ popřáli pak společně zděšeným dětem ve dveřích.
Larisa se obrátila k snílkovi, aby mu poděkovala za rozhovor.
„ Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mi tak rozuměl..“
Na rozloučenou ho objala.
Venku už přestal foukat vítr. Snílek se znovu smutně usmál. Celou dobu jen naslouchal. Nic víc lidé vlastně nepotřebují.
Přišel květen. Ulicemi bloudili básníci a roztoužené poštolky. Děti se už nemohly dočkat prázdnin.
Snílek se toulal sadem a hladil větve kolemjdoucích stromů. Bříšky prstů přejížděl obliny bílých květů. Měl radost z doteku, z tvarů a vůní..
Chvěl se. V žaludku prázdno a nehladovo. Blížil se první déšť.
Na větvi mladé třešně vykvetl bílý plášť.
Snílek ho sundal, aby v něj oblékl svou duši. Ještě jí bylo chladno.
Usedl za kamenný stůl.
Přiběhla Sestra.
„ Pane doktore, v čekárně někdo zůstal..“
Snílek na ni dobrácky mrkl.
„ Zavolejte ho..“
„ Další !“ volala na lesy a znělo to jak zpěv přinejmenším jelení.
„ Další !“ volala až se tráva orosila pláčem.
Vešel Pegas. Sestra zmizela.
„ Příteli !“
Pegas vypadal unaveně. Mohutná křídla mu zplihle visela podél hřbetu. Oči plné noci.
Snílek ho objal kolem krku.
„ Chyběl jsi mi.. tak dlouhá zima.. ale ty jsi unavený, pohostil bych tě, jenže nemám nic než vzpomínky a tenhle plášť.. Pegasi ! Byl jsi u luny ? Víš něco o ní ?“
Pegas se na něj smutně podíval. V očích zvěstování.
Náhle bylo neradostno. Ptáci se schovali ve větvích.
„ Hvězdy měly bál, snílku, luna hodně pila a tys tam nebyl, tak…“
Zazněl hrom. A další.
Za okny autobusu pršelo. A byla tma. A chladno bylo.
Snílek jel sám. Pegase do dopravních prostředků nepouštějí.
Snažil se nemyslet na lunu v obětí hvězdy.
‚Žárlivost je závist. A závist je zlá, špatná.. Nežárli !‘
I v snílkovi se uhnízdila tma.
Přisedl si k němu postarší pán. Celý zarostlý.
„.. a věděl jste třeba o tomhle ?“
„ Nevěděl,“ odsekl snílek a zastyděl se.
„ No škoda, tak nic,“ zesmutněl zarostlý pán. Chvíli se snažil sledovat opěradlo před sebou, ale nakonec se rozplakal.
Lampy za okny zhasly.
„ Promiňte, já vám nechtěl nijak ublížit.. a co, že jste mi to chtěl říct?“
„ Odpuštění je těžká, ale krásná věc..“
Snílek vstal.
„ Zastavte !“ volal na řidiče.
Přes silnici přeběhla černá kočka. Řidič zastavil.
Vystoupili. Nejdřív uplakaný pán, pak snílek.
„ Jinak, já jsem Arnošt,“ představil se Arnošt a podal snílkovi ruku.
Snílek mu do ní nasypal sůl.
„ Já ne..“
„ Přestalo pršet, všiml jste si ?“ řekl Arnošt a vysypal sůl do velké louže. Vzduch zavoněl mořem. Snílkovi se zdálo, že zaslechl racky. Vzpomněl si na Larisu.
„ Máte rád moře ?“ Arnošt byl neodbytný.
Ucítili spáleninu. Snílek se rozpálil.
„ Prosím vás ! Chtěl jsem utýct, schovat se pod bílou břízu, pomstít se luně.. a vy mi tu povídáte o kráse odpuštění ? Zimu na vás ! Měsíce jsem strávil pod sněhem, abych se probudil do tohohle ?“
Mlčky se dívali do kaluže. Pouliční lampy v ní stály až po okraj. Snílek zesmutněl. Nikdy si nebyl jist, na které straně hladiny stojí. Přestal věřit svým slovům.
„ Promiňte,“ zašeptal a vzhlédl k Arnoštovi.
Ten se jen usmál a podal mu flétnu.
„ Ta je pro vás. Už budu muset jít..“
Arnošt se rozloučil a proměnil v černou kočku. Zmizel ve tmě. Jen stromy se dál chvěly v předtuše, že květy uzrají v plody.
A ještě bylo jaro.
Blázen ležel v husté, zelené trávě. Psal básně na okvětní lístky sedmikrásek.
Ozvala se hudba. Dost falešná. Z lesa se blížil snílek a učil se hrát na flétnu.
Blázen měl radost, že ho vidí.
Nad hlavou jim kroužilo hejno holubů. Mlčky stáli a sledovali bílá holubí břicha. Jedna holubice za letu porodila. K zemi se snášelo pampeliškové chmýří. Takhle se setkávají přátelé.
„ Pozor ať mi nepošlapeš sedmikrásky !“
Snílek se sklonil, aby si je prohlédl.
„ Proč ztrácíš čas psaním básní, blázne ? Nikdo je nečte..“
„ Ale všichni je žijou,“ usmál se blázen a lehl si zpátky do voňavé trávy.
Měl na sobě své oblíbené vytahané tepláky a onošenou mikinu s přišpendleným motýlem.
Snílek se musel smát. Nepotřeboval myslet na lunu, nepotřeboval milovat ani závidět.. Smích.
„ Slyšel jsem tě hrát na flétnu,“ blázen vyskočil a podupal si sedmikrásky. Byl neposedný.
„ Dostal jsem ji od Arnošta..“
„ Mně dal harfu,“ oznámil blázen a vytáhl ji.
Začali hrát. Vůbec jim to neznělo.
Motýl na bláznovo mikině rozepnul zavírací špendlík a uletěl.
Tak skončilo jaro.
I jeleni se smáli. Aspoň ti hluší.
Období mezi jarem a létem :
„ Kde jsme ?“ volal snílek a zmateně se rozhlížel uprostřed davu. Lidé kolem třímali přeplněné odpadkové koše jako jedinou jistotu ve svém životě. Z některých vyrůstaly tulipány. A lidé pobíhali. Sem a tam.
„ Že by jsem se ocit‘ nebi ?“ přemýšlel snílek nahlas.
„ Nebe je jen směs plynů- z 78% dusík, 21% kyslík, 0,1% Ar..“ zastavila se jedna z postav. Mávala košem jak Šalamoun svým žezlem.
„ Není podstatné, kde jsme,“ přidala se druhá postava. Levou rukou přidržovala plastové flašky, „Nejprve je třeba uvědomit si, kdo jsme..“
„ No, já jsem snílek,“ konstatoval snílek s úsměvem.
„ Jste si jistý ?“ dotírala druhá postava. Snílek si povšiml, že nemá tvář.
„ Naprosto s vámi nesouhlasím, se všemi..“ ozvala se třetí.
„ Já ano,“oponovala čtvrtá.
„ Já ne,“dodala první.
Okolo prošel pán s šedivým kloboukem a igelitkou plnou smetí.
„ Správně,“ oznámil a pokračoval dál.
Někdo úplně jiný se to pokusil rozhodnout.
„ Hlavní je vlastně spíš otázka: Proč jsme ?“
„ Konkrétně,proč jsme tady ?“ doplnila třetí postava.
Dvacátá-sedmá postava, která dosud jen mlčky poslouchala, zašeptala : „ Protože nevyvezli popelnice a my hledáme, kam jinam vysypat odpadky..“
Davem se prodral blázen.
„ Snílku !“
„ Blázne, co se tady vlastně děje ?“
„ Přichází léto ! Ptáci už dostavěli hnízda..“
Tak daleko vše došlo.
Léto:
Nad ostrovem rozkvetlo slunce v krásný žlutý leknín. Blázen skočil prvotřídní šipku. Až se mu nafukovací rukávky zarazily hluboko do podpaží.
Na pláži ležel snílek a počítal zrnka písku. Dívka v černých plavkách ho nenápadně pozorovala. Z amplionu hráli , She’s a rainbow ‘ od Rolling stones.
Snílek se smutně usmál. Ta dívka se mu docela líbila.
Žlutý leknín se dál líně kolébal po hladině oblohy. Kousek dál se potápěl perník. Takové veselé odpoledne.
Rozesmátý blázen vylezl z vody. Kapalo mu z tepláků.
„ Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě ? “
Žlutý leknín zblednul. A snílek zapomněl u kolikátého zrnka skončil.
„ To se ptáš mě ?“ zeptal se překvapeně.
„ Ne, toho za tebou..“
„ Popravdě řečeno, do této chvíle ani ne,“ ozval se pán, který se do té chvíle schovával za snílkovými zády a oběsil se na nejbližší jabloni.
Děti se zaradovaly. Konečně dostaly houpačku.
Dívka v černých plavkách nespouštěla ze snílka oči.
„ Zvláštní týpek,“ konstatoval blázen, čímž téma prozatím uzavřel. Z parníku se blížily první čluny zachráněných.
„ Ahoj,“ dívka v černých plavkách se odhodlala navázat kontakt. Ale snílek ji nevnímal. Sledoval spolu s bláznem vyloďování prvního člunu.
Sedělo v něm asi třicet turistů. Nejvyšší z nich mával nad hlavou žlutým deštníkem.
„ Vystupujte jednotlivě, prosím vás. Máte každý svého souseda ?“
První na břeh vyskočil brýlatý otec s asi dvanáctiletým synem.
„ Víš Vítku, tohle je ostrov. Ostrov je takový místo uprostřed moře, kde si můžeš stoupnout. Moře je to, co vidíš všude kolem.. Ne, Vítku, to nahoře je nebe..Podobné máme i u nás doma, víš ?“
Bláznovi se po domovu zastesklo. Rychle se rozloučil se snílkem a nalodil se spolu s novináři na prázdný člun.
Snílkovi bylo neurčito.
„ Ahoj,“ zkusila to znovu dívka v černých plavkách a zarděla se. Ale parník se ještě nepotopil. Přistál další člun. Přivezl prodavače párků i se stánkem,fotbalového manažera, hysterickou paní a spoustu dalších pasažérů, které znal snílek jen od vidění. Těšili se, jak tohle budou vyprávět známým. Snílka pozdravili jen letmo. Spěchali na čaj.
Jediný kapitán se dál pomalu potápěl se svou lodí. Vypadal šťastně.
„ Jmenuju se Larisa..,“ dívka to zkusila jinak.
Snílek se na ni dlouze podíval, vzdal to a zabral.
„ To je z řečtiny. Znamená to ‚racek‘..“ zašeptal. Stála křehce blízko.
„ Jak to víte ?“ Larisa vypadala překvapeně.
„ Máte v očích moře,“ zalhal snílek a políbil jí.
V noci přišla první letní bouřka. Hřmělo.
Snílek se probudil a litoval. Larisa se k němu něžně přitulila. Voněla potem a slovy.
Utekl.
„ Luno !“ volal, když běžel nahý deštěm, ale bylo pozdě. Na rtech ještě cítil stopy cizích zubů.
V blátě našel svou flétnu. Zvedl ji a začal hrát.
Vítr mu zpíval. I hlemýždi začaly tančit.
Snílek se třásl. Nebylo vidět hvězdy.
Přilétl Pegas. Lehl si pod voňavou borovici a schoval snílka pod své mohutné křídlo. Občas na ně spadla šiška.
Pegas si zapálil.
„ Chceš taky ?“ zeptal se snílka. Ten jen zavrtěl hlavou.
„ Nemůžu začít kouřit, Pegasi. Moc bych sám u sebe klesnul..,“ odmítl snílek.
Pegas si jen odplivl. Tohle nechápal. Díval se do tmy jak do zrcadla.
„ Luna už o tom ví ?“ zeptal se snílek třasavým hlasem.
„ Necítil‘s ten déšť ?“
„ Sakra, kde je teď blázen ? Potřebuju jeho smích !“ zvolal snílek.
Pegas típnul o kořen borovice. Les začal hořet.
„ Půjč si moje křídla,“ nabídl snílkovi, „ Vím o jednom slušnym ranči, kde mě na nějakej čas přijmou na poloviční úvazek..“
Snílek odletěl. Plameny pod ním zvěstovaly úsvit.
Z výšky vypadal svět placatý a barevný. Jenže snílek měl rád obliny. Kolikrát hladil krajinu v těch nejnedostupnějších místech.
Na první louce uviděl blázna. Vypadal shora jak náprstník lékařský. A pak že lidi nejsou květiny ! Snílek přistál v mokré trávě.
Nejisté ticho prolomilo prasknutí ulity.
„ Ty jsi šláp‘ na šneka, blázne !“ lekl se snílek. Cítil, že je něco jinak.
Blázen nereagoval.
„ Potřebuju pomoct, blázne.. Udělal jsem velkou chybu..“
Blázen pomalu zvedl oči, ale už v nich nebylo, co číst.
„ Jsi nahý, snílku. nemám na tebe čas.“
Chvíli se pozorovali a litovali, že přestali jeden druhému rozumět. Blázen odešel první.
Snílka probrala zima. Zachumlal se do polštářů a všiml si, že je pořád nahý. Zastyděl se. Jako Adam. Jenže ten měl aspoň kam utéct.
Dáma na obraze nad gaučem se tvářila zbytečně tajemně.
Snílek na ni zkusil mrknout. Ani si ho nevšimla. Najednou mu bylo smutno, tak pukavo.. Ze stropu padala omítka, jak slzy, a snílek v tom bílém prachu viděl hvězdy. Luno !..
Někdo pustil rádio. Hráli Smashing pumpkins, snílek měl pocit, že se mu hlava zhroutí sama do sebe. Vypil příliš čaje. Vzpomněl si na začátek jedné bláznovi básně:„ Není to víno, čím můžeš se opít, je to tvůj smutek..“
‚A já mu vyčítal zbytečnost básní !‘ Snílek se podruhé zastyděl. Jenže blázna už stejně ztratil.
Zašátral rukou pod gaučem, protože ještě snil, ještě doufal a věřil, že může najít gumu, kterou by smazal celé léto, věty, kterých litoval.. Našel jen flétnu, odřenou vzpomínku na písně beze slov.
„ Dobré ráno,“ popřála dcera hostinského. Měla řídké pšeničné vlasy a křivé zuby. Snílek se potřetí zastyděl. Začínal se v něm probouzet svět.
„ Jak se jmenuješ ?“ zeptal se ze zvyku.
„ Tamara..“ odvětila tiše a trošku hloupě se zasmála.
„ Kdybych měl popsat lidské oči, mlčel bych, protože jsou chvíle nad šálkem čaje měkčí a hebčí než květy těch nejněžnějších květin.. a nekonečné věci nemusí být kulaté..“ zastavil se, protože tyhle věty vlastně patřily luně. Tamara se jen hloupě zasmála.
„ Víš co ? Vem si tu flétnu, je tvoje..“
Tamara neuměle poděkovala a odběhla pryč.
Snílek znovu zesmutněl. Vykoupil si ticho hudbou.
„Tahle písnička se mně strašně líbí,“ poznamenal hostinský a setřel prach z pultu. Teprve teď si ho snílek všimnul. Rádio mlčelo.
„ Líbí se vám tahlecta písnička ?“ zeptal se hostinský snílka a zesílil hlasitost. Sálem se rozlilo ticho. Snílek musel hodně křičet, aby ho bylo slyšet.
„ Celkem ano..“
Dáma na obraze se odvrátila.
„ Mně se líbí strašně moc,“ volal hostinský vesele.
„ Mám ještě krásnou nahrávku akvarijních rybek jestli chcete,“ dodal a vyndal z barpultu kazetu plnou vody.
Po schodech seběhla hostinského manželka.
„ Musíš tak práskat těma dveřma, Tondo ? Otřásá to celým domem ! Mýho zarámovanýho motýla jsi vyplašil tak, že si rozbil hlavu o sklo obrazu. Dávej si prosimtě pozor !“ Když odcházela, práskla surově dveřmi.
Snílek vykoukl zpoza polštáře.
„ Vždyť vy jste dveřma vůbec neprásknul..“
Hostinský se jen odevzdaně pousmál, vytáhl z dřezu trombón a začal ho leštit.
„ Když v manželce přetéká špatná nálada, potřebuje si jí někam vylít. Proto si tak rád pouštím ticho- je to jednoduší, než se s ní přít.“
„ A nestačilo by naslouchat, usmát se, poradit..?“ snílek se marně snažil najít řešení. Uvědomoval si, že by sám něco takového neuměl. Chápavě se na sebe s hostinským podívali.
Mona Lisa z obrazu prostě odešla. Takováhle řešení se jí nelíbila.
Hostinský pozdvihl trombón a mocně zatroubil.
„ Pouť může začít !“
Snílek vyskočil z gauče. Ani si nevšiml, že mu na těle vyrostl župan s vyšitou pouští. Jak se šoural k oknu, trousil za sebou zrnka písku.
Odhrnul záclonu.
Pod okny už stály davy lidí a asi osm jelenů, kteří nechápali. Všichni pozorně pozorovali sousoší na podiu. Začínalo ožívat.
Socha napravo představovala ženu držící v dlaních visací zámek. Nalevo stál žulový muž s klíčem v ruce. A ve vzduchu viseli vápencoví holubi.
„ Letos si lidi dali na maskách fakt záležet,“ poznamenal hospodský a ponořil trombón zpátky do dřezu.
Snílek se znovu podíval z okna, ale kromě jelenů neviděl mezi lidmi nic neobvyklého.
Socha muže pozvedla ruku a vsunula klíč do zámku.
„ Jaké masky ?“ zeptal se snílek, ale přerušil ho bouřlivý potlesk pod nimi.
Ze zámku v ruce kamenné ženy vyrostla nádherná růže. Davy tleskaly . Když se růže rozvila do plné krásy, začali si svlékat tváře. Za chvíli tu stála spousta těl se zrcadly místo hlav a osm jelenů, kteří nechápali.
Snílek porozuměl. Slzy v písku u nohou mu bolestně připomněli pláž.
„ Já tomu nevěřím !“ obrátil se k hostinskému, ale křičel na odraz vlastní tváře.
Tamara seběhla dolů. Za ruku táhla malé dítě oblečené do lepenkové krabice.
„ Co se stalo ?“ zeptala se hloupoučkým hlasem.
Snílek seděl na hromadě písku. Kolem něj ze země rašily hrací kostky. Bez šestek.
„ Sundali si tváře, jako masky a najednou nebyli nic něž odraz jeden druhého.. ani si nevšimli, že růže zvadla..“
Tamara ho chytla za ruku, ale snílek se jemně vysmekl.
Dítě mu podalo čtyřlístek.
„ Ná pane, vyros’t vedle vašeho gauče.“
V snílkovi vzplála hvězda.
Beznaděj odplula v papírové loďce.
„ Potkala jsi někdy lunu ?“ zeptal se Tamary.
„ Možná, asi ne..“
„ Škoda..,“ usmál se snílek a svlékl hostinskému zrcadlo. Chtěl vidět, co má pod ním.
Přelom podzimu a léta :
Úředník se naklonil k svišťovi na vedlejším sedadle.
„ Ha, ha,“ řekl mu.
Svišť jen vycenil zuby.
Krajina za sklem si spletla směr a rozjela se na opačnou stranu než vlak. Větve starých borovic škrábaly na okna jak jezinky. Šeřilo se.
Snílek si oddychl a smál se dál.
Pán v šedém klobouku mu šťouchl do žeber.
„ Víte, Prométheus dal kdysi lidem věčnej oheň, kterej dnes přežívá v pouličních lampách. Proto je déšť nezhasí..“
„ Ha ha,“ řekl úředník.
Snílek pootevřel okno.
„ Já vlastně moudrům vůbec nevěřím,“ přiznal se upřímně.
Mrož se probudil, vykřikl : „--pčík !“ a usnul.
„ Možná máte oba pravdu..,“ uznal pán v šedém klobouku a vysypal z okna obsah své igelitky. Odpadky se za letu měnily ve květy bílých lilií, snášely se k nohám pohanských bůžků.
„ Ha ha,“ poznamenal úředník.
Svišť jenom cenil zuby.
Dveře kupé se otevřely.
„ Můžu vám nabídnout dužinu duhy, nezvážené vážky nebo třeba tonoucí svíce ?“ zeptala se servírka.
„ Můžete,“ usmál se na ni snílek.
„ To jsem ráda,“ odpověděla servírka, zavřela dveře a šla se ptát dál.
Svišť jenom cenil zuby.
Rozesmátý snílek zašátral v kapse svého županu a vytáhl flétnu.
„ Já myslel, žes jí dal Tamaře ?“ ozval se pán s šedým kloboukem, ale snílek jen pokrčil rameny.
„ Bývalo, bývá, bude.. třeba prostě jen má být,“ utrousil a vyfoukl z flétny hluboko uhnízděný, zaprášený tón. Vlak začal brzdit.
Dveře kupé se znovu otevřely.
„ Pan doktor volá dalšího pacienta,“ oznámila Sestra. Snílek ji radostně objal.
Ve dveřích se naposledy otočil. V kupé už nikdo neseděl, jen pískem na podlaze vířil vítr. Snílek si posteskl.
Nebylo s kým se loučit.
Podzim:
Než si přisedl, potřel si snílek tělo žirafím mlékem. Stůl měli uplácaný z měkkého vosku. Rozhovor vázl.
„ Máte krásný hrnek,“ zalichotila Prométheovi Artemis s úsměvem těhotné slonice.
Snílek se zavrtěl. Bál se, že vyzařuje ticho. Ale nebyl jediný, kdo nevěděl, co říct. Diovi pomalu klesala hlava na stůl.
„ Děkuji,“ reagoval se zpožděním Prométheus, aniž by přestal pečlivě zkoumat svůj příbor. Když si uvědomil, že nikdo jiný nepromluví, ujal se znovu slova.
„ Vy máte také krásný hrnek..“ řekl ostýchavě.
Artemis se zarděla.
„ Máme oba krásné hrnky,“ shrnula téma červenaje se jako přezrálá jahoda.
Žirafí mléko začalo schnout a stahovat snílkovi kůži.
Pes v koutě mlčky ohryzoval kost.
Apollón se rozhodl pro při.
„ Myslím si, že Artemidin hrnek je mnohem krásnější než tvůj, Prométhee.“
Afrodité oponovala.
Hefaistos souhlasil s Afrodité, ale mlčel.
Snílkovi rozhovor přišel prázdný, ale napjatě poslouchal.
Zeus usnul. Tvář se mu bořila hluboko do voskové desky stolu.
Prométheus se rozzářil. Artemis přes něj přehodila černou deku, ostré světlo ji bodalo do očí.
„ Ale vždyť naše hrnečky jsou úplně stejné,“ poznamenala nejistě.
„ A ke všemu vůbec nejsou vaše,“ upřesnil rekvizitář a naházel všecko nádobí do velké kartónové krabice. Představení skončilo.
„ Manipulační poplatek zaplaťte na sekretariátu.“
Bohové mu pokorně vrátili kostýmy.
Z Appolóna se stal Petr Orval.
Z Afrodité Hana Weissová.
Z Hefaista Otta Černý.
Artemis s Prométheem už pokuřovali v blízkém baru.
U stolu zůstali jen snílek s Diem. A pes, který mlčky okusoval kost.
„ O čem se vám zdá ?“ zeptal se snílek, aby nevázla řeč.
„ O lidech, kteří hledají v jehle kupku sena,“ odvětil Zeus, ani se neprobudil.
„ Taky jsem mezi ně patřil,“ odtušil snílek.
Zeus se zasmál a rozpáral si břicho.Z klesajícího těla vyskočit Pegas.
„..ne všechno hezké je ve čtvrtek,“ zacitoval a podíval se nepřítomně na snílka. Ten se jen udiveně zeptal:
„ To jsi ty ?“
„ Ani ne..“
Pegas si svlékl koňský převlek. Před snílkem stála nahá luna.
„ Luno ?“ Bál se jí podívat pod víčka.
Vytrhla psovi kost a snílek uviděl svou flétnu.
„..ne všechno hezké je ve čtvrtek,“ citovala kouzelným hlasem. Snílek neznal jiný hlas, který by voněl.
Bál se ptát, aby se znovu neproměnila. Oči měl zalepené voskem. Taky chvíli spal.
„ Neboj se zapálit dohořívající svíčku, snílku..“
Chytla ho za ruku a odhrnula oponu. Vyšli do ulice.
Cikánky se smály na zápraží.
„ Ono se to vyprší !“
„ Ono se to vyvane !“
Byl podzim. Snílkovi teklo do kapes.
„ Plesk, plesk,cák, plesk, cák..“
Luna si oblékla flétnu. Déšť z jejích kroků skládal symfonii.
„ Plesk, cák, cák, plesky, plesk..“
Pod nohama se jim motali slepí krtci. Deštěm přiopilí.
Pokoj se zdál snílkovi moc světlý. Sundal ze stěny hodiny a přeřídil je o půl dne zpátky. Najednou měli s lunou mnohem víc času. Pokoj ztmavl.
Obraz nad postelí si povzdychl.
Snílek se naklonil, aby si ho prohlédl. Uprostřed obrazu stál po kolena v moři pán a sledoval odlétající ptactvo. Snílka zamrazilo. Obrátil se k luně.
Svlékla si flétnu.
„ Vyprávěj,“ prosila šeptem.
Ale snílek jen sebral z podlahy flétnu a začal na ni hrát. Tolik snil o luně, že když se s ní znovu setkal, přišla mu všecka slova umělohmotná.
Největším neštěstím snílka je, když se mu vyplní sen.
Luna začala tančit. Nejprve prsty.
Slepí krtci se rozutekli. Po podlaze tekl med.Tryskal z flétny jak z fontány.
Snílek přestal hrát a přidal se k luně. Tloukla jim srdce, šustily vlasy, nepotřebovali hudbu.
Tančili medem celou noc. Od rohu k rohu, od stěny k stěně. Pán na obraze se ani neohlédl, tolik ho zajímali ptáci na odchodu.
Zastavili se celí ulepení.Srdce jim začala tlouct v jednom rytmu.
Jen slova v snílkových ústech měla pořád příchuť umělé hmoty.
„ Musíme jít,“ řekl luně hlasem leguána.
Tak šli.
Padalo listí. Skály voněly po meruňkách. Alespoň ty, co sledovaly západ slunce.
V kalužích začínaly zpívat lampy.
„ Štěstí je a nemusí se dodávat co, stačí, že je. Jako je plyšový pes na hromadě u popelnic, jako jsou jahody se smetanou, ženy, co umírají v obchodních domech, jako byl blázen.. Na co věci pojmenovávat ? Proč dávat jména pocitům ? Je štěstí.. Jsi ty..“
Luna se k snílkovi přitiskla. Nerozuměla tomu, co říkal, ale hřál ji zvuk snílkova hlasu.
Měla oči plné podzimního listí.
Snílek se bál. Tušil, že listí jednou zplesniví, shnije. Přinejlepším uschne.
K nebi se vzneslo hejno poštolek.
„ Pochybuješ někdy ?“ zeptal se luny nejistě.
S úsměvem mu podala ruku a přeskočila kaluž, aby si nepošlapala tvář.
Zamrzla jí pod nohama.
„ Blíží se zima, snílku..“
Pak ho políbila a odletěla spolu s ptáky kamsi k jihu.
Snílek stál po kolena v spadaném listí. Sám. Černé ptactvo mu splývalo s tmavnoucí oblohou. Jen luna mámivě odrážela záři pouličních lamp.
Světlo uvázlo v zamrzlé kaluži. Snílek si kousek ledu odštípl, aby si měl čím svítit na cestu. Potom se rozeběhl, odrazil a sklouzl se po ledu do neznáma.
Zastavila ho hromada zmrzlých sádrových trpaslíků.
Po levé straně dálnice postávaly stovky stopařů. Asi se jim zachtělo utéct do teplejších krajů.
Snílek začal balancovat na bílé čáře. Mířil k severu a tiše si zpíval.
Brzy se k němu přidala stopařka v dlouhém zeleném županu.
„ Jo.. jsem opilá, ale kdybych nebyla, tak se zbláznim, víš ?“
Snílkovi připomínala Larisu. Jedno kterou.
„ Já, jednou jsem dostala v noci chuť na něco sladkýho a pak jsem si všimla, že pocukrovali oblohu..Chtěla jsem si uříznout, ale číšník tvrdil, že je moc vysoko, víš ?“
Mlčel. Už se mu nechtělo hledat odpovědi. Ani otázky.
„ Ale když se nedíval, stejně jsem si kus uřízla, měla jsem fakt chuť, chápeš ? Svět je krásnej, ale občas bolí.. tak proč si neudělat radost ?“
Začal vát silný vítr. Zástup stopařů po levé straně řídnul. Snílek zamyšleně pozoroval jejich těla, jak se řítí vzduchem pryč. Cítil, že by měl udělat několik kotoulů, že by měl volat něco o spirálách, o sněhu, že by měl tu ledovou tříšť z kaluže pustit po větru a rozsvítit tak pohaslý svět..
„ Kdybych nebyla opilá, tak se zbláznim,“ pokračovala stopařka v županu, „ Přece nechceš, abych se zbláznila ?“
Snílek se zastavil. Bílá čára se mu zkroutila pod nohama. Uvědomil si, že chodí v osmičce. Vzhlédl k stopařce
Přátelsky na něj mrkla.
„ Viď, že ne ?“
Snílek to vzdal.
„ Už nevim..“ zašeptal odevzdaně a napřáhl ruku v naději, že si ho nějaký řidič všimne.
Stopařka nechala snílka samotného. Kousek dál div nevrazila do dřevěných zátaras.
DÁLNICE UZAVŘENA
Ohlédla se k zhroucené postavě marně čekající na odvoz. Zbytek stopařů vítr odvál. Nakonec se rozhodla snílkovi nic neříct.
Rozeběhla se do temných polí naslepo tančit valčík se zajíci.
Když se s prudkým bušením srdce zastavila, čtyři obzory splynuly v jeden. Vyšly hvězdy.
Stopařka si lehla do zubaté trávy, opatrně, aby nevyplašila bílý měsíc v koutě oblohy. Líbil se jí.
Pak začly hvězdy sněžit..
|
|
|
