Nad Blízkým východem pomalu zapadalo slunce. Hrozně pomalu, jako by se mu nechtělo nebo jako by mělo strach, že zapadá naposledy. Kdesi v dálce bylo slyšet střelbu, ale tu už se zde všichni naučili nevnímat. Profesor právě čistil nevelkou dřevěnou tabulku, kterou před chvílí našel v čerstvě vykopané jámě, plné roztodivných věcí zjevně z prvního století po Kristu. Zdálo se mu, že je na tabulce cosi napsáno. Pískal si přitom. Opodál se mezitím potichu bavili dva studenti archeologie. „Samozřejmě by bylo lepší najít svatý grál…“ „Ale ten už přece našel Indiana Jones, hehe.“ Vtom pískání přestalo. Studenti se překvapeně ohlédli a ztuhli. V profesorových očích se mísila hrůza s posvátnou úctou. Mlčky jim ukázal tabulku, na níž se nyní zřetelně rýsoval trojí nápis. Šlo o krátké sdělení, zapsané v hebrejštině, latině a řečtině. Okamžitě poznali, co to je, z jaké je to doby a vše ostatní si domysleli. Pokřižovali se několikrát, sbalili nářadí a co nejrychleji opustili vykopávky. Tabulku, zabalenou do plátna, vzali s sebou a nesli ji velmi opatrně, a přitom tak nenápadně, jak to jen bylo možné. Měli pocit, že ono sdělení bylo napsáno teprve včera, a báli se ohlédnout nebo se podívat na oblohu, aby se náhodou nestali obětí nějaké časové smyčky. Nemluvě o tom, že měli strach, že je někdo přepadne, oloupí, zabije a jejich dětinská radost pomine. Konečně dorazili do hotelu. Byli bledí, vyčerpaní a přitom jaksi šťastně vyděšení. Toho dne už nikdo z nich nepromluvil. Pouze profesor si zapsal do deníku: „Ješua Ha-Nocri. Dnes jsem vše pochopil.“