Stalo se to v létě, před několika lety. Byl jsem na chalupě a užíval si vesnického klidu. Ten den jsem, jako každé ráno, šel

s lumpiškama na procházku do polí. Lumpišky byly moji dva psi, yorkšíři. Milovali to tu, život v paneláku, to není ono.

U vrat jsem se ohlédl. Na balkóně jsem uviděl nějakého ptáka, který byl uvězněn mezi stropními prkny. Visel hlavou dolů

a mrskal sebou. Vyběhl jsem do prvního patra a přistavil židli. Byl to vrabec. Jednu nohu měl zaklíněnou mezi těmi prkny.

Nešlo mi to, ho vyprostit. Začala se mi třást ruka. Ta vrabčí noha je tak křehká a on sebou pořád škubal. Nemodlím se,

ale byl jsem tak zoufalý, že jsem začal šeptem prosit Boha o pomoc. Najednou se vrabec přestal mrskat, jako by se oddal osudu. Pomalu a jemně se mi podařilo tu jeho nožku vyprostit. Držel jsem vrabce v hrsti. Jediný svědek byl možná holub

na střeše. Chvilku jsem si ho prohlížel a pak rozevřel dlaň. Vrabec letěl, byl v pořádku.

Druhý den jsem po obvyklé ranní procházce zasedl na balkón s kafem a cigárem. Taky rituál. Sedím, srkám a pokuřuju,

když tu najednou přiletí vrabec. Sedl na zábradlí, tak metr ode mě. Koukáme na sebe, já ani nedýchám, on sem tam poposkočí. Byl na dosah ruky. Trvalo to možná ani ne minutu, vlastně nevím. Taky nevím, jestli to byl on, ten uvězněný,

jsou tak stejní. Nebál se. Když odletěl, musel jsem si hned zapálit. Už je to pár let, ale často na to myslím..