|
Kvílení sirény.
Dívám se za sanitkou.
Řítí se ulicí,
snad právě tenkou nitkou
někomu příběh látá,
a kaluž nekaluž
před kosou smrtky chvátá,
modrá a bílá, modrá,bílá,
majáčkem na střeše krouží,
jak by mě s chutí usvědčila,
po čem teď nejvíc toužím.
Kéž by ta dodávka červenobílá
tady na fleku zastavila
naložila mě na lehátku
a odvezla pryč od všech zmatků
daleko, někam, kde nezní zlé zprávy
nesvírá na plicích, nebolí vprostřed hlavy,
kde nečpí starosti ani čas na trápení,
touha a bolesti. Ani stesk tam není,
nepálí svědomí, udřené z nevěry,
neštípou výčitky, nestraší průsery
každý zná řešení, ty, já i moje žena,
pocity zoufalství tam mizí do ztracena,
aniž by čelily náporu rumu z flašky
anebo po hrstech hltaly divné prášky.
Nikdo tam netrpí pitomou buzerací,
od toho kreténa, co po mě dupe v práci,
nikoho neškrtí mínus na sporožiru,
protože po braní najde tak v kapse díru,
když se mu ve schránce, vždy kolem patnáctého,
sejdou jen složenky a výpis výživného.
Nikomu neškodí a jsou spíš k pousmání,
podrazy politiků a jejich drzé lhaní
okaté tunely, přiblblé telešoty,
Žádný strach o lásku, beznaděj ze samoty,
obavy o děti, bratry či rodiče.
I žádné myšlení.
Na nic a o ničem,
úvahy bolestné a nesmyslné.
Všechno má řešení
a nikdy dvojsmyslné….
…vracím se do reálu
na cestu plnou štěrku.
Tam, o čem vyprávím,
znám jenom jednosměrku,
v níž vozy nekvapí,
nepádí s houkačkami.
Ty jezdí pomalu
a voláme je
sami.
| 
