Bůh, věrný svému zapálení pro věc i lingvistické vášni, tedy vzal Adama a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil, aniž by mu byl řekl před kým. Pak mu přikázal: „Z každého stromu v zahradě můžeš jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, nebo ti bude špatně a pozvracíš se.“ Bůh si také řekl: „Není dobré, aby ten trouba byl sám; opatřím mu oporu jemu rovnou.“ (Bůh totiž stvořil všechnu polní zvěř i všechno nebeské ptactvo a přivedl je najednou k Adamovi, aby viděl, jak je pojmenuje. Jakkoli pak Adam nazval které zvíře, tak se potom jmenovalo. Adam tedy pojmenoval všechen dobytek, ptactvo i polní zvěř, což ho dosti vyčerpalo. Pro něj samého se ale nenašla opora. Pochopitelně.) Bůh tedy na Adama přivedl hluboký spánek s podivnými sny. Když usnul, vzal mu jedno žebro, z něho pak vytvořil ženu a přivedl ji k Adamovi. Adam zvolal: „To je ona: tělo z mého těla! Povedla se Ti! Je to krasavice!“ A honem pojmenoval i ji. Oba dva, muž i žena, byli nazí, nestyděli se a zjevně ani nesouložili. (Pauza) Nejchytřejší ze všech zvířat, která Bůh stvořil a Adam pojmenoval, byl neznámo proč had. Had řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ „Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl, abychom z něj nejedli, jinak se pozvracíme.‘“ Na to had řekl: „Hloupost! Určitě se nepozvracíte! Bůh totiž ví, že jakmile pojíte z toho stromu, budete jako On, budete znát dobro i zlo a zjistíte, k čemu jsou fíkové listy.“ Když tedy žena viděla, že had je neodbytný a onen strom je lákavý na pohled, vzala z jeho ovoce a mrštila jím po hadovi, řkouc: „Táhni! A přestaň mne popouzet, sic na tebe dupnu!“