Letělo nade mnou pár teček havranů já šel jsem za sebou a díval se vzhůru jakou jen duší máš ty s hlasem pijanů co letíš z východu jako šíp Amorův.
On zamířil hrotem svým do středu mého zasáhl střelou svou můj černý terč z těch temnot se vylilo, co bylo zlého co měl jsem za pevné se změnilo v žert.
A stromy usnuly dávno již na podzim hluboko ve dřevě přibývá kruh koruny kloníme ke smutku ubozí a vlasy s větvemi splétáme v pruh.
Přibývá probdění na miskách vah prázdná klec mrtvého v ní žádný pták co tedy jiného v rakvi než strach dát ohni rudému jak vlčí mák.
|