„Když jste takový vesmírný expert na zázraky, můžete nám toto tajemství objasnit?“ opáčil Jirka, když se vzpamatoval z překvapení.
„Právě proto tady jsem a nejen to,“ klidně pokračoval muž, „vy dva zde také nefigurujete náhodou. Byli jste na toto místo přivedeni, abyste splnili historické poslání.“
„A v čem má náš dějinný úkol spočívat?“ nedůvěřivě pronesl Pavel.
„Hned se k tomu dostanu. Nejdříve vězte, že jsem vás přemístil z jednadvacátého století do pozdního středověku první poloviny věku patnáctého, srpna léta páně 1431, těsně před bitvou u Domažlic.
Ještě než vás obdařím dalšími informacemi, musím předeslat fakta o předchozí bitvě u Tachova počátkem srpna 1427. Páni letopisci správně uvádějí, že velitelé husitských vojsk v čele s Prokopem Holým měli spoustu informací o přípravách a postupu žoldnéřské armády, dirigované trevírským arcibiskupem Otou ze Ziegenheimu a kardinálem Jindřichem Beaufort. Cenné zprávy získali prostřednictvím svých špionů mezi nepřátelskými vojenskými veliteli. Proto se rychle přesunuli k Tachovu, kde první panika začala mezi křižáckými bojovníky a vozataji propukat již z rána 2. srpna, kdy byly zapáleny zbytky tábora a vojáci se měli přesunout proti nepříteli. Husité byli v tu dobu od Stříbra vzdáleni tři až pět mil. Ke stupňování zmatku přispěly i špatně organizované a chaotické přesuny, které vyvrcholily ústupem značné části prostých vojáků k bavorským hranicím. Jejich příkladu začaly brzy následovat i další jednotky, jež sebou postupně strhly zbytek armády. Dříve než mohlo dojít k bitvě, vykonal všudypřítomný strach a demoralizace uvnitř křižáckého vojska své. Postupně opouštělo stanovené pozice stále více jejich oddílů, prchajících přitom k hranicím.
Když 4. srpna konečně husitské vojsko přitáhlo k Tachovu, nalezlo již víceméně opuštěný tábor a se zbytky zadního voje si lehce poradilo. Tužší odpor kladly jen jednotky plzeňského landfrýdu, které se stáhly za městské hradby, a i ty nakonec po týdnu obléhání (11. srpna) kapitulovaly.“
Cizinec na chvíli umlkl a pak pokračoval: „To je jen stručný popis událostí u Tachova a vystižení dvou hlavních příčin porážky – výborné informace o nepříteli, kterými husité disponovali, a špatná organizace, chaos, zmatky a strach v řadách křižáckého vojska.
Historici konstatují, že uvedené příčiny se zopakovaly v bitvě u Domažlic a křižáci uprchli dříve, než se dostali do kontaktu s českými heretiky. Tady bych však nasadil velké ALE! Ptáte se proč? Proto, že husitští zvědové již neměli snadnou úlohu vetřít se do velení křižácké výpravy, tentokrát jejich velitelé nemilosrdně nechali popravit každého podezřelého ze špionáže. Tedy zpráv o postupu a manévrech 4. křížové výpravy bylo poskrovnu. Dále braniborský markrabě Fridrich, neúspěšný velitel předchozí křížové výpravy a kardinál Julián Cesarini však tentokrát, poučeni z předchozích nezdarů, zamýšleli husity porazit jejich vlastní taktikou za pomoci devíti tisíců bojových vozů. Takto vyzbrojená armáda čítala, jak jste se dozvěděli z internetu, kolem sta tisíců mužů. Navíc se postarali o eliminaci chaosu a zmatků při přesunech jednotlivých částí, takže ve vyrovnaných řadách čekali poblíž Rýzmburka na příchod kacířských vojů, posíleni vozovou hradbou, kde vynikali žoldnéři z italské gardy kardinála Cesariniho.
A nyní pohleďte, jak by dopadli husité, nebýt zásahu vás obou do bitvy,“ končil vyprávění tajemný muž.
Máchl obloukovitě paží k lesu. Před žasnoucími nadrotmistry se objevila holografická scéna, znázorňující útočící vojsko husitů – vozů, pěchoty a jízdy – proti sešikovaným vojům křižáků. Kališníci narazili na přední řady nepřátel a rozpoutal se nelítostný boj. Vzduchem létaly střely z kuší a šípy lučištníků obou stran, husitská pěchota se snažila rozrazit sevřenou vozovou hradbu žoldnéřů halapartnami a sudlicemi, jízdní bojovníci se střetli meči, řemdihy, válečnými sekerami, šídly, kopími s háky ke stahování jezdců, palcáty a okovanými cepy. Němečtí rytíři se oháněli dlouhými meči, které snadno prorážely brnění protivníka a jedním máchnutím srazily hlavu i s přilbicí. Bitva byla stále nerozhodná, na udusané hlíně se množila mrtvá těla bojovníků obou stran. Vtom z levoboku a pravoboku za zátočinou lesa se vyřítily šiky tisíců vojáků křižáků pěších i jízdních a sevřely husitské voje ze tří stran. Pod tíhou přesily byli kališníci nuceni se obrátit a houfně ustupovat směrem k Rýzmburku. Desetitisíce žoldnéřů je nemilosrdně pobíjely a asi po hodině bojů dočista rozprášily poslední bojovníky kladoucí odpor. V žáru odpoledního slunce křižáci dobíjeli na zemi ležící zraněné husity a brali si kořist z jejich vozů.
Poté Správce Všehomíra opět mávl rukou a scéna zmizela. Otřesení vojáci Jirka a Pavel chvíli se nemohli vzpamatovat z toho, co právě viděli. Zažívali pocit účastníků kruté bitvy, tak to bylo živé a skutečné.
„Ukázal jsem vám záběry z toho, co se nikdy nestalo, abyste pochopili záměr nás vyšších bytostí nepřipustit realizaci tohoto článku historie, měnícího chod dějin lidstva. Čili, husité by byli poraženi dříve, a to tři roky před bitvou u Lipan mnohem horším nepřítelem, který v takovém případě Čechům nadiktoval kruté podmínky a v pokračujícím vývoji české země porobil mnohem spíš, než se stalo až v době pobělohorské sedmnáctého století.
Z těchto důvodů jsem vás povolal zasáhnout v prospěch naprogramované historie tak, jak si ji dobře pamatujete. Vy dva jste byli předurčeni, abyste bojovým vozidlem a zbraněmi přispěchali husitům na pomoc ještě dříve, než se dostali na dohled křižáků. Proto jsem předevčírem - v noci z neděle 12. na pondělí 13. srpna – navštívil v jeho bytě velitele vaší roty kapitána Svobodu, abych jej seznámil s tímto úkolem. Po počátečním úleku, kdy měl dojem, že se mu to jen zdá, se uklidnil, takže jsem vše vypověděl. Jako materialisticky založený člověk mi samozřejmě zpočátku nechtěl věřit, takže jsem ukázal scénu, kterou jste před chvílí sami viděli, a doplnil ji příslušným komentářem.
Musel jsem mu jako nevěřícímu Tomáši ukázat mé náhlé zmizení a objevení, aby nakonec ke mně nabyl důvěru. Sdělil jsem vše podstatné k vaší výstroji ochrannými vestami a výzbroji včetně ostré munice do samopalů a kulometů obrněného transportéru.“
„To znamená, že tou dodatečnou instruktáží po dojezdu na místo určení myslel velitel právě vás?“ začalo Pánkovi svítat.
„Ano,“ odtušil neznámý, „proto takto s vámi oběma hovořil, neboť nebylo vhodné, abyste se podrobnosti dozvěděli od něj samotného. Dozajista byste si mysleli, že mu přeskočilo v hlavě, což by zcela odpovídalo vašemu přesvědčení. Takže to docela rád nechal na mně.
Aby má informace byla kompletní, dodávám, že poté, co se dostanete do střetu s křižáky, použijte kulometů vozidla s ostrými náboji pouze k zastrašovací střelbě nad jejich hlavami do vrcholku stromů. Bude stačit efekt sestřelených a padajících větví a dále hluk vašeho stroje, který tehdejší svědkové včetně Vavřince z Březové nazvou ďáblem v patách prchajících křižáckých uskupení. Rovněž použijte blikajících varovných světel na transportéru a nebude na škodu několikrát pustit jeho sirénu. Tyto prostředky ve středověku navodí atmosféru sirného pachu samotného pekla, na což přeživší a na smrt vyděšení nepřátelé do konce života nezapomenou. Ještě zdůrazňuji, že žoldnéře z italské gardy kardinála Cesariniho musíte nechat husitům, aby nebyla narušena tato část historie.“
„A co samopaly s ostrými náboji?“ neodpustil si poznámku Žák.
„Ty máte k obraně, pokud byste byli napadeni zblízka,“ poznamenal již stručně tajemný muž.
Jirku ještě něco napadlo, vytáhl z kapsy mobil, vyťukal nějaké číslo a přiložil k uchu. Chvíli poslouchal a pak z něj vypadlo: „No samozřejmě, signál žádný, pouze praskání ve sluchátku. Holt je vidět, že jsme skutečně ve středověku!“
