Povídka devátá – Zrcadlo duše

      Povídali jsme si. Jen tak, o všem a vlastně o ničem. Znáte to, někoho potkáte a máte dojem, že se znáte už hrozně dlouho, nejméně od malička a přitom se vidíte poprvé v životě. Víte to a máte z toho v hlavě hrozný zmatek a vůbec nevíte, jak je to možné.
Já měla ten samý pocit. Přemýšlela jsem o tom, zatímco on něco povídal. Víte, nešlo o obsah, význam těch slov, vět…šlo o tón jeho hlasu, o zvuk. Už jen podivné jeho zabarvení nabádalo k přemýšlení, je jedno o čem. A já přemýšlela nad tím, proč si spolu tak rozumíme. Proč ty věty, co říká, vychází z mé duše. Krade mi je snad? Dokáže číst moje myšlenky, nebo prostě ze mě čte jako z otevřené knihy? Hned na to jsem se okřikla, v duchu ovšem, co si to zase vymýšlím za nesmysly. Stává se mi často, že z maličkostí dělám katastrofy a z katastrof, katastrofy ještě větší.
Sledovala jsem jeho ruce. Bylo totiž zábavné je sledovat. Chtělo se mi je sledovat. Když mluvil, gestikuloval, ale v pauzách je odložil do klína, aby za zlomek sekundy opět začal mávat.
Abych nevypadala nezdvořile, chápavě jsem přikyvovala, i když jsem neposlouchala obsah, jak jsem řekla a stále jsem sledovala jeho ruce. Měl krásné ruce, víte. Takové zvláštní, ženské, krásné. Ono na tom člověku bylo všechno zvláštní, tajemné, vyrovnané.
Přestal, utichnul, čekal na mou odezvu. A já nevěděla, co říct. Nebyl to ten pocit, když nevíte, co říct, spíše jsem vážně nevěděla, co říct. Že to zní nelogicky? Ale vůbec ne. . Nepřemýšlím nelogicky. Všechno ve mně má svoji logiku.
Podívala jsem se mu do očí. Myslíte, že bych se opakovala, kdybych řekla, že měl zvláštní oči? Asi ano. Proto to tedy neřeknu. Vyčetla jsem z nich námět, nápad. Hned jsem o tom začala mluvit. Mluvila jsem o své zahradě. Víte, mám opravdu nádhernou zahradu, jsem na ni hrdá. Zdědila jsem po svých rodičích obrovský dům s obrovskou zahradou. Ale to vás asi nezajímá. On vypadal, že ho to zajímá, že má opravdový zájem. Nevím, jak dlouho bychom si povídali o těch banalitách, kdyby se neozval hlas ohlašující můj vlak. Zvedla jsem se, abych zaplatila. Pak mu poděkovala za příjemné chvíle a řekla sbohem. Tenkrát mi to nepřišlo jako nic zvláštního. Ale teď…
Sedím na židli uzavřená do čtyř stěn zeleného pokoje. I ta židle, co na ní sedím je zelená. Jediný kus nábytku v té místnosti. Přesně uprostřed. Vždycky sem chodím, když si potřebuji urovnat myšlenky. Týkají se jeho. Od našeho setkání uplynulo více než měsíc a já na něj nedokážu zapomenout. Ale proč? Nebyl to nikdo důležitý, úplně cizí člověk s divnýma rukama.

Netuším, jestli jste někdy zažili ten pocit, nutkání vyběhnout do ulic a sprintovat jimi, dokud nenajdete, to, co hledáte, koho hledáte. Já ten pocit měla už asi po sté od té doby, co jsem ho opustila…prý opustila…a co jsem měla asi dělat? Neměla jsem ponětí. Co jsem ale věděla, bylo, že jsem udělala chybu. Už v té kavárně na nádraží, už když se ptal, zda může přisednout, jsem věděla, že on je…co je? Nedokážu to vysvětlit, co jsem věděla. Byla jsem si tím však jistá.
Tak jsem tam seděla, už nevím jak dlouho a litovala, že jsem ho neposlouchala. Třeba…blbost, nemohl po mě nic chtít, nedovolila bych mu to. Najednou mě ochromil nápad, spásná myšlenka, co mě mohla alespoň na chvíli osvobodit ze zajetí čtyř stěn, ze svých myšlenek…
Ta idea přišla v pravou chvíli a děkovala jsem za ni Bohu, či kým mi byla vnuknuta. Přinesla s sebou něco ohromného. Namalovala jsem ho. Tak věrně, jako ještě nikoho. Když chci nakreslit něčí portrét, musím jeho tvář studovat hodně dlouho, abych ho vyobrazila věrně. Jeho tvář jsem skoro neviděla, koukala jsem na jeho ruce. Další nápad. Uchopila jsem štětec a opět se dala do malování. Jeho ruce. Namalovala jsem spousty obrazů jeho rukou, různých gest. Pokaždé jsem v nich ale poznala jeho ruce.
Uplynuly asi čtyři měsíce od toho shledání a já byla stále v jeho moci. Obrazy jeho rukou, tváře i jednotlivých jejích částí jsem měla přeplněný dům. V té době přišla moje druhá vernisáž. Moc jsem se na ni těšila. Chtěla jsem ji nazvat podle něj, avšak zjistila jsem, že si nepamatuji, jak se jmenuje. Nebylo to důležité. Vždycky jsem věděla, o kom přemýšlím, nepotřebovala jsem jeho jméno. Teď by se však hodilo. Pojmenovala jsem ji proto Zrcadlo duše. Vždyť on byl zrcadlem mé duše.

Ten večer po recepci jsem byla děsně unavená. Večer se povedl, kritika byla vesměs skvělá, shodovala se, že mé obrazy nepostrádají výraz, duši, podstatu, srdce. Ale já ano. Netuším kdy, ale poznala jsem, že moje srdce je on. Bez něj nemůžu žít, že mi strašlivě moc chybí. Když jsem si to ten večer v zeleném pokoji i přes všechnu únavu uvědomila, rozplakala jsem se. Kapky slaných slzí mi stékaly po tváři a padaly na zem. Zakaleným zrakem jsem hleděla na jeho portrét. Měla jsem ho tam pověšený. Byl to úplně ten první, ten, který to všechno začal. Napsala jsem o tom písničku. Probudil ve mně všechen můj cit pro tyhle věci. Těch pár minut před příjezdem vlaku mi změnilo život. Nejspíše navždy…
Z mého rozjímání mě vyrušil telefon. Nechtěla jsem ho zvednout, můj pláč mi připadal důležitější, avšak něco mi řeklo, že bych to měla udělat. Tak jsem to udělala. Měla jsem co nejdříve přijít do výstavní síně, někdo by chtěl se mnou velice naléhavě mluvit. Nepředstavil se, musí mě vidět osobně. Co mi zbývalo, než tam jít? Můj pláč byl hodně důležitý, ale z něčeho žít musím, a proto si nemůžu dovolit odmítnout jisté obchodní schůzky.

Celou cestu jsem přemýšlela, co je tak hrozně důležité, že to nemůže počkat. Sotva jsem vstoupila, věděla jsem to. Víte, někdy vás prostě trkne předtucha a najednou víte, že to jinak být nemůže. Nemohlo to být jinak. A taky nebylo.
Ještě se neotočil a já věděla, kdo je to. Vždyť jsem ho tolikrát malovala, jak bych to nemohla nevědět. Pak se konečně otočil tím svým zvláštním způsobem. Poznal mě. Usmál se a vrhnul se mi vstříc. Padli jsme si do náruče a dlouho, dlouho tam jen tak stáli. Obraz a vzor, duše a její zrcadlo.
Takže ten nápad, prvotní idea zobrazit jeho tvář měla osudově mnohem hlubší význam, než se zdálo. Měla nás znovu svést dohromady. Je velkým obdivovatelem umění a mou výstavu si prý nemohl nechat ujít. Netušil, o koho jde a tak byl přirozeně překvapen a následovně rozhořčen, když všude viseli obrazně řečeno části jeho těla. Teď je rád. Jako já.

Dnes na to vzpomínám a zdá se mi to tak dávno. Jakoby v minulém životě. Od té doby jsme totiž spolu. Našla jsem opět ztracený vnitřní klid a objevila štěstí. Moje obrazy jsou ho úplně plné, je v nich to, co jim chybělo. Dnes maluji lehce téměř cokoli. Díky lásce? Snad, jestli se tomu tak dá říkat. . . každopádně něco na ten způsob prostoupí mé tělo pokaždé, když vstoupím do zelené místnosti a mé oči padnou…však vy dobře víte na co.