i.

do svých ničích slov jsa vpleten

snovám své sny z cizích vřeten

básník zloděj sebevrah.

Zas a znova hasne nova,

zas a znova vzkvétá. Slova -

prázdné kletby, verše zrádné,

v písku řeky hvězdný prach

ii.

slova nová slova stará v řečištích tich řeč má hárá

fena jedna rozvteklená....

iii.

v ústech ticha v jeskyni

stíny slov si na svět hrají

Jazyk chladný oheň dští a

pouští draky v předsíni

iv.

nezabije, neposílí,

takový je všední den,

jsa lidskou pýchou příliš lidské

psýchy smyslu podroben.

Smysl ten odkud se béře?

Z nicoty, v niž vykloněn,

starostlivý pobyt zírá

v abstraktní svůj bytí sen.

Zírá, zírá, nedohlédne

ni na špičku nosu svého...

Tak svůj kříž nadčlověk vláčí...

Sejmi jej, člověče, z něho...

v.

modravé jsou dálky,

krvavé zas války,

ale tady v kuchyni

nasládlý smrad z koše

podobá se soše

neznámého vojína či slavného básníka,

jež nestřílí, nic neříká,

stojí v parku u kočárku,

ničí dítě ze sna křičí,

čísi stín se ohnal tyčí,

poledne má holubičí

povahu, leč zlo v něm klíčí...

vi.

smutná socha v parku stojí.

Jen opilci zbloudí sem.

Socha hledí do křovisek,

vidí z nich však jenom výsek,

ozářený měsícem.

vii.

jsem to já a nejsem zas.

Je to můj, zas cizí hlas,

jsi to Ty, zas chiméra,

tělo stín a duše nic,

jež z ničeho vyvěrá,

nicotný dým z voskovic,

zapálených o to víc,

že není, není proč a nač...

lidský osud - pověra,

podvodník a přizdisráč.

viii.

milovat je nevidět,

vědět nebýt znamená.

Smrt má velká ramena,

život je jen křehký květ.

ix.

v mlze hebce dívčí hlas

v lebce mlčí zas a zas

ticho chodí dokola

v mlze trčí šibenice

je ti zase o rok více

a ten hlas tě nevolá

x.

hvězdy prší konec světa

létající ryby léta

stromu stále

stejné chyby

i konec je nekonečný

věčný

návrat do nikam

stojím a nic neříkám,

a přitom se vidím jít,

pozorovat cizí slečny

a pořád něco blábolit

xi.

mokrým sněhem probuzena

hledí ta tvář beze jména

do noci ještě anonymě-

jší a touží po animě,

která by jí byla vnější.

Což je ovšem kravina.

xii.

Jednoho dne

zdálo se mi

nepříhodné

ležet v zemi.

Vstal jsem, chodil ulicemi.

I pár přátel potkal jsem.

Skončilo to trapasem...

A tak zase v hlíně hniji,

nechť si žijí,

tak jak žijí.

xiii.

supi krouží nasupeně

milenci se v seně ztrácí

venkov idylku svou zvrací

funebráci volnou chvilku

v trenýrkách a tílku rumem

slaví smrt se

dnes už asi 

nedostaví

nový dům se staví

dům se

nedostaví

na okraji

vesnice.

Venkov žije velice.