Bože 

ty, jenž jsi objal de Saint-Exupéryho 

líbal se s mojí matkou 

a vdechl život zahradám Botticelliho obrazů 

ukázal jsi skrze křídla ptáků, že je možné být mezi nebem a zemí

že čas je jen sen, kterým hoříme po všechny své dny

že s každým novým životem nám ukazuješ Stvoření, tak abychom jej pochopili i my

s celou svojí singularitou, kterou se před početími blížíme k sobě

vím, že je těžké sdělit pravdu tak, abychom ji vůbec zahlédli

ale modlitby, kterými se probouzíme, jsou alespoň něčím, co nám ji dává tušit

teď když přichází zima a pole jsou plna jizev ještě z léta

vidím padat mlhy a téci řeky 

a nepřestávám děkovat, že jsem směl poznat bolest lásky 

jejíž smysl je nám utajen, abychom si uvědomili tajemství

bez něhož není co hledat 

Bože 

nevím vlastně nic, ale k tomu abych chápal 

mám víru 

věřím, že jsi světlo, když ve své slepotě nevidím

věřím, že jsi svědomí, když ve své pýše zraňuji

věřím, že jsi dobro, když ve svém zle právě nevěřím 

lhostejno zda svými skutky, nebo v myšlenkách

z toho se vyznávám