Narozený v
listu
malý oheň na
konci města
vydává pád
jsem bez
stromu
spím do
nikam
už kreslíš
si tvář
do zrcadla,
které je
abych uvěřil
ve svět vzadu
kde zůstává to
ráno
chladné jako
pistole na prasata
jaké si řezníci
přikládají k čelu
ústím k sobě,
když si chtějí zkrátit cestu z jatek
a opilí tmou
se pokaždé tak pitomě trefí
že zůstávají
s jehlami ve středu hlavy
kterými si
já pomáhám k básním
a nemohou
nikam zemřít
a pak ještě donutím
se ke konvenci
abych si
uvědomil všechny své omyly
mezi něž
patří především poznání
protože je
přece všechno tak jasné
že se z toho
nemůžeš probudit
jako z vědomí
toho
že ze všech,
s kterými jsem spal
by žádná nepřetančila
byt hvězdou
ale přesto
jejich těla byla jako dobrý vítr
a vlasy
jejich čisté svítání
to jen já jako
bych nemohl nalézt
většinu
podzimů
v nichž
psi za ploty
štěkají na
mne jako na svého
a hvězdy
jsou vysoko
jako jablka,
na která nikdy nedosáhnu
úplně stejně
jako na tebe
|