A díval jsem se na sníh jež padal na ramena domů a tál ti na límci pak studilas všude kam jsem dohlédl a červená jablka ve tvářích jež jsi mi přinesla z venku byla sladká jako nikdy a hořká jako pokaždé když si uvědomujeme tmu našich náručí a ty stále čistá jako zima mi nabízíš všechna ze svých těl jedno, nad nímž Bůh zavírá oči a druhé, v němž jsme a v očích nemáš nic než malé krajinky z pohlednic těch dob, jichž jsme děti nebo mrtví když nahoře, dole a v nás je bílá jíž jsou mi do října až, jen meandry tvých boků jež objímal jsem řekou svého mlčení a přešel ústy bez břehů až k mlze do níž se oblékáš já, jenž ti bývám za podzim, abys měla koho obejmout a v tmavém jako loučení, u nichž jsem nebyl jsou zase ptáci z Père-Lachaise, jež přilétají, když je čas zapálit lampy a nazýváme je večer který je dlouhý jako čekání na ticho po posledním metru hluboký jako tvé oční stíny a sladký jak klín
| 
