Stagnace.

Jdeš opět do práce

a na mě zbudou myšlenky, zda se vrátíš.

Ale ano, ovšemže se vrátíš, 

hodíš přeze mě neviditelný plášť 

a do úst mi vrazíš roubík.

A já křičím, chci, abys mě viděl, 

poslouchal...

Ale nejde to.

A tak se zmítám ve světě nočních můr,

ve světě lidí, kteří umí mluvit, ale nikdo je neposlouchá. 

Konečně se zbavuju roubíku a křičím radostí.

TICHO!

Mluvíš jen hlouposti!

A tak si dávám roubík opět do úst.

Je ticho... ale to jsi přece chtěl.