|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
asi že jsem zapomněl chodit. ne, že bych neuměl nebo že bych měl nějaké zdravotní problémy. kdyby nějaké byly, asi by se mi ulevilo, že mám důvod. no, jestli si představujete, jak se už ani nepohnu a jen čučím do zdi, případně monitoru, tak jste nic nepochopili. jasně že chodím, že jdu denně pro ten svůj chleba, že se přibližuji a vracím. ale tenhle pohyb nemá nic společného s opravdovým krokem. to jen nějaký zbytek pohybové zodpovědnosti vykopne denně mou chatrnou schránku někam do prostoru. prostoru, ve kterém vidím a tuším hromady dalších plujících těl.
radost a povinnost nás mírně polidšťují, ale jen do té míry abychom se nedejbože těmi i stali. má radost někam kdysi zmizela a způsob jakým se jí to povedlo je záviděníhodný. nikdo nic neví a nikdo nic neviděl.
některé knihy tvrdí, že jedině hledání pomůže. a že nakonec se i to hledání může být radostí. plky. samé plky. na nějaké hledání je potřeba energie, spousty energie. a tam je potíž! děsí mně už jen pomyšlení na jedince s nadbytkem energie. vidím v nich motorové myši s baterii vypuštěné do prostoru. jsou všude a zvládají vše najednou a bez ustání. „nemám čas, nemám čas“ je jejich společná mantra a dost možná, že taky nějaké jejich zaklínadlo, způsob jak se rozpoznají v davu. v davu ploužících duchem nepřítomných zombiech.
jestli jsem taky zombie? a jak to mám probůh vědět?! jak pozná mrtvola, že už není živa? úřední cestou? partnerem? šéfem? teoreticky by taková mrtvola neměla nic přijímat ani vylučovat. á, je to! nasávám pivní mok jedna báseň. nejsem tedy zombie. hurá? proč? radost tedy nemám, ani dost malou. status mrtvoly má přeci něco do sebe. jen být, jen vstřebávat tu nicotu bez zbytečností.
dobrá, „být“ tedy ne. takřka neexistuju a vy se budete hádat o nějaké blbé slovíčko.
a proč vám to vůbec vysvětluju?!
snad jako poslední záchvěv lidského odrazu bůhví proč mající něco společného právě semnou, nějaký odkaz věků zachytivší se náhodou drápkem na mé duši. myšlenka plující všehomírem. a kolik takových ještě? a proč?
a možná je to slovo, hlas těch živoucích mrtvol už bez duše, kterou jim ďábel v nich samotných uzmul a zmačkanou hodil do propastných hlubin jejich černo-černého nitra. nějaká epidemie, msta budoucnosti a odkazy předků nám zanechali šíleně rychle se množící mrtvoly s hlasem beze slov. jsou schopni jakési paralelní existence beze smyslu. jejich genetická mutace s programem sebezničení je přímo nasměrovávána do slavné macechy jako lumíky po přemnožení.
a já se bojím těchto lidských lumíků neustále hlučících ulicemi. jsou všude a mluví ke mně beze smyslu slov. nečekají na svého mesiáše, mají ho přímo v sobě a netuší proč.
vím, že jednoho dne už nedokážu chodit mezi těmi substancemi náhradního života na kterém se konečně domluvili bůh s ďáblem. a příde den kdy už nedokážu hrát hru mrtvol. tu jejich napodobeninu života a koukat se jak sám budoucí kompost utrápeně kope, prohlubuje tu svou macochu.
obří jáma decentně zahalená tmou pomalu pomalounku se probouzí coby odkaz aligieriho a čeká až kompostníci dokončí svou prvou etapu nebytí.
pořád nedovedu pochopit smysl své existence, ale oni ve své sebestřednosti nemají ani nutkání nakouknout, pootevřít škvíru bídné hloubky svého já a tak si tu naši existenci raději vysvětluji potřebou rozmanitosti budoucího kompostu aby příroda, zem tak těžce námi zkoušená konečně dostala svou daň.
|
|
|
