Otče!
zabil jsem svou podlou duši
hodil ji skrz okno, střepy rozdrásal tvář
abych ucítíl chuť života a slunce zář

Teď jen mlhavé světlo
budí mne skrz zavřená víčka
já otevřít je chci a životu se smát
ale síla zvyku nutí mne uvnitř sebe spát

Spát sám v sobě
ve svém duševním hrobě
ale duše tu není
jen tlukot srdce a strachu chvění

Otče!
já zabil svou duši!
marnou snahou najít sám sebe
a teď mě je smrt čeká a ta strašně zebe.

Otče!
Kde jsi?
když před tebou se plazím
a o spásu prosím.

Kde jsi?