http://www.youtube.com/watch?v=JDD07TZVSUg

Je pátek, kdy se nespí do polosyta, ale klidně až do desíti, kdy slaví Venca, tedy i Václav Čtvrtek, kdy v plzeňském Borském parku nemá nikdo proč spěchat a stromy v překrásném počasí znamenají sváteční jazzovou mladost a symfonii. Tak dáme zase prostor k povídání o světě od Václava Čtvrtka.

ŠEVCI

Příběh Kuby a Stáziny také proslavila především televize. Tehdy ještě nikde nezveřejněná pohádka se neprve v roce 1977 začala připravovat pro rozhlasové vysílání. V polovině natáčení ale musel po zemřelém Karlu Högerovi zaskočit za mikrofon Luděk Munzar. V prosinci 1979 vydal Supraphon příběhy na dvou deskách. Úloha vypravěče připadla Václavu Voskovi a své hlasy poskytli Svatopluk Beneš, Jiřina Petrovická, Oldřich Musil, Svatopluk Skopal a Sylva Sequensová, hudba je dílem Milana Baginského. Kniha Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni vyšla poprvé asi v roce 1979, tři roky po smrti autora, který tuto románovou (milostně románovou) pohádku věnoval rodičům (tomu říkám šlechetné gesto). Vznikala už na sklonku jeho života – jedna část rukopisu má datum 5.7.1976 a do seznamu rybníků a jejich vodnických obyvatel byl zařazen i Dřevěnický, což je zřejmě splněný slib, který dal Václav Čtvrtek pořadatelům dřevěnického volejbalového turnaje v srpnu 1976. Je to vzpomínka na maminku a „její Jičínek“ a na tatínka a „jeho ševce“. (Já se narodil 12.8.1976 tedy za všechny prachy na ten den výplaty a to se psal zrovna čtvrtek) …Ilustrace, které už Václav Čtvrtek neviděl, jsou dílem Miloslava Jágra. Výtvarníkem televizního animovaného zpracování z roku 1988, které podle scénáře Jiřího Kubíčka režíroval Karel Trlica, byl Jiří Kalousek, text četl Václav Postránecký, hudbu složil Jiří Kolafa (1930–2001), jičínský rodák, který bydlel nedaleko domu Václava Fejfara – v Revoluční ulici číslo 229.

Děj se odehrává v Jičíně a okolí a souhlasí nejen náměstí, kostel sv. Jakuba, zámek, kašna, brána, ulice a směr do Kbelnice, rybník Kníže, hostinec U města Hamburku, vrch Zebín, Čeřov, kasárna, vojenské cvičiště, Lipová alej, Libosad, Cidlina, ale i rybníky (Jinolický, Ostruženský, Dřevěnický, Mordýř, Hádek, Stejskalík, Nohavička i Kalužka), vrch Veliš a také město Kopidlno a vesnice, kudy pochodoval císařpán s vojskem (Vitiněves, Čejkovice, Březina, Holín, Kbelnice, Valdice, Robousy, Popovice). Jsou tu motivy a pohádkové postavy objevující se v příbězích o Rumcajsovi i o formanu Šejtročkovi.

ZVLÁŠTNOSTI „JIČÍNSKÝCH POHÁDEK“

A nejen místa v „jičínských pohádkách“ odpovídají skutečnosti. Také mnohá příjmení se v Jičíně opravdu vyskytují. Jeho nositelům Václav Čtvrtek někdy přisoudil jiné povolání (tesař Fejfar je kupec, bednář nebo truhlář, továrník Knotek mašinfíra, advokát Lohař stavitel, zahradník Mazánek kupec atd.), jindy se obojí shoduje: hodinář Semerád byl strýc Václava Čtvrtka a bylo ho možno vidět v krámku pod věžovou bránou proti kostelu (od roku 1997 je tam opět klenotnictví), řeznictví a uzenářství Karla Lisého bylo skutečně téměř naproti hostinci U města Hamburku (na rohu ulice Tylovy a Žižkova náměstí, v domě č. 15, který byl spolu se dvěma sousedními domy č. 16 a 17 zbourán a dnes na jejich místě vyhlíží jen jediný, s prodejnou elektro v přízemí, č. 813).

Také puškař Halíř v Jičíně opravdu žil, a to v letech 1870–1941. Obchod měl nejprve v domě č. 67 v Palackého ulici, jak dokládá dnešní fotografie. V roce 1919 koupil vedlejší dům č. 1 a obchod byl tam, kde je dnes prodejna pekařství u Halířů. Vyhledávané byly nejen pušky Františka Halíře, ale také jízdní kola. Sám na nich rád jezdil a řadu let vykonával funkci pokladníka v jičínském cyklistickém oddíle.

„Jičínské“ pohádky mají i své časové určení. Děj příběhů věnovaných Rumcajsovi se odehrává zřejmě v druhé polovině 19. století. Manka se jde dívat na vlak jedoucí z Jičína do Sadské (trať Jičín – Veleliby – Nymburk byla dokončena v roce 1881). Císařpán sice není přímo jmenován, ale dá se určit, že šlo o Franze Josepha I., který vládl v letech 1848–1916. A to nejen podle podoby, kterou mu dal Radek Pilař. Souhlasí jméno císařovny (Bětka, tedy Alžběta), napovídají i historické události, i když někde poněkud zastřeně: císařpán se chystá válčit s králem Frickem z Berlína, nebo „přišla ta doba, kdy Prus táhl na Jičín,“ (což poukazuje na válku roku 1886), císařpán kleje „krajcvajcbenedek“ nebo „krajcfagotbenedek“ (Ludvík Benedek byl velitelem rakouské armády, dařilo se mu v Itálii koncem 50. let, válku v roce 1866 na bojišti v Čechách však prohrál). Je ale také zmíněna bitva tří mocností, která by posunula děj na počátek století. Ovšem tak to Václav Čtvrtek dělá i v dalších dílech – např. se zdá, že forman Šejtroček žije v době vlády Marie Terezie (1740–1780), mluví se však i o jičínském nádraží, hasičích, maršálek kleje „erckrajcbatalionbenedek“ atd., což děj posouvá o sto let dopředu. Snad jedině děj příběhu o ševci Kubovi a Stázině se dá zařadit do doby vlády Františka Josefa I. bez výhrad – jemu odpovídá císařpán v textu (hlavně velkým zájmem o vojenský život) i v ilustracích Miloslava Jágra (ten podle vlastních slov o něm a o rakouských uniformách prostudoval obsáhlou literaturu).

TELEVIZE A VEČERNÍČEK

„Čtvrtkovo spisovatelské dílo představuje krásné soužití knížky a obrazovky,“ psalo se v časopise Československá televize v roce 1983. Podle námětu V.Čtvrtka bylo natočeno několik hraných pohádek (Já nechci být víla, Burácení s Burácem, Dubové čarování a jiné) a také cyklus pro dospělé Nezbedné pověsti. Daleko známějšími se ale staly jeho seriály pro pořad určený dětem před spaním.

Velká obliba Večerníčku ukázala, že jeho tvůrci měli šťastný nápad, když požádali o spolupráci právě Václava Čtvrtka, „kmenového autora“ rozhlasového Hajaji. Podobně jako tam psal některé pohádky přímo pro pořad a teprve pak se objevily v časopisech nebo byly upravovány pro knižní podobu, jiné se natáčely podle textu už vytištěného. A také v televizi se dbalo na osobnost vypravěče a na hudbu, která mluvené slovo podbarví. Podle Ireny Povějšilové Václav Čtvrtek do televizní tvorby nikdy nezasahoval, přál si jen, aby se seriály od sebe lišily po stránce výtvarné a hudební i stylem vyprávění.

Večerníček prošel určitým vývojem. Nešlo jen o vysílací dobu nebo o návaznost jednotlivých dílů seriálů. Začínalo se v roce 1965 pořadem, kterému dal Milan Nápravník název Stříbrné zrcátko. O rok později s Radkem Pilařem, Václavem Bedřichem a hudebním skladatelem Ladislavem Simonem vytvořil znělku pro Večerníček, nejstarší v české televizi. Pozdrav „Dobrý večer, děti!“ a přání dobré noci namluvil Michal Citavý.

Pohádku na dobrou noc přinášel kluk s papírovou čepicí nejdřív nepravidelně, od roku 1967 3x týdně, každý den před televizní noviny byla zařazována od počátku 70. let. Nejprve to byly jednotlivé uzavřené příběhy, postupně přibývalo seriálů. Vzhledem k výrobní lhůtě se jich však vysílalo několik najednou, takže v neděli byl například na programu Rumcajs, v úterý Pohádky tety Boženy s robotkem Emilem, ve čtvrtek pohádka zahraniční nebo repríza domácí. O tom ale Václav Čtvrtek nerozhodoval. Jeho přínos kromě množství námětů ke scénářům tkví podle Jaroslava Vidlaře v tom, že „Večerníček Čtvrtkovými figurkami pookřál a navíc zjistil jednu důležitou věc – Večerníčkovy pohádky nemají být hrané a jen z malé části loutkové, protože pohádka na spaní musí být krátká. Večerníček dal zelenou animovanému filmu.“ A česká škola animované tvorby vzbudila obdiv ve světě. Přitom její vysoká úroveň souvisí s dílem Václava Čtvrtka a studiem Bratři v triku, kde se natáčely i filmy pro zahraniční zákazníky. Spolupracoval s ním též Američan Gene Deitch a mnohému se tu přiučil Václav Bedřich, který patřil k průkopníkům natáčení večerníčkových seriálů. Jejich počet pak podnítil rozvoj i dalších studií – Jiřího Trnky, zlínského a ostravského.

KŘEMÍLEK A VOCHOMŮRKA

„Má pravá láska jsou moji staří známí, loupežníci, formani, ohniví muži, čerti, hejkalové, mužíčci, víly a světýlka, co odedávna přebývají v českých lidových pohádkách. Dnes spolu s nimi, s loupežníkem Rumcajsem, vodníkem Česílkem, formanem Šejtročkem a plejádami víl, světýlek a ohniváků táhnu proti přetechnizovanému přerozuji,“ říkal nám Václav Čtvrtek.

„Mistrovství dějové a výrazové zkratky dosáhl Václav Čtvrtek v cyklu pohádek o skřítcích Křemílkovi a Vochomůrkovi. Jsou zcela odlišné od pohádek o Rumcajsovi a Šejtročkovi. Tam řeší často některé zápletky silácky, opakuje motivy, improvizuje s historickými odkazy. Ne tak v příbězích z pařezové chaloupky. Křemílek a Vochomůrka prožívají své příhody zdánlivě uzavřeni do svého mikrosvěta, a přece tak prostě, nenásilně, humorně a přitom důrazně lidsky vyznívají všechny jejich příhody! …Čtvrtkovy skřítci jsou prozářeni naivní dětskou důvěřivostí a také jejich svět odpovídá harmonickému naturelu autorovu: příroda je změkčena do pastelových barev a ztrácí ostré hrany.“

Růžena Hamanová

O jejich vzniku autor prozradil: „Já mám moc rád ty nádherné lesní mužíčky, skřítky a víly a jiné fantastické bytosti, které se hemží a prohánějí po lese mezi kapradím, a hrozně mě dopalovalo, že si lidé nadělali trpaslíky do zahrad… Když se teď řekne trpaslík, je to pejorativní… A tak jsem si řekl: Hoši, hoši, já to zkusím a trošku vám vylepším pověst. No a tak jsem začal vymýšlet Křemílka s Vochomůrkou.“

V knize se poprvé objevili v roce 1969 (Pohádky ze čtyř studánek), ale to už byli známí z Mateřídoušky. O rok později pak vyšla jejich první samostatná kniha a také gramodeska. Jejich příběhy byly v roce 1975 zdramatizovány Petrem Slunečkem pro loutkové divadlo. Znají je i čtenáři a televizní diváci v zahraničí, na Slovensku jim říkají Kremienok a Chocholúšik. Televizní diváci se měli s nimi seznámit už o Vánocích 1965, prvních 13 dílů se ale vysílalo až v roce 1969, další pak v roce 1970, třetí série se na obrazovky dostala v prosinci 1973.

Výtvarník Zdeněk Smetana, který jim dal podobu a byl scénáristou a režisérem televizního zpracování jejich příběhů, doprovázeného hudbou Jaroslava Celby, prozradil, že je dělal velmi rád. „Takový námět dostane člověk opravdu jen jednou za život. Tak nějak nevědomky jsem na ně střádal dvacet let. Musel jsem je znát, někde uvnitř jsem je měl schované, protože když jsem začal Čtvrtkovy Pohádky z mechu a kapradí číst, okamžitě jsem si uvědomil, že ty dva znám, že jsem se s nimi už mnohokrát potkal… Protože jsem se je snažil udělat co nejvíc opravdové, nesmělo být ani pozadí stylizované… Nakonec jsem se rozhodl vytvořit ho z obtisknutých skutečných listů. Tím se mi snad podařilo nezbavit diváky jistoty, že ti dva žijí, že existují…“ Podle Zdeňka Smetany jim ale pravý život dal hlas. „Ve čtvrtkovské češtině je spousta neomšelých a krásných slov a vazeb, ale jejich líbeznost a půvab vynikly právě v interpretaci Jiřiny Bohdalové.“

MAKOVÁ PANENKA

„Ano, Maková panenka. Často slýchám, že se mi povedla. V myšlenkách na to odpovídám: Čtvrtkovi se povedla. A jestli vyšla také mně, pak za to vděčím jemu…“, prohlásila ilustrátorka příběhů O Makové panence a motýlu Emanuelovi Gabriela Dubská, která vtiskla výtvarnou podobu také kocourku Damiánovi. Maková panenka už byla známá z Mateřídoušky, když se objevila v roce 1969 v Pohádkách ze čtyř studánek (tam ji zobrazil Radek Pilař). Kniha O Makové panence a motýlu Emanuelovi vyšla za rok. Gramodeska s hudbou Milana Baginského byla vydaná v roce 1976.

Byl to však jeden z prvních seriálů určených pro televizní Večerníček už v roce 1965. Ale pro nedostatek vhodných výrobních kapacit se realizoval až o šest let později a na obrazovky se dostal na Vánoce roku 1972. Příběhy četl Vlastimil Brodský, jeho hlas doprovázela hudba Jaroslava Celby, scénář napsal Milan Nápravník, režie se ujal Václav Bedřich.

VÍLA AMÁLKA

„Čtvrtkovy pohádky se ilustrují krásně, protože jsou psány krásnou češtinou a je v nich řada motivů přímo provokujících k ilustraci,“ pochvalovala si Olga Čechová, která zobrazila vílu Amálku a žabku Márinku a která měla už dřívější zkušenosti s výtvarným doprovodem Čtvrtkova díla, neboť je autorkou kreseb ke knize Čárymáry na zdi.

Knížka vyšla poprvé v roce 1973, animovaný televizní seriál Říkání o víle Amálce byl uveden na přelomu let 1974 a 1975. Podle scénáře Václava Čtvrtka ho natočil výtvarník a režisér Václav Bedřich, hudbu k němu složil Jiří Kolafa, vypravěčem byl Jiří Hrzán. Na gramofonové desce z roku 1984 četl 13 příběhů v režii Tomáše Vondrovice Eduard Cupák, autorem hudby byl Václav Hálek. Pod stejným názvem pak vyšlo v roce 1999 další knižní vydání s ilustracemi Václava Bedřicha.

VODNÍK ČEPEČEK

Sedm pohádek o vodníku Čepáčkovi napsal Václav Čtvrtek přímo pro rozhlas. František Nepil vzpomínal: „Když slíbil, že Vám napíše třeba do konce listopadu pohádku o sedmi dílech, tak vždycky dodržel slovo. Napsal ji tak půvabnou, jak to dovedl jenom on, a pár dní před koncem listopadu vstoupil do dveří redakce – on byl ramenatý a velký, div že se ve dveřích nemusel sehnout – a položil vám ji na stůl. Anebo ji poslal poštou, s průvodním dopisem. Mám schováno jeho pět dopisů z května roku 1971 a ty jsou vlastně minikronikou toho, jak se zrodil jeho vodník Čepeček. Václav Čtvrtek toho nikdy nenamluvil víc, než bylo nezbytně potřeba. I jeho dopisy jsou krátké jako telegramy, ale podívejte se, co je v nich úsměvu a tepla. „Milý Františku Nepile, kdyby se hodilo, udělal bych takových sedm povídání o vodníku Čepáčkovi. Jedno posílám na vzorek. S pěkným pozdravem Václav Čtvrtek… Posílám tři další Čepečky. Teď jedu na čtyři dny rumcajsit do Jičína. Pak bych to dočepečkoval… Posílám pátého Čepečka a doufám, že v těch horkách cestou neuschne… Posílám šestého Čepečka. Ještě bude jeden, sedmý a poslední… Tohle je ten poslední Čepeček. S pěkným pozdravem Václav Čtvrtek.“

Pohádky o vodníku Čepáčkovi znali kromě rozhlasových posluchačů i čtenáři ze sešitového vydání z roku 1972 ilustrovaného Radkem Pilařem, když si jeho příběhy pro televizi vybral scénárista a režisér Stanislav Látal. Pět dílů bylo původních, dva dopsal sám, vysílány byly poprvé v roce 1985. Komentář byl svěřen Haně Maciuchové a Václavu Postráneckému, hudba Jiřímu Kolafovi, výtvarná část Miloši Nollovi. Vodníka Čepečka ale nakreslil taktéž M. Jágr, autor obrázků k dílu Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni. A když toto dílo pro televizní Večerníček připravil výtvarník Jiří Kalousek, získal Čepeček opět jinou podobu.

*

Jaroslav Vidlař o Václavu Čtvrtkovi napsal, že „byl motor, který vyzařoval energii, z jeho psacího stroje se rodily napořád postavičky – a jedna krásnější než druhá…“ Dokladem mohou být i některé další knihy a televizní seriály.

Z knížky z roku 1974, kterou ilustroval Jan Černý, a z divadelní hry, uvedené o rok později, byla známa Malá zlá kouzelnice, když o ní televize začala 4.12.1978 vysílat seriál připravený výtvarníkem a režisérem Janem Karpašem a J. Červeným. Vypravěčem byl Karel Höger.

Kočičiny kocourka Damiána vyšly knižně v roce 1971. Tři roky předtím o nich slyšely děti v rozhlase. Příběhy kocourka Damiána, jak se jmenoval animovaný televizní seriál, četl z obrazovek v roce 1988 Pavel Zedníček. Hudbu složil Vladimír Merta, výtvarníkem byl Jiří Kalousek, režisér Jiří Tyller vycházel ze scénáře Marie Kšajtové.

O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi se jmenovala kniha vydaná v roce 1979 s obrázky Františka Skály (= asi největší génius české přírodní kresby a animace). V televizi četl jejich příběhy poprvé v roce 1980 František Hanus. Animovaný seriál natočil podle scénáře V. Čtvrtka režisér a výtvarník Ladislav Čapek, autorem hudby byl J. Celba.

Panáček Bomiňa a panenka Palele se dočkali knižního vydání ilustrovaného Stanislavem Dudou v roce 1976. V televizi se objevili v roce 1983. O jejich příhodách vyprávěla Iva Janžurová, výtvarnou stránku obstarala Dagmar Doubková. Scénář napsal a režii měl Garik Seko.

Další animovaný seriál Kotě z Kocourkova uvedený na obrazovkách poprvé v roce 1992 a natočený v režii Libuše Čihařové podle scénáře Jindřicha Vodičky doprovázela hudba Petra Skoumala, výtvarníkem byla Jitka Walterová, komentář četli Daniela Kolářová a Petr Skoumal. I tyto příběhy vznikaly podstatně dřív – v Mateřídoušce se objevily už v roce 1964. Knižní podobu dostaly v roce 1986, obrázky je doprovodil Jiří Kalousek.

Ne na obrazovky, ale přímo do televizního archivu se dostal seriál Příhody z našeho domu. Režisér Ivan Renč ho natáčel podle jednoho z posledních scénářů V. Čtvrtka. Vycházel ze života na pražském sídlišti na Červeném vrchu. Úlohu vypravěče převzal Josef Kemr, hudbu složil Luboš Fišer, výtvarně přispěli O. Jelínek a A. Mensdorff.

Také seriál Kuňky z žabí tůňky, který podle scénáře V. Čtvrtka chystal režisér a výtvarník Václav Polák, a kde čtení textu při hudbě Františka Koníčka bylo přisouzeno Janu Třískovi, putoval nejdřív do archivu. Vysílal se až v roce 1997 a prvního knižního vydání se tyto příběhy dočkaly až v roce 2006, kdy vyšly s ilustracemi Lucie Dvořákové.

Pro televizní vysílání nebyly zpracovány všechny pohádkové seriály Václava Čtvrtka. Příběhy Hrompace a Tancibůrka tvořily jeden oddíl knížky Pohádky ze čtyř studánek, vydané v roce 1969. O rok později je po šest večerů četl v rozhlase Karel Höger, v roce 1973 vyšly v sešitové podobě s kresbami Radka Pilaře. Už v roce 1965 vyprávěl v rozhlase Vlastimil Brodský příběhy o pirátu Kolískovi. Knižně vyšly až v roce 1981 (ilustroval Jiří Kalousek).

Pohádka Jak čert hledal díru do pekla se dočkala „jen“ knižního vydání, a to v roce 1973. Autorem obrázků byl Cyril Bouda. Ten ale zasáhl i do televizní tvorby V. Čtvrtka. V tomto případě to však byl cyklus pro dospělé, dekameronsky laděné Nezbedné pověsti. Desetidílný seriál, který se poprvé promítal v roce 1985, natočil podle scénáře Václava Čtvrtka režisér Eduard Hofman, text četl Eduard Cupák, autorem hudby byl Štěpán Koníček. V knižní podobě vyšly Nezbedné pověsti v roce 1977 s ilustracemi Jana Kudláčka. O čtyři roky později pověsti uváděl Jiří Hanák jako divadlo jednoho herce.

POSTAVY ČTVRTKOVÝCH POHÁDEK

Václav Čtvrtek tvrdil: „Všechny postavy, které žijí v mých knihách, jsou pohádkově jednající lidé.“ Jana Nouzová k tomu jedním dechem dodává: „Čtvrtkovy postavy nejsou idealizované, psychologicky komplikované. Jsou zbaveny nadpozemskosti. Jsou to lidé činu s všednodenními starostmi, netoužící po moci a bohatství. Žijí v přírodě a mají k ní blízko, rozumí jí a chrání ji. Berou život v jeho plynutí, pomoc bližnímu je pro ně obyčejnou samozřejmostí, jsou schopni charakterového vývoje. Mají své přednosti i nedostatky.“ Podle Růženy Hamanové vyloženě záporné postavy u Čtvrtka nenajdeme: „I ty nesympatické (Humpál, Kule, především knížepán, generálové, kněžna a jejich služebnictvo, nebo zase divoženky či násilničtí brouci) jsou vlastně svými lidskými nectnostmi vcelku bezmocní proti síle dobra a spravedlnosti, představené Rumcajsem, či proti bezelstnému dobráctví skřítků. Jim jako představitelům pravdy a práva pomáhá celá příroda nebo obráceně: oni jsou vlastně jakýmisi nástroji přirozeného řádu věcí.“

„Když píšu a mám pojmenovat další jednající postavu, tak mi jméno jakoby samo přiskočí. A když jméno vymýšlím dlouho, vyjde nakonec bez toho svěžího pelu, je jakoby ohmatané. Jistě to souvisí s citem pro jazyk. Každé jméno u mě má vyjádřit vlastnosti postavy.“ Václav Čtvrtek toto své tvrzení dokládal například původem slova Rumcajs – rázné „rumc“ má prý v sobě loupežnický nápor a měkké „ajs“ ukazuje na jeho dobrotu. A mohli bychom pokračovat: beránek Kudrna, čáp Cvíbrk, sumec Holdegron, silozpytec Očičko, veverčák Pizizubka, čmelák Žumbarda, obr Hrompac, jelen Větrník atd. Záporně jednající postavy mají podle Jany Nouzové „ve svém jménu zahrnutu nějakou špatnou vlastnost, nelibozvučnost, typickou hanlivou příponu atd. Naproti tomu postavy kladné jsou nositeli jmen mazlivých, mnohdy zdrobnělých a uchu lahodících.“ Rozdíl je patrný třeba u vodníků – zlý Kebule, hodný Volšoveček nebo Čepeček, také příjmení Kolomajzna už samo napovídá, že od tohoto správce nelze očekávat nic příjemného atd. Je třeba též připomenout, že jména některých postav jsou odvozena od určitých souvislostí s profesí, kterou vykonávají (Šejtroček od slova šejtrok – tak se nazývalo sedátko na předku vozu určené pro kočího), dalším dal Václav Čtvrtek jména, která v Jičíně i jinde zaslechl (Španihel, Vodička aj.). Občas použil i jména neobvyklá – např. Bomiňa (tak nazýval jeho vnuk Jáchym motocykl).

JAZYK ČTVRTKOVÝCH POHÁDEK

„Čím déle člověk píše, tím přirozeněji zachází s řečí, se způsobem vyjadřování, ačkoliv se to neděje na základě nějaké analýzy,“ tvrdil Václav Čtvrtek. K tomu ale potřebuje talent a píli. Vedle četby sehrála u něho velkou roli zkušenost z rozhlasu, který podle Jaroslava Šimůnka „nutí vážit každé slovo, odhadnout jeho vyznění, jeho obsažnost i zvuk, odhadnout jeho účinnost v kontextu věty i děje.“

Jak ovládal tento pohádkář zkratku, dokládá také Gabriela Dubská, která se mu svěřila, že by jednou chtěla udělat obrázkovou knížku – Bilderbuch. „Základní děj v nich vyprávějí obrázky. Pro textaře je to jistě velmi náročné. Vymyslet takový námět, kde je pak možno posunovat děj vždy jen jednou větou. A ilustrací… Nato pro mne Václav Čtvrtek napsal Ptáka Klabizňáka.“ Kniha vydaná v roce 1988 byla velice obdivovaná až v dalekém Japonsku.

V nekrologu otištěném v časopise Svět práce 24.11.1976 se dočteme: „Zdají se nevyčerpatelné ty zdroje jazyka, kříšení slov starých a zapomenutých, ať v původních významech nebo ve významech zbrusu nových, slova přejatá z dialektu, slova vytvořená z citoslovcí, výrazy hovorové i spisovné v jiných a jiných kontextech a tedy s jinými a jinými odstíny, zčeštěné výrazy německé, francouzské, tu koncovkou, tu předponou, onde jenom transkripcí, složeniny, které na první pohled prostě nenapadnou, ale když už je čteme nebo slyšíme, jako bychom je používali odjakživa… A těch pramenů a pramínků je jistě ještě mnohem víc, i v jejich hledání je téma pro specialistu, vždyť kdo dnes je tak důkladně využíval v míře tak bohaté a většinou i citlivě jako Václav Čtvrtek? A tak jeho blesk hromcoval, měsíc kejklal konví, panenka oblékla makokvítkovou sukýnku, k čemuž ji hrála modrozvonková muzika, myška Filipka udělala pukrlátko, co se mu říká myšrlátko… Ale o tom je zbytečné psát, to je mnohem lepší číst.“

„Divy, které s češtinou umí Čtvrtek, hned tak někdo nesvede a do jiného jazyka se snad ani přeložit nedají. Zkuste přeložit do němčiny nebo francouzštiny třeba, že naschlí hastrmani Česílko s Čepečkem se zajíkají radostí, jak si ovlaží.“ A Zbyněk Malinský nebyl sám, pochybovali i jiní. Přesto si díla Václava Čtvrtka našla v cizině obdivovatele.

„Čtvrtek nepřišel předvést efektní literární experimenty. Ale předvedl, jak systematickou kultivací talentu lze dospět k úspěchu, který ve své podstatě představuje závažný zásah do dobové mentality. Čtvrtkova dávka citlivosti, optimismu, jeho akcent na základní etické hodnoty platí, ačkoli jsou zprostředkovány pohádkovými, kouzelnými prvky. Anebo: snad právě proto mají svou pravou závažnost. A přijímají je vnímatelé bez ohledu na rozdíly vkusu. Sjednocují živé, zdravé síly v lidech…

V podivuhodném vývoji se spisovatel proměnil v mága… Dostal nás do svého područí, přivedl na svět postavy a bytosti ne docela z tohoto světa, a přece ty postavy a bytosti s tímto světem korespondují… Svět s nimi zprůsvitněl, zmalebněl, zjemněl i zase zjunáčtěl.“

Zdeněk Heřman