Přelstila svou dívčí nahotu

Své střevíčky

I duchnu maminčinu

Přes ostružiny bosky 

nesla outěžek

S vinou v srdci

Stínem rozkoše v klínu

Nastokrát zrazena 

a ještě jednou znova

Smála se do splavu

až ptáci ochraptěli

že lidé nejsou člověk

že láska je vždy snová

Pak pro kolébku z vody

stvořila čirá slova

Nad Starým bělidlem zas sbírají se mraky

Slyšíš, Viktorko

Bouře

Blesk

A měsíc 

Ten se vyhoupl tak zhurta

Nezbyla ani škvírka pro potlesk