Sedím na kameni, víte, na takovém tom, co bývaj na rozcestí. Dovedete si ho představit, že? Takový bývaj i v pohádkách. Jakože hrdina, většinou princ, k němu dojde, teda: přicválá, neb většinou na koni, nebo teda i pěšky, ale koně si stejně vede, takže: na koni, zírá do těch cest, dovnitř, jako rengen a přemejšlí, kterou cestou za princeznou.

No, ale tento náš kámen není ani trošku pohádkovej, fakt ne. Důvod každého z nás jinej, proč jsme se tam, na něj, posadili, a čekání není tady cílem. My jsme tam proto, že řešíme. A věci se nemaj jen řešit, ale i vyřešit. Sedíme, sice, ale to odpočíváme, nabíráme sílu na další cestu, neb nevíme, jak dlouho zase půjdeme … A je studenej, syrovej, pravdivej jako nikdy nic v našem životě, ten kámen. Drsnej, to jako v pravdě, a nekompromisní.

Možná, pak, ve výsledku, bychom ho mohli později nazvat, dát mu třeba jméno „Kámen štěstí“ nebo tak něco, ale ještě neříkejme „hop“, dokavaď jsme nepřeskočili.

Ale Vyleštenej je fakt dobře. Od čeho asi tak? … se nemusím ptát.

Kolik zadnic už na něm asi sedělo?

Úděl mu rozhodně nezávidím. Ale on ho vlatně ví, zná, existuje, pro nás. Myslím, že i čeká, a s radostí, na ty naše zadele. Moudrý totiž jest, kdo příjde a usedne. Nebo: mohl by být moudrý, časem. A i šťastnej! Do konce, dokonce.

Široko daleko nic. Příroda, jestli se to, co vidím, přírodou nazvat dá. Nic tam není, jen jakási, jakoby od krav, vypáslá louka do hola, do mrtě, do posledního kořínku. Nelíbí se mi to. Ale zase: pastelová barva jakoby krajině vracela zpět ten její punc.

Já nevím, je to tam jakési divné … jsem zmatená, zblblá. Nevím, co to po mně chce ...

V dálce, možná, mohlo by, zapadat i oranžové obří slunce …

Stop! Stop! To bych tomu dala! Nádech idyly! Kdepak! Žádná selanka, spokojený život. To bych tu neseděla a neleštila, další v pořadí, kámen svým pozadím.

No, a krom toho kamene tu už pak nic jiného není, jen já, moje rozhodnutí, které čeká, na můj pokyn, ten šutr, co má asi už několik milion let, no, a pak se mnou, jsou tam ještě cesty. Čtyři, jak jinak. Podle světových stran. Sever, jih, východ, západ. Žádný severovýchod, nebo jihovýchod, a tak. Nic mezi tím! Buď je to tak, nebo tak. Myslím, že čtyři cesty stejně bohatě stačí, když jeden neví, kudy tudy vlastně.

Kolem mě poletují takový ty vyschlý keříky, víte, jako v tom filmu Terminátor, když Sára opuštěla město a ujížděla vtříc budoucnosti. Působí depresivně a chmurně. To aby nám asi nebylo až moc fajn. Vždycky příjde něco, co nám v zajetí radosti utne tipec. Furt nám to kdosi cosi musí připomínat, hernajs! Udržovat v realitě! No, díky, díky, ale už stačilo! My víme! Halóóó, my víme! Nespadli jsme z Marsu!

Studený kámen vyleštěný od zadelí mě fakt studí, a maličko se divím, že už tu dávno nikdo nezanechal podprdelník, když ví, že kámen chladí a že nejeden se jistě posadí, při rozhodování. Ale nu což, asi to tak má bejt, aby neseděl moc dlouho a hnul se. Někam. Mít pohodlí na šutru asi není účelem, toho šutru. Hernajs, i on je na nás přísnej! A vstát z něj a dát se do pohybu by znameno vyjít, na cestu … jenže kterou?? Kámen studí, cestu ještě nemám promyšlenou … to je život, do prčic!

Na um mi přichází myšlenka: Aha. Kdo jednou vstane, už nesedne. Jde. Kámen k nám promlouvá svým chladem – že sedět jo, ale ne dlouho … aha.

Že je všechno tak vymyšlené, že? Jen člověk v tom furt tápe, pořád, jak teprve a včera narozený. Tak proto tu není ani ten podprdelník. K čemu, že? To je fajně vymyšlené.

A kámen se usmál ...

Zírám na cedulky, co každá směřuje k čemusi a někam. Nápisy přečíst nejdou. Vlastně tam ani žádné nejsou, když se pořádně zadívám, přihmouřeným pohledem, neb jsem si doma zapoměla brejle na čtení. Třeba je nebudu už potřebovat, se napravím zrovna celá, i s očima. Prý je nosí ti, co nechtěj něco „vidět“ . Tak jak třeba špatný sluch zas maj ti, co nechtěj něco slyšet.

No, a k těm cedulkám, směrovkám: Každý na nich vidí ty svý nápisy, tak to někdo geniálně vymyslel! Fíííha!

Každý to svý. Si ponechte, stejně to nikdo za vás nevyřeší, jen vy sami – čtu zas, ze směrovky. Fuj! Taková pravda! To pro toto jsem ušla takovej kus cesty, aby se mi toto vyzrcadlilo na nápisu?

Jo, odpovídaj mi ty cedulky. Nemám čekat žádnou Miroslavovu zem ani nápovědu v podobě šipky, že tam, tím směrem, Křišťálová studánka. Bez práce ... Nejsou koláče.

Si tak sedím, vytahuju z baťůžku vodu a něco k snědku, i frustrovaný potřebuje něco sníst, když na něj hlad zaútočí, a k mému údivu, že mám vůbec nějakej hlad, slyším šramot, hluk, kroky, hlasy, co se přibližují!

Magořím dočista??

Ne.

Další zájemci o kámen!!!

Která cestovka má toto na svědomí?

Prý ta nová: jmenuje se „Život“. A nekrachuje! A pojistkou je každý sám sobě.

Zase to kdosi fajně vymyslel.

--------------------------

„Uhni s tím zadkem!“ ozve se mi za zády. Zaškňúřím se teda na něj šeredně, že až cukl/a. Pohlaví nepoznám, není tu důležité. Tady jsou průhledné jiné záležitosti. Fííha, ten jich má! Dělám místo. Čeká ho/ji práce jako na kostele.

Nadechnu se, ještě se otočím, mrknu a vidím … fronta jak na konci března na finačňáku …

Jdu ... papa. Mějte se tu fajn.