Vcházím hlavními dveřmi budovy.

Už to tu znám. Už jsem tu kdysi byla. Zase ty vzpomínky …

Svírá se mi z nich žaludek.

Procházím známou chodbou.

Klepu na hnědé dveře.

„Prosím, dále“, ozývá se ženský hlas za dveřmi.

Zhluboka se nadechuji, než vejdu.

Neměla jsem si radši vybrat muže?

Třeba by mě víc pochopil.

Nebo jsem udělala dobře se ženou?

Nevím. Tak jako tak, vím jedno, potřebuji pomoc.

Muž nebo žena. Odborníci jsou oba.

Její tvář neznám.

Ta má psychoterapeutka, za kterou jsem chodila kdysi, je na mateřské.

Vracím se do minulosti.

Do doby týrané ženy.

Je mi zas špatně.

Myslela jsem, že to mám zpracované.

Ne, bylo to jen vytěsněné.

Poslouchám její slova, že to může v ženě zůstat ještě i na hodně dlouho.

„Udělala jste dobře, že jste přišla“… a podává mi krabičku s ubrousky. Asi musí mít velké zásoby, pro brečící, napadá mě. Všímám si, že jsou pořád stejné. Už jsem do nich tady jednou brečela.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že tady budu sedět, jednou, zas.

Kazí mi to život. Ovlivňuje mi to život. Kazí mi to vztahy.

Jsem poznamenaná. Jsem označená. Jako kráva v ohradě.

Rozebírá znovu, psychologicky, pojem: domácí násilí.

Ano, vím, že nezáleží na věku, na barvě pleti, na vzdělání, na inteligenci … ani týraného ani tyrana. Dělají to lidé se základním vzděláním i lidé s titulem.

To je něco v člověku. Vím.

Znovu rozebíráme to, co mě sem kdysi dostalo.

Ne celé od začátku, jen útržkovitě. Ale i tak mi to stačí.

Hledáme ten suk. Kde se mi to zauzlovalo, asi. Nejsem psycholog, ale toto dokáži odhadnout.

Hledáme ten blok.

Je v dětství. I bez hypnózy i bez regresí ho nacházíme.

Nacházíme příčinu důsledků.

Důsledky příčiny už známe.

Vztahy. Mé chování ve vztazích. Mé chování k mužům a k sobě.

Už vím proč jsem si bývalého manžela vzala.

Už vím proč to manželství bylo takové jaké bylo.

Což ho ale neopravňovalo dělat mi to, co mi dělal.

Nechci přemýšlet nad chybami a chováním ex manžela.

Jsem tady proto, abych našla vady a chyby mé, protože neumím žít. A už to konečně chci umět.

Ubližuji. Sobě i mužům. Lidem.

Bolí to je i mě. Bolí mě to i za ně.

Ubližuje mi, když si někteří lidé myslí, že jsem magor. Nejsem. Mám jen zkraty. A nevím co s nimi … proto jsem tady.

Nejsem hloupá, nejsem mrcha, nejsem ani troska ani paní Božská. Jsem obyčejná ženská, která se chce naučit žít.

Našly jsme původ toho všeho.

Je to tíha!

Vím už, proč mi i další a jiné vztahy nevychází.

Vím už, proč se mnou muži nedokáží žít. A já s nimi.

Schovávám si obličej do dlaní. Je v něm teď všechno. Stud, smutek, zlost, lítost, pochopení i nepochopení, hanba … dlaně mi teď dělají skrýš.

„Na další schůzku přijďte příští týden“ a dává mi kartičku s vepsaným dnem a hodinou dalšího setkání.

„A usmějte se. Jste silná a dobrá ženská a to ostatní vyřešíme. Nebojte.“

Věřím, že ano.

Už se mi o trochu lépe dýchá.

Těším se na spolupráci. Chci to v sobě najít a nadobro zabít a spálit! Zničit a zlikvidovat. Jak já se na to těším! To si ani nedovedete představit! Konečně budu žít a možná i s mužem a on se mnou, protože bude chtít.

Přiznávám si to. Mám vadu. Chci ji vygumovat, nebo nikdy nebudu umět žít ...