Městem, směrem k trolejbusové zastávce, si to houpavým, opileckým krokem řinuli dva. Muž a žena. On najednou upadl na schodech, škaredě, tak jak se to opilcům stává, a ona mu pomáhala na nohy.

Ona se mi v jeden moment nezdála opilá, ale jen do jistého okamžiku. Do toho, kdy málem upadla i ona. Usedali spolu na lavičku na trolejbusové zastávce a tentokrát přidržoval on ji. Když to řeknu lidově: každý se někdy picne, ale oni byli, už od pohledu, alkoholici. Bylo mi z toho tak nějak smutno. Protože ona nebyla nehezká, ale docela šik ženská. A nejspíš to v jeden moment nestihla na záchod, nebo je taky možné, že něco takového, jako vykonání potřeby, neřeší vůbec. A parfémem, rozhodně, nevoněla. Alkohol ji naprosto pohltil a dostal.

A najednou jsem zpozorovala. Co? Projev lásky alkoholiků. Usadil ji na lavičku, opatrně, pomalu, jako když pomáháte babičce. Seděla poslušně. A čekala. Dle příkazu přítele. Nevím na co. Sledovala jsem jeho kroky. Mohlo mě to napadnout. Kousek od zastávky byl kiosek, kde kromě oplatků, nealko a žvýkaček prodávali i alkohol. Hlavně ten rozlívaný. Na odbyt šlo hlavně panákové pití. Ve stylu: v bufíku na stojáka.

On spěchal co mohl, aby své milované naservíroval další dávku. Lupla to do sebe jako vodu. Ani nemrkla. On ji pohladil a dal jí opileckou pusu do vlasů. A pohladil znovu.

Nechci soudit ani se ptát proč pijí. A ani to nechci rozebírat ve smyslu, že je to jejich věc, že se dali na pití, a tak dál … ne ne. Mou zvědavost upoutala ta něha jakou mezi sebou měli. Ten projev lásky. Koupím ti má milá, z lásky, dalšího panáka … A ona čekala, trpělivě.

Hladil ji. Držel za ruku. A ona se mu dívala hluboce do očí …

I tato a taková láska má plnění a platnost. Napadlo mě. Na té lásce nebyla jediná chyba. Chyba byla v nich.

Sledovala jsem je dál. Hodně lidí se na ně dívalo. Ztratila jsem se tedy v davu. Ale já sledovala ne jejich alkoholismus, ale jejich lásku. Choval se k ní tak něžně, jak se někdy nedokáží k sobě chovat ani lidé střízliví a na alkoholu nezávislí.

Většinou známe, že alkoholem lidé zbujaří nebo zagresivní. U těchto typů lidí není výjimkou ani hrubé napadání fyzické ani slovní. A žena v této komunitě úctu nemá, takže býváme většinou svědky hrubého chování mužů k ženám. Ale tito dva se milovali. Asi by ji snesl i modré z nebe, kdyby to uměl.

Přijel mi můj trolejbus a já nasedla. Jak dopravní prostředek ujížděl a já v něm, ještě jsem se za nimi dívala. A ještě mě napadlo: láska je vždy pravá. Vždy! Jen my, lidé, si špatně vybíráme koho a co budeme milovat. Lásce se vytknout nedá nic. Nám lidem už ano. Na lásku má právo každý, bez rozdílu. A to byl důkaz tohoto tvrzení.

To a co a koho a jak milujeme, to už je jen a jen naše volba. Svobodná volba. Ale to už je list v jiné knize. Já tu chtěla jen dát potvrzení, mým zrakem, srdcem a rozumem ověřený důkaz, že na lásku má právo každý. A tak nějak jsem byla šťastná za ně, že ji mají, protože oni si ji, myslím, ani neuvědomují. Já vím, on ji koupil panáka místo růží. Hladil ji po neumytých a mastných vlasech. Nevoněla parfémem, ale močí a on na tom taky nebyl dvakrát nejlépe. Ale měli lásku a uměli si ji dát a užít a věnovat. Vzájemně.

Svým způsobem to byl vlastně hezký pohled. Zajímavý. Dívala jsem se na lásku tam, kde bych ji vůbec nečekala a nehledala.