Plný nečinnosti nehybných kyvadel

jak moucha v karafě

už vyschlé  fiále hrdla

Čísla na číselníku křižmo ne voda v řece

vylévající se do vlévající.

Měsíc  rolet stažených povlaků  bílých

prachu na nábytku zdvojená plochost

v každém zrcadle jeden.

Včely už opuslily med mé hlavy

pro torzo jsem bez přístřeší

jak Leonardova sgrafita v prostoru

plné lopatky masa vyrvaného dlátem

nepřiměřenost v rozvalinách.

Střepy a úlomky v dávném pravzoru

Až med  táhne čas

a prach na koberci jen slunce vysvítí

paprsky najdou cestu obtékáním věčnosti.

Čas barbarským pohledem míří tichými kroky

plní Fórum i schody drolí svými doteky

klavír s bílou slonovinou splývá

v mezitóny černé.

Srpen

čas nehybných kyvadel

tiše jde v prejzových střechách

do komnat 

vchází do věčnosti.