TVOJE ŽLUTÉ TRIČKO

     Tvoje kanárkově žluté tričko prosvítá mezi šedými postavami, všechny svoje myšlenky soustředím jen k tobě, jako bych mohla jejich silou rozrazit stále kupředu se deroucí dav a ještě tě naposledy spatřit. Nepatrně jsi otočil hlavu mým směrem, ale pak už tě vahou svých těl tlačili do čím dál strmějšího kopce.

   Zřícenina působila v půvabném východu slunce tak nevinně, skoro pohádkově, bílé květy jabloní poletovaly poháněny lehkým vánkem jako neposední poslové lásky,stébla trávy mi hladila nohy…vše připraveno uvítat další z bezstarostných jarních dní. To, co se tady mělo brzy  odehrát, jako by se sem chystalo přesunout z jiného světa...a pak zase bude po všem. Jen pošlapaná tráva si ponese v paměti ty jatka a nejspíš tu už nikdy nevykvetou další sedmikrásky. Pro jednu jsem se bezděčně shýbla, když mě nějaký muž surově postrčil dopředu, celý rudý v obličeji, zadýchaný a nervózní, že mu uteče ta podívaná. Stejné oči jako těch všech přede mnou – lačnící po krvi, utrpení, hlad je žene skoro nadlidskou silou.

     Také jsem zrychlila, nechtěla jsem tě ztratit z dosahu, tam v dálce svoje tričko svítí jako netřesky držící se vší silou při životě na nehostinné půdě. Čím dál víc se mi svírá srdce, nemůžu dýchat, nejradši bych si lehla do té voňavé trávy a rozplynula se v zapomnění jako bílá pěna v moři, která zbyla z malé víly...jenže ta svého milého nikdy nezradila, přestože on ji ano…tak bych se měla proměnit v něco daleko horšího...

    Nemůžu už vrátit tu chvíli, kdy jsem je za tebou dovedla. Miloval ses s ní úplně stejně divoce jako oni mezi sebou, ten pohled mi v žilách rozproudil čirou nenávist a touhu po pomstě, nelítostné a neodvratitelné. Když tě odváděli se svázanýma rukama, uvědomila jsem si, co jsem ti provedla...můj nejmilejší, nejmilejší na tomhle světě...křičím teď uvnitř i hlasitě  kolem sebe, moje slova se  odráží od skal jako ozvěna, která mě svou zpětnou silou sráží na kolena. Ale zvedám se znovu a znovu,  pomyšlení ještě jednou tě vidět,  mi dodává sílu natolik, že doháním posledního surovce a dokonce se snažím protlačit se dopředu. Nemám šanci. Chlap se otáčí, zaslechl moje volání a odpovídá na ně pohrdavým, mrazivým smíchem.

     Můj milý ve žlutém tričku už stoupá po kamenech vzhůru, běžím na opačnou stranu, vezmu to zkratkou, touhle cestou nikdo, pokud to není sebevrah, nechodí, ale nemám jinou možnost.  Nevnímám ostré hroty kamenů, chodidla i dlaně mám od krve, ale zastihnu tě ještě, zastihnu.

     Ani nevím, jak jsem se vyškrabala nahoru, je odsud vidět jasně modré nebe a oblaka plynou tak nevzrušeně, já vím, ani jich se tahle scéna netýká, ale ta krása kolem dodává tomu všemu neskutečnou morbiditu. Už tě vlečou, ani ten kříž ti nedali na záda, to proto, že dřeva je takový nedostatek, o hřebících nemluvě - díky bohu - pomyslela jsem si trpce, posledních devět let mi prolétlo zrychleně hlavou, nikdy už je odtamtud nedostanu.

      Jeden z obyčejných všedních dní, už ani nevím který, zničehonic bez varování nadobro změnil naše životy a všechno, co k nim patřilo. Výbuch srovnal většinu měst se zemí a malá skupinka těch, co přežili, se seskupila sem, okolo zříceniny, kde se držela jako zázrakem malá oáza života. Během pár let se ale tohle místo změnilo v peklo, z lidí se stávaly bestie, které v touze nasytit se byly schopné čehokoliv. Nejsilnější a nejsurovější jedinci se střídali v roli samozvaných vůdců a žádný viník  neušel  trestu  za sebemenší porušení jejich řádu...na jak strašnou smrt jsem tě poslala...můj nejmilejší. Snažili jsme se uchovávat si v sobě lidskost…prokletý bochník chleba, který jsi sebral, abys nás nasytil, pozvali jsme ji, když se plížila vyhladověle kolem, šla jsem pak pro trochu vody k potoku…

      Lidé se už shlukují, přeřvávají  jeden druhého, jsi někde uprostřed, nevidím tě, tvoje žluté tričko, barvu naděje uprostřed toho všeho, jak jsme si říkali se smutným úsměvem. Líbala jsem tvou jizvu na krku až k tomu tričku-náš každodenní rituál štěstí, smáli jsme se tomu taky s nádechem smutku, ale odhodlání bylo silnější.   Navždy budu cítit tu hrubou látku, která ani časem nevybledla natolik, aby se nestala symbolem naší naděje.

      Přes slzy sotva vidím, dav se rozestupuje, řev postupně utichá, jdu pomalu k tobě a nikdo mě nezastaví. Ležíš schoulený, zakrvácený na udusané hlíně, vždycky si s kořistí napřed pohrají, přesně jako to dělají některá divoká zvířata. Klekám si vedle tebe a pořád se nikdo ani nepohne, jen tu a tam se ozývá tlumený chechot.

     Oči máš zavřené, pokládám hlavu na tvou hruď – ještě dýcháš a srdce ti bije pod žlutým tričkem. Objímám tě, jak nejpevněji dovedu a prosím o odpuštění. Dotýkám se rty tvých víček a řas. Miluji tě, opakuju pořád dokola. Najednou otvíráš oči a je v nich ta tvoje prastará něha, do které jsi mě vždycky tak bezpečně zahalil, kéž bych teď mohla zahalit já tebe do kouzelného pláště a odletět s tebou někam daleko. Nejbližší muž ke mně najednou přiskočil a za vlasy mě odvlekl od tebe, ještě ti surově přišlápl ruku, která se zvedala na protest.

  „Počkejte!“ zakřičela jsem. Celou dobu jsem věděla co chci a musím udělat a tahle chvíle s tebou mi k tomu dodala sílu. Pomalu jsem vstala a pohlédla vůdci zpříma do očí, zrozpačitěl a najednou nevěděl, jak se má zachovat. Nedala jsem mu šanci a vyhrkla jsem:“Pusťte ho, to já jsem ukradla ten chleba, ne on, vezměte si mě.“

      Vůdce se pomalu probíral z šoku a zkřivil rty do úsměšku. Rozhodoval se jen malou chvíli, pak zvedl ruku k ostatním. „Pusťte toho muže. Aspoň budeme mít měkčí maso,“dodal s hlasitým  hrubým smíchem, ostatní se přidali. Ale já jsem se najednou dívala skrze ně a cítila, jak se můj strach i úzkost tříští o skály kolem a zůstává jen úleva, že nic z toho, co mi zůstalo, mi z těla vyrvat nemůžou. Už jsem tě za nimi nezahlédla, ale věděla jsem, že tvoje žluté tričko bude dál v každé své nitce uschovávat naději.. .